Já plachtím!

Práce volá! Nejvyšší čas udělat si prázdniny.

Dnešní den se opravdu vydařil. Začalo to bouřkou kolem osmé či deváté a napršelo tak akorát na druhé vyždímání prádla, které jsem bystře stačil vyprat.

Včera jsem se nepřesvědčivě rozhodl, že dnes odpluju někam opodál. Nahlas jsem říkal, že možná až ve stžedu, abych měl výmluvu, kdyby mě náhodou napadl nějaký vážný důvod proč nevyrazit.

Ráno to začalo slibně. Ani k programování jsem nezasedl, trochu jsem poklidil, vlastně dopoklidil, protože na lodi samozřejmě udržuji pořádek, i přes nepřítomnost něžného pohlaví. Dal jsem taky sušit prádlo a řekl si, že až uschne tak pojedu. Zlí jazykové vězte, že tady schne prádlo extrémně rychle, takže předchozí věta není asijskou variací na známé „až naprší a uschne“.

Přesně to se ale stalo. Za chvíli se stáhly mraky a začalo cedit. Při prvním náznaku deště, jsem nechal prádlo v kýblu, který jsem nastavil pod „okap“ a výsledkem bylo právě to druhé ždímání. Sušení se tedy trochu protáhlo, ale za hoďku bylo po dešti, slunce začalo pražit, ale bylo jasné, že dřív jak po obědě to nemá smysl. Stejně jsem ještě čekal na jednoho souseda, který chtěl přijet omrknout náš řetěz.

Ale v té chvíli jsem už věděl, že jedu. Po té přeháňce sice přestalo foukat, ale já i přesto cítil volání dálek a hravý vítr, jak si pohrává s mou kšicí, což je u nás dlouhodobě do hola ostříhaných opravdu neobvyklý pocit.

Začátek odlivu v jednu, kdy začalo krásně foukat, takže jak jsme vypnul Skype a rozloučil se s Janičkou, pustil jsem se do práce. Bez honu a shonu, klidně, nikam jsem nechvátal. Já bývám před plavbou vždy nervózní, takovéto ohmatávání kapes, když vyjdete z domu, jestli mám klíče, mobil, peněženku, pas…

Takže bez zbytečných zbrklostí a klopýtnutí (s Janičkou máme takové oblíbené místo, když vylézáme z kokpitu, občas si tam pořádně nakopneme malíček).

Hlavní plachtu jsem vytáhl na první réf. Ne že tak děsně fičelo, ale naše plachta je hodně veliká, přesahuje zadní stěh, a rychlé manévrování je proto jednodušší s prvním réfem. Ještě jsem zkontroloval jestli nic neteče kolem motoru, protože jsem nedávno měnil vrtulku v čerpadle a kontroloval tepelný výměník. Spokojen, jal jsem se tahat řetěz.

Byla to trochu fuška, protože docela foukalo a v kokpitu chyběla Janička, která v takovýchto případech vždycky popojede dopředu. Ale dalo se. Zkrátka jsem pomalu tahal, loď si vždy trochu popojela, řetěz malinko povolil a já zase dotáhnul. Řetěz byl čistý.

To vůbec stojí za komentář. Jednou z věcí, kterou jsme se nikdy nedočetli, když jsem studovali, jak být námořníky, byla starost o řetěz. Ono totiž na tom řetězu, když ho necháte dlouhou ve vodě začnou růst vilejši stejně jako na všem ostatním. Poprvé jsme se s tím setkali v Puerto Princessa ve Filipínách, kde jsme zakotvili na víc jak měsíc. Tady je to ale ještě horší. Po týdnu máte část řetězu, která visí ve vodě totálně obrostlou těma otravnýma mušlema. Dostat je dolů je nepříjemná práce. Někdo, řetěz tahá nahoru, mlátí s ním o palubu nebo o něj brousí třeba šroubovákem. To většinu vilejšů odstraní, ale uvnitř článků zůstanou a když to tam necháte, padnete puchem, prostě chcípla ryba zavřená v malém skříni, kde je pěkně teploučko. Já vždy sednu do člunu se šroubovákem a takovou tou zakroucenou štětkou na záchody. Nejdřív ojedu řetěz šroubovákem, čímž dostanu pryč většinu potvor. Pak několikrát přejedu řetěz kartářem a vodou, abych omyl bahno apod. a pak jeden článek za druhým očistím šroubovákem. Je to zdlouhavé, smrdí to a je z toho bordel. Ale řetěz je pak čistý.

Existuje také prevence, kterou, jak jsme se dozvěděli, ne každý používá. Jednoduše jednou za čas kus řetězu vypustíte a za pár dní ho zase stáhnete zpět. pokud řetěz leží v bahně, tak na něj vilejši nevlezou. Jeden známý, taky řetěz namáčí do vody po praní, prý to taky pomáhá, ale je s tím víc práce. Tak tolik asi k řetězové hygieně.

Zpět mému výletu. Kotvě se ven moc nechtělo. Přeci jenom byla po těch dvou měsících intenzivně pracovních měsících dost zahrabaná. Jak jsem se na řetězu přitahoval, byl jsem s lodí už jen pár metrů za návětrným sousedem, ohromným trimaranem. Rukama by se mi kotvu vylomit nepodařilo, takže jsem pomalu přitahoval řetěz kotevním vrátkem, kousek po kousku, a dával jsem kotvě čas, aby se mohla v klidu rozloučit s tím heboučkým bahýnkem, v jehož obětí tak dlouho ležela. Vylomení kotvy není žádný Velký třesk. Pozná se to podle toho, že už nestojíte na jednom místě. Nedaleko mnou si mezitím zakotvili rybáři. Jak jsem si všiml, že se začínám od trimaranu rychle vzdalovat, několika mocnými chvaty jsem vytáhl zbylých pět metrů řetězu na palubu, kotvu jsem nechal viset pod hladinou, aby se z ní odplavilo bahno a zbystra jsem přešel ke kormidlu. Lodní šroub se zakousl, vítr zesílil a za dvě tři minuty jsem byl mimo zakotvené lodě. Vypadalo to, že mám štěstí, že dnešek je jedním ze dní, kdy bude stabilně foukat celé odpoledne. V kotvišti to pak nadělá pěkné vlny, v jihozápadním monzunu to tady není nic moc.

