9.8.2008: Opět vyplouváme

Sobota ráno. Den vyplutí. Chtěli jsme původně vyplout už včera, ale v pátek už jsme jednou vypluli a nic dobrého z toho nevzešlo. Proč to tedy pokoušet.

Po zazvonění budíku jsme oba, i já, hned vyskočili… ne tak ne, nevyskočili. Janička mě poopravuje, že budík zamáčkla a probudila mě až ve tři čtvrtě na sedm. To bylo ale tak akorát, protože slunce nám tady vychází až po sedmé. Posnídali jsme a pustili se do finálních příprav.
Dolili jsme vodu do nádrže, přitáhli lanoví, uklidili v lodi a doplnili chladící kapalinu a olej. Pak jsme zavolali Mikovi, ať se připraví na chytání Fentonova člunu a Janička se staženým žaludkem (a prý i zadkem, ovšem řekla to trošku jinak) nastartovala Brumlu, který k naší radosti poslušně naskočil a já začal pumpovat řetěz s kotvou.
Čtěte dál →

8.8.2008: Den před vyplutím

Ráno jsme vstali docela odpočatí. Já se v noci budil pouze na čurání, ovšem docela často, protože jsem se před spaním nažbrundal spousty vody, abych posílil organismus po té včerejší střevní průtrži. Spal jsem celou noc na posteli v kabině. Janička byla zpočátku na letišti, ale trápili jí tam komáři, tak si k ránu vlezla do kokpitu.

Dnes jsme moc nezaháleli a hned po prvním posnídaňovém čaji jsme přelili pitnou vodu a naftu do nádrží a vydali se na druhé kolo.
Čtěte dál →

7.8.2008: Kanystry na naftu

Dnes ráno jsme po snídani konečně vyzkoušeli silikon ve spreji, který nám doporučil Mike ze Supertrampa. Promazali jsme kolejnici ve stěžni, kterou se vytahuje na umělohmotných jezdcích hlavní plachta. Dosud bylo pro nás vytahování hlavní plachty trochu úmorné. Posledních pár desítek centimetrů jsme museli halyard tahat přes naviják.
Péťa se ustrojil a ověsil karabinami a jinými ozdobami, vyšplhal na stěžeň zatímco já jsem ho jistila přes halyard, který si vždy třikrát čtyřikrát namotám na hlavní naviják, který máme na kosatky. Syčení spreje doprovázelo Péťovo prskání a nadávání. Pravda, silikon smrdí strašně. Varování na plechovce o zdravotní závadnosti při v dechnutí jsou poměrně… inu, varovná.
Já jsem dostala privilegium vyzkoušet, jestli skutečně maže ten, kdo jede. Vlastně naopak. Dobře jsem se zapřela, jak jsem na to byla zvyklá a málem jsem spadla, když plachta vylítla nahoru jak po másle, tedy po silikonu. Až na posledních pár centimetrů, které jsem musela tahat přes malý naviják, který máme před záseky na halyard, šla plachta vytáhnout perfektně. Péťa rychle přiběhl, že si to taky musí zkusit.


Nadšení ranním úspěchem, vydali jsme se kolem půl jedenácté vyzbrojeni kanystrem na naftu do města. Potřebovali jsme koupit ještě dalších alespoň 20 litrů kanystrů, abychom mohli doplnit nádrž a nemuseli lítat s naším jediným pěti galonovým kanystrem. Navíc pumpa byla dost daleko. Stejně nějaké další kanystry potřebujeme pro strýčka Příhodu. Nejprve jsme si to zamířili k Rodneymu, abychom se ujistili, že na pumpě budou mít kanystry. Rodney tady je už nějaký ten pátek, tak snad bude vědět. Leccos jsme slyšeli o pašování nafty do Thajska a Singapuru, protože v Malajsii je nafta asi tak dvakrát levnější, a báli jsme se, že možná kanystry nebudou tak lehce k mání. Rodney naše obavy částečně potvrdil a radil nám, abychom jeli rovnou do Sitiawanu. Hned nám taky poradil, abychom pitnou vodu nekupovali, ale v noci si dojeli natočit z jednoho z kohoutů u mola, který byl otevřený. Poděkovali jsme, ale místo do města, nás černý mrak zahnal zpět na loď.

