สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

plachetnice plachetnice « Slasti a strasti života na moři

Zpět na lodi a spolu

15. ledna 2017

Už potřetí to ráno se probouzím, pomalu rozlepuju oči a při pohledu na hodinky zjišťuju, že už je vlastně spíš dopoledne. Digitálky pověšené na madle na stropě kajuty ukazují půl desáté. Cítím se ještě unavenější, než když jsem se poprvé vzbudila v sedm a potom znovu kolem osmé. Opatrně se sápu do schodů do kokpitu, kde se okamžitě srazím s horkou vlhkou stěnou tropického vedra. I přestože jsme si oba po těch více jak deseti letech života na Tchaj-wanu na dlouhou temnou mrazivou českou zimu už odvykli a žár a pot jsou nám bližší než zmrzlé prsty a tekoucí nosy, přeci jen na nás ten teplotní šok přechodu z pražských mínus dvaceti do malajských plus třiceti těžce dolehl. A samozřejmě vyčerpání spojené s pásmovou nemocí – nevyhnutelné zlo cestování východně proti času. Unaveně dosedám na lavici v kokpitu a pozastavuji se nad tím, že jsme po tak dlouhé době opět v našem plovoucím domově.

První pohled na náš plovoucí domov po několika měsících…

Čtěte dál →

Zpět na západ

Bylo kolem třetí odpoledne. Otočili jsme Jannu o stoosmdesát stupňů a vyrazil zpět, odkud jsme přijeli. K mysu Tanjung Sirik, v jehož blízkosti jsme strávili předchozí den v drifu, jsme to měli nějakých 60 mil. Pak zatočit doleva, nabrat kurz 210° a za dalších 80 mil je Kuching.
Brzy nám začalo pěkně foukat, takže jsme vypnuli motor a na krásný bočák jsme rychle nabrali rychlost 6 uzlů. Opět jsme propadli optimismu. Se setměním se na obzoru vylouplo několik světel rybářských lodí. Většinou z toho nemáme velkou radost, ale dnes jsme to brali jako známku, že počasí se trochu uklidnilo.

20131217092744-39.JPG

Vinšna za bílého dne

Čtěte dál →

Jeden den v drifu

Šel jsem si ještě na chvíli zdřímnout, a když došlo na mojí hlídku, zrovna jsme vjížděli pod mrak. Vítr zatím velice slabý, ale pro jistotu jsme dali druhý réf, abysme byli připraveni na silné poryvy, které na okrajích bouřek bývají. Janička šla spát a já se usadil v kokpitu navlečen do Moiry a igelitového rybářského munduru, připraven odolávat živlům. A brzy o sobě živly daly znát. Nejdřív přišel déšť a pak začaly poryvy. Nebylo to nic strašného, už jsme zažili horší, ale vítr byl teď opět proti nám. Čas od času se už zdálo, že bouřka polevuje, ale pak přišel další poryv a průtrž mračen. Nechal jsem Janičku déle spát a doufal jsem, že se to už brzy uklidní, ale pak jsem nad kormidlem začal usínat, nedokázal jsem pořádně držet kurz a stejně jsme jeli rychlostí menší jak dva uzly. Počasí stále nechutné, takže jsem zavolal Janičku a šel spát. Janička mě asi po hodině vzbudila, že začíná pořádně fičet. Ze severu se na nás valily vlny vyfoukané monzunovými větry, a jak se srážely s vlnami z jihozápadu, odkud přicházela bouřka, vytvářely z moře pěknou oranici.

20131221155746-8.JPG

Moře se nám trochu rozbouřilo

 

Čtěte dál →

Na lodi sama

„A to si nelezete na nervy? I když se máme rádi, nedovedu si představit, že bych byl(a) s XY 24 hodin denně 365 dní v roce!“

Ať už v Čechách nebo na Tchaj-wanu, vedle faktu, že místo nemovitosti jsme si za domov zvolili movitou loď a jistotu pevného pracovního místa zaměnili za rozvlněnou hladinu a mořské dálavy, další z otázek, se kterými se nejčastěji setkáváme, se týkají našeho vztahu a toho, že trávíme většinu času pouze sami dva. Opravdu se dobrovolně zavřeme v jedné kajutě a vydáme se na moře, kde jeden od druhého už vůbec neutečeme?

Spokojeni nejen na moři

Čtěte dál →

27.4.2012 Už nikdy v pátek!

P1000641.JPG

Loučíme se s Kaohsiungem.

„Hele, mám takovej návrh… Co kdybychom to otočili?“

Překvapeně jsem se podívala směrem ke kajutě, odkud na mě zpoza igelitu, který zakrýval vchod do vnitřku lodi, koukala Péťova mokrá hlava. Přes hustý déšť a sprej mořské vody jsem však zahlédla jen rozmazanou skvrnu. To už se ale blížila další vlna, a tak jsem rychle stočila kormidlo a navedla Jannu, aby nejprve vystoupala na její vrcholek a potom se po ní ladně zhoupla dolů.

Pravda je ta, že v tu chvíli se mi hlavou honily dost podobné myšlenky, ale snažila jsem se překonat únavu, která mě již kolem poledne přepadla, a vidět věci pozitivněji. Déšť za chvíli ustane, vlny opadnou, zapojíme zpět autopilota Cape Horn a pořádně se prospíme. Náhle se ozvala rána a oblohu přímo nade mnou rozštípl blesk, který mě na chvíli zcela oslnil.