Vypnul jsem motor, přešel na příď vytáhnout kostaku. Náklony a hukot větru se zmírnily a já si pomalu uvědomoval, že už zase plachtím. Úplně jsem lapal po dechu, jak to pěkně jelo.

Potom začaly přicházet silnější poryvy. Nedávno jsme se obdarovali takovým prostým mechanickým větrometrem, takže jak vítr zesílil, tak jsem po něm šáhnul a prý že 20-25 uzlů. Ony ty vlky kadeřavé napovídaly, že fouká z ostra. Ze všech stran je takhle zátoka ale obklopená ostrovy, takže větší vlny se tu neutvoří, což znamená bezvadnou jízdu. V kotvišti, které je v této sezóně na závětrném konci asi deset mil dlouhé zátoky, dokážou vyšplhat i tak na půl metru, což rozhodně život na kotvě dosti ztrpčuje, ale zase nás to udržuje v kontaktu s námořní realitou, tj. přírodou. Abysme nezpohodlněli.

Takže občas to trochu houplo, sem tam stříkla nějaká to vodní tříšť. Včas se mi dokonce podařilo zavřít přední okno, úplně jako by tu byla se mnou Janička, která má ženský instinkty (nebo prostě selský a navíc zdravý rozum) a včas to okno zavře nebo mě tím úkolem pověří.

Ani rybářů nebylo mnoho. Tady na Langkawi mají menší rybáři ve zvyku natáhnout síť mezi dvě bójky s praporky, čekat a doufat. Většinou jsou jejich úlovky chabé, alespoň co jsme my zahlédli. Pokud jde o navigaci, tak rando jejich sítě objíždět. Ony jsou sice dost ponořené a málokdo by za ně zavadil, ale rybáři to nemají rádi, tak proč je provokovat. To oni vám pak malajsky nadávají a dovolávají se Aláha.

Průjezd zátokou tudíž vypadá jako obří slalom na lyžích. Jednotlivé branky jsem hravě zvládal, krásně mi to vycházelo na obraty, takže to bylo příjemné kličkování a měl jsem alespoň trochu víc pohybu.

Vítr foukal vytrvale a silně. Vítr se pak trochu stočil, takže já jsem mohl zamířit přímo na svůj cíl, ostrov Singa Besar (což znamená Velký ), kam jsem dorazil okolo páté. V zátoce bylo dost míst a navíc jsem do ní vjížděl proti větru, takže jsem ani nepouštěl motor, jednou jsem se v kotvišti otočil, abych si ověřil jak je kde hluboko, trochu se zorientoval a udělal si představu o prostoru. Byly tu další čtyři lodě, všechny stočené pěkně do větru, ale řetězy jim tak nějak zplihle vysely od přídí a pak jsme si všimnul všelijakých vírů a zvířeného bahna. To znamenalo proudy a bylo tak těžké odhadnou, kde vlastně mají ostatní lodě kotvy. Místa bylo dost, takže jsem si vyhlédl vhodné místo, znova si najel, tentokrát pomaleji, brzdil jsem vyvláváním plachet, pak jsem stočil loď do větru, přešel na příď a spustil kotvu. Jak z učebnice. Jenom jsem pak trochu bojoval s plachtami, protože loď mi stavěla asi díky proudům divně vůči větru, takže mi nešla moc stáhnout hlavní plachta, ale nakonec jsem zjistil, že je to hlavně zašmodrchaným lanem… Ale vzhledem, k tomu že to byl jediný můj prohřešek a jinak jsem projevoval rozvahu a předvídavost, dal jsem si jedna mínus.

Uvařil jsem si čaj a počal siestu v kokpitu. Trochu jsem si četl, trochu psal a maličko jsem komunikoval stran tlumočení ne Tchaj-wanu, které mě příští týden čeká (to je ta práce, která volá a kvůli které jsem si nařídil dovolenou).

Jak se setmělo skočil jsem do moře a po dlouhé době se zase myl mořskou vodou. Poslední dobou se totiž chodíme sprchovat do veřejné sprchy na břehu, no prostě jako úplně normální suchozemské krysy. Opět jsem tedy měl možnost potvrdit si, že pěnivost sprchových gelů v mořské vodě se různí. Nejlepší, co jsme zatím zkusili je Johnsons’s Baby. Ten prostě mydlí nejlíp.

Noc byla povětrnostně klidná, ale já spal neklidně. Asi to muselo být tím Měsícem, který dorůstá a otravuje svou přitažlivostí. Zdály se mi různý programátorský noční můry, typy objektů neseděly a program se pořád dostával do nekonečné smyčky, no co vám mám povídat, normální horor.

Druhý den ráno mě vzbudil budík a k procitnutí přinutil pořádnej blesk a hrom. Nakonec se bouřka, ale vydala jiným směrem.

Útočí tady na mě ale jakýsi masařky. Vlastně to spíš vypadá jako čmelák, ale zvuk to má jako masařka, takovéto hysterické bzu bzu bzzuuu bzu bzuuu, ne distingované bzuuuu bzuuuu.

Foto bude až později, mám tu děsně chabý internet.