Bylo jedenáct a tak jsem rozhodla, že nejprve si dáme malý oběd – těstovinový salát s tuňákem. Počkáme, co bude s tím počasím a pak teprve s plným žaludkem vyrazíme na hon na naftu. Alespoň ušetříme za jídlo. Hned jak jsem postavila hrnec na plotnu, začaly padat trakaře a jak jsme dojedli, pršet přestalo. Celý zbytek dne pak bylo příjemně, pomineme-li občasné dusno.

Náš taxikář, který nás vzal už předtím do Manjungu a Sitiawanu, nás zavezl na nejbližší pumpu od jachtklubu, kde samozřejmě žádné kanystry neměli. To se ale ukázalo až po pěti minutách, kdy zaměstnanci pumpy spolu s taxikářem znalecky „dirigovali“ Péťu kolem (což Péťa strašně nesnáší), jako že oni mají vše pod kontrolou a na „máte kanystry“ bylo samé „jes, oukej“. Péťovi se pomalu začala zvedat žluč, když po dalších pěti minutách dostal na logický požadavek „ukažte mi ty kanystry“ odpověď: „co to je kanystr“. Mezitím nám naplnili náš pěti galonový žlutý kanystr, tak jsme zaplatili a taxikářovi jsme udali směr Sitiawan. V čínském železářství, kde jsme předtím koupili rohožku do kokpitu, jsme vykoupili poslední tři deseti litrové kanystry, dva červené na benzín, jeden modrý na vodu. Nic víc neměli. Modrý necháme na vodu, do červených budeme dávat naftu, benzín stejně žádný nevozíme. Pozitivní byla alespoň cena – jeden za 9.80 ringitů. Taxikář nás pak vzal zpět na pumpu a do jachtklubu, kde nám oznámil taxu za odvoz, načeš se do něj pustil Péťa a cenu vyhádal na 25 ringitů.

Naštvaný taxikář odjel a Péťa ještě trochu v ráži nad vyčuraným taxikářem zavelel o pochodu na loď. Popadli jsme každý dva kanystry, cestou zaplatili v jachtklubu za kotvení (respektive za používání sprch, popelnic apod.), na záchodě jsme ještě natankovali vodu do modrého kanystru a další pěti litrové láhve, kterou jsme nesli v batohu a takto obtěžkaní jsme naložili sebe i náklad do malinkatého Fentonova člunu a veslovali zpět na Jannu. Okamžitě po přistání Péťa vykřikl: „Průser!“ a hned zamířil na kyblík čímž začali jeho odpolední trampoty. Když jsme vyložili náklad a Péťovo břicho se dostatečně uklidnilo, vyrazili jsme znovu do města, tentokrát pro banány, na internet a na pivo Jazz, o kterém nám říkal kapitán Mike.

Dopochodovali jsme do města, koupili ovoce, zašli na pivo – dvě třetinkové láhve za pouhých (na místní poměry) 9.40 ringitů a natolik nám za ty peníze zachutnalo, že jsme po nákupu a návštěvě internetu, zašli ještě na jedno. To už ale Péťa začal říkat, že je mu nějak divně, že se mu chce spát apod. To nevěstilo nic dobrého. I spěchali jsme zpět do klubu a poté, co jsme ještě rychle na záchodě natočili další várku vody, odveslovali jsme s menší zastávkou u Mika na trimaránu (je chudák nějak nachlazený) zpět na Jannu. Péťa si okamžitě začal měřit teplotu a po dojedení večeře si ustlal na „marodce“ v kabině na pravoboku. Dostal čaj s citrónem, Panadol a zákaz být nemocný. Před usnutím si ještě třikrát změřil teplotu, přičemž při posledním měření už slavnostně hlásil, že teplotu nemá.