Čtěte dál →

5-9.7.2009 Z Filipín do Hongkongu a jak to bylo dál

V Bolinau jsme měli předem domluvený kontakt, filipínského švagra jakéhosi Američana, na kterého jsme dostali spojení od známých, ale i tak byl náš příjezd trochu rozpačitý, protože celá ta malá úžina byla plná rybích sádek, takových plovoucích ocelových konstrukcí, kterým vévodila boudička, ze které zubící se Filipínec házel rybám granule. Kde mezi tou změtí zakotvit? Navíc před zhruba dvěma měsíci se přímo přes Bolinao přehnal tajfun, takže zatímco jsme vplouvali dovnitř úžiny, před našima očima se rozestřela nehostinná podívaná plná odfouknutých střech, odhalených zdí a strmých svahů vytvořených sesuvy půdy… Přímo ve vjezdu jsme navíc zahlédli jachtu bez stěžně opřenou bokem o břeh. Další plachetnice, opět bez stěžně, byla přivázaná ke kotevní bóji opodál… A aby toho nebylo málo, GPS a navigační program Maxsea začaly hned po vjezdu do toho města duchů žít svým vlastním životem! V tu chvíli jsme byli opravdu rádi za papírovou mapu, vlastní instinkt a ostatní rybářské lodě, protože podle GPS a Maxsea už jsme dávno uvízli na souši! Tak takhle jsme si náš příjezd do Bolinaa, všude vychvalovaného jako spolehlivý „typhoon shelter“ (útočiště před tajfuny), tedy rozhodně nepředstavovali! Začínalo nás přepadat zoufalství a už jsme dokonce i uvažovali o okamžitém odjezdu…

Jachty bez stěžňů, domy bez střech - takto nás přivítalo Bolinao...

Čtěte dál →

1-5.7.2009 Puerto Princessa – Bolinao

V pět hodin zachrastily klíče v zámku a „Carl Louis“, údajně nejlepší restaurace v celé PP, otevřela a my byli vpuštěni dovnitř. Číšník si musel myslet, že jsme nejméně týden nejedli, když nás viděl čekat hned za dveřmi jako dva hladové supy. Po vstupu do restaurace jsme byli nejprve požádáni, abychom se zuli! Večeří se tam totiž naboso, boty vám dají do takového velkého šuplíku a dovedete si jistě sami představit, co se děje, když se ten šuplík po dvou hodinách otevře… Však obsluha jenom ukazuje a drží se v uctivé vzdálenosti.

Interiér restaurace "Carl Louis"

Čtěte dál →

Nové fotky dokumentující postup našich prací

Hurá! Opravy kokpitu víceméně dokončeny!!! Na to, jak vypadá náš kokpit nyní, a několik dalších snímků dokumentujících postup našich prací za posledních pár dní, se můžete podívat zde.

P1000633.JPG

 

30.6.-1.7.2009 Netradiční přivítání v Puerto Princesse

Někdy kolem deváté hodiny jsme se přiblížili k našemu cíli, Puerto Princesse, natolik, že jsme se mohli začít pokoušet spojit s pobřežím pomocí VHF. Z našich dřívějších průzkumů a od dalších jachtařů, které jsme potkali, jsme věděli, že příjezd do PP komplikuje ponořený a špatně zmapovaný útes přímo uprostřed laguny, a tak pro návštěvníky, kteří příjíždějí do PP poprvé, posílá na zavolání místní jachtařský klub motorový člun jako navigátora. Nejprve jsme neúspěšné spojení připisovali příliš velké vzdálenosti, ale když už jsme byli téměř ve vjezdu do přístavu a stále jsme nikoho neslyšeli, začaly se nás zmocňovat pochybnosti. Nakonec jsme se přeci jen dovolali a za chvíli už dorazil i malý motorový člun, který nás pak skrze houfy obrovských medúz (nikdy jsme jich tolik a tak velikých neviděli) a mezi hejny loděk filipínských rybářů připomínajících vodoměrky navedl k bóji před dosud nejkrásnějším a nejpřátelštějším jachtklubem, ve kterém jsme dosud pobývali. Péťa byl u kormidla a já na přídi, kde jsem fotila a hlavně kontrolovala, zda nenajíždíme na mělčinu.

V popředí náš průvodce v motorovém člunu

Čtěte dál →

28.-30.6.2009 KK – Puerto Princessa

28. června v ranních hodinách jsme tedy konečně opustili Kota Kinabalu. Těšili jsme se na vítr, ale namísto toho nás čekalo víceméně jen bezvětří a občasná přeháňka. Jedna taková nám ale hned druhý den ráno přišla vhod.

Mapka plavby KK - Puerto Princessa

Krátce před rozedněním jsem byla na řadě, abych vystřídala Péťu na hlídce. Přestože se mi z postele moc nechtělo, pomyšlení na vycházející slunce a zároveň vědomí, že už projíždíme obávaným Balabackým průlivem a blížíme se do Filipín, mě rychle postavily na nohy. Stihla jsem ještě podpálit pod konvicí na ranní kávu a vyšplhala se nedočkavě do kokpitu. První paprsky ranního slunce se zrovna nedočkavě draly zpoza obzoru a náš motor spokojeně brumlal. Jaká krása být opět na moři!

Čtěte dál →