Bude to asi předcestovní horečka. Když jsme před několika lety odlétali poprvé z Tchaj-wanu, SARS byl právě v plném rozletu a na všech letištích měřili teplotu, v Praze nám dokonce hygiena na nesmyslný příkaz tehdejšího ředitele, který asi potřeboval nachytat voliče, vyhrožovali karanténou. Týden předtím zavřeli do nemocnice, která na pacienty hrozící epidemií nebyla naprosto připravena, naše dvě spolužačky. Holky ležely na normálním pokoji a pouze zabírali lůžka. Když jsme se to doslechli, obeslali jsme dvě tři rádia a noviny, kteří s námi udělali interview po telefonu a najednou jsme od hygieny dostali pouze dopis informující nás, že máme zůstat doma a nestýkat se s mnoha lidmi. Zdá se, že někdo panu řediteli připomněl, že není až tak všemocný a že nemá právo zavírat bezdůvodně, koho se mu zachce, jen aby ukázal, že on stojí na stráži a že Prahu zachrání před strašným osudem nákazy. Vůbec se kolem SARSU nadělalo mnoho povyku. Ale zpět k horečce. Den před odletem měl Péťa asi půl hodiny zvýšenou teplotu. Už jsme si říkali, že neodletíme. Pak se ale uklidnil a po horečce nebylo ani památky. Plašan jeden!

Četla jsme mu ještě chvíli na dobrou noc a pak jsem se i já odebrala na kutě na V-letiště, kde jsem si ještě chvilku četla při světle žárovky v šatníku, protože světlo do ložnice ještě nebyl čas vyměnit.
Oba jsme spali jak zabití.

6.8.2008: Zase ten motor

Vstali jsme posilněni, ale nechtělo se nám nic dělat. Bylo trochu zataženo, foukal osvěživý větřík. Seděli jsme v kokpitu a stále jsme se nemohli přinutit, abychom vstali od ranního hrnku čaje.

Kokpit nám teď zpestřuje hadrová rohožka. Trochu připomíná mexický ponče a spolu s mým slamákem vytváří krásně zákoutí. Koupili jsme si jí naposledy v Sitiawanu za čtyři ringity. Inspiroval nás k tomu Phinton. Čtěte dál →

5.8.2008: Jazz

Já jsem ráno dospával a Janička zatím našívala kožené pásky na naše zábradlí, aby se lano, ze kterého je zábradlí vyrobeno, netřepilo o ocelové sloupky.

Vytvořil jsem teorii, že nespím, protože mám pocit, že nikdo nedává na loď pozor. Prostě jsem si ještě nezvykl, že loď toho dost snese, že kotva toho hodně udrží, navíc tentokrát jsme ji zasekli ve velmi silném větru, takže by držet měla . Do lodi nám sice stále ještě teče kolem hřídele kormidla, ale jenom pomalu. Na potopení to rozhodně není. Čtěte dál →

4.8.2008: Další díra v lodi a Joes

Janička začala připravovat snídani. Kolem to vypadalo, jakoby se nic nestalo. Sumatera se přehnala a opět zavládl klid. Já jsem se trochu rozložil na sedačce v kabině a jak tak nevinně ležím, Janička najednou vyhlásila, že už spát nemá smysl a že mám vstát. Něco na tom bude, pomyslel jsem si, hlavu zaklonil, a jak jsem tu hlavu zaklonil, víčka se mi tak nějak přivřela a už klimbám. Já si ještě schrupnu, stačil jsem ještě oznámit. Janička neprotestovala, nebo jsem to alespoň už neslyšel. Spal jsme až do půl deváté a bodlo mi to. Po probuzení mě čekali tousty a Milo. Ráno vypadalo nevinně, jen po obloze se táhly rozfoukaní beránci. Začali jsme dišputovat, zda ještě zaprší. Janička bylo pesimističtější. Potom objevila, že podpalubní šachta je napůl zaplněná vodou. Rychle jsme začali zjišťovat původ té vody, ale nemuseli jsme hledat dlouho. Teklo dírou v levé části konstrukce na solární panely. Jak jsme při odjezdu od mola několik dní předtím zachytili za velkou ocelovou loď vedle nás, konstrukci jsme v jednom místě vytrhli. Ve skutečnosti je ta konstrukce dost špatně utěsněná a matky, které jí drží k palubě, jsou místy pěkně orezlé. Není divu, že to tahle (ta nejzrezlejší) nevydržela. Musíme díru co nejdříve spravit, neboť je cca palec tlustá. To už je pořádný proud do lodi. Navíc je to v místě kousek od odtoků z paluby, takže zde se nakupí při pořádném dešti vody dost.

Inspekce díry se neobešla bez trochy akrobacie

Čtěte dál →

3.8.2008: Bouřka na kotvě

Včera neděle byla a snad proto se ani nám moc do práce nechtělo. Tedy zpočátku snad i docela ano, neboť ráno bylo zataženo a foukal příjemný vítr, ale poté, co jsme po snídani odveslovali na ranní trh za účelem nákupů (matka na upevnění konstrukce, aceton, kolínko na sifon od motoru apod.) a skolilo nás dusno a bezvětří polomrtvého městečka ještě umocněné zavřenými obchody, včetně našeho cíle cesty – čínského železářství, pracovní elán z nás pomalu ale jistě vyprchal. Čtěte dál →

2.8.2008: Greg

Ráno jsme vstali kolem osmé. Tedy já, Janička byla na nohou už od sedmi. Prospali jsme se do sytosti. Vždyť jsme to taky potřebovali.

Kolem deváté jsme se vydali do města pro ovoce a zeleninu a zašli jsme na internet a pro vyprané prádlo. Celý den jsme pak nic moc nedělali. Já psal, Janička vařila, a vůbec jsme všelijak aktivně odpočívali. Konečně jsme měli možnost pořádně dobít baterky.

Za chvíli jdeme na slezinu s Gregem, amerických učitelem angličtiny, který je na mooringu těsně u jachtklubu. My dodáme večeři, on dodá pivo a salát a pak se půjdeme podívat na film. Jak dlouho už jsme žádný film neviděli. Docela se těšíme.

Lumutský jachklub

Čtěte dál →

1.8.2008: Rodney a Kapitán Mike

Úderem sedmé jsme se pustili do překotvování. Ukázalo se, že je nejvyšší čas. Stále jsme měli ještě alespoň metr a půl vody pod kýlem, ale v místech, kde byla kotva, bylo jen asi půl metru navíc. Nechtěli jsme riskovat nové uvíznutí v bahně, a proto jsme připravili druhou kotvu na 20m laně, kterou jsem vyvezl na člunu do strany do větší hloubky, abychom se za ní mohli vytáhnout. Navinuli jsme řetěz s hlavní kotvou zpět a udělali elegantní zhup na připravené kotvě. Pak už jsme mohli klidně tuto kotvu vytáhnout a na motor jsme přejeli do hlubší vody pod ocelový škuner kapitána Mika. Měli jsme tam asi sedm metrů a zakotvili jsme bez větších problémů. Čtěte dál →

31.7.2008: Je to s náma nakloněný

Ráno přišli naši mechanici s úsměvem. Vysvětlili jsme si problém se sifonem. Hadičku jsem tentokrát vytáhl úplně z kokpitu a zachytil ji ve výšce za čelní štít kokpitu.

Nakopli jsme motor. Voda z hadice vylítla při neutrálu podstatně výše než je nejvyšší úroveň výfuku. Zdá se, že Caldrova kniha nebude úplně neprůstřelná! Když se přidal plyn voda z hadice vesele stříkala ven na palubu a alespoň umyla trochu té špíny, která se na celé lodi za těch pár dní u mola nakupila. Jak se přidala rychlost, voda z hadičky přímo chrčela. Vypadá to, že se v chladící hadici vytváří poměrně velký tlak. Jak jsme se dozvěděli, většina lodí má hadičku od ventilu sifonu napojenou přímo na výfuk. Čtěte dál →