สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

7.8.2008: Kanystry na naftu 7.8.2008: Kanystry na naftu « Slasti a strasti života na moři

7.8.2008: Kanystry na naftu

Dnes ráno jsme po snídani konečně vyzkoušeli silikon ve spreji, který nám doporučil Mike ze Supertrampa. Promazali jsme kolejnici ve stěžni, kterou se vytahuje na umělohmotných jezdcích hlavní plachta. Dosud bylo pro nás vytahování hlavní plachty trochu úmorné. Posledních pár desítek centimetrů jsme museli halyard tahat přes naviják.
Péťa se ustrojil a ověsil karabinami a jinými ozdobami, vyšplhal na stěžeň zatímco já jsem ho jistila přes halyard, který si vždy třikrát čtyřikrát namotám na hlavní naviják, který máme na kosatky. Syčení spreje doprovázelo Péťovo prskání a nadávání. Pravda, silikon smrdí strašně. Varování na plechovce o zdravotní závadnosti při v dechnutí jsou poměrně… inu, varovná.
Já jsem dostala privilegium vyzkoušet, jestli skutečně maže ten, kdo jede. Vlastně naopak. Dobře jsem se zapřela, jak jsem na to byla zvyklá a málem jsem spadla, když plachta vylítla nahoru jak po másle, tedy po silikonu. Až na posledních pár centimetrů, které jsem musela tahat přes malý naviják, který máme před záseky na halyard, šla plachta vytáhnout perfektně. Péťa rychle přiběhl, že si to taky musí zkusit.


Nadšení ranním úspěchem, vydali jsme se kolem půl jedenácté vyzbrojeni kanystrem na naftu do města. Potřebovali jsme koupit ještě dalších alespoň 20 litrů kanystrů, abychom mohli doplnit nádrž a nemuseli lítat s naším jediným pěti galonovým kanystrem. Navíc pumpa byla dost daleko. Stejně nějaké další kanystry potřebujeme pro strýčka Příhodu. Nejprve jsme si to zamířili k Rodneymu, abychom se ujistili, že na pumpě budou mít kanystry. Rodney tady je už nějaký ten pátek, tak snad bude vědět. Leccos jsme slyšeli o pašování nafty do Thajska a Singapuru, protože v Malajsii je nafta asi tak dvakrát levnější, a báli jsme se, že možná kanystry nebudou tak lehce k mání. Rodney naše obavy částečně potvrdil a radil nám, abychom jeli rovnou do Sitiawanu. Hned nám taky poradil, abychom pitnou vodu nekupovali, ale v noci si dojeli natočit z jednoho z kohoutů u mola, který byl otevřený. Poděkovali jsme, ale místo do města, nás černý mrak zahnal zpět na loď.

Bylo jedenáct a tak jsem rozhodla, že nejprve si dáme malý oběd – těstovinový salát s tuňákem. Počkáme, co bude s tím počasím a pak teprve s plným žaludkem vyrazíme na hon na naftu. Alespoň ušetříme za jídlo. Hned jak jsem postavila hrnec na plotnu, začaly padat trakaře a jak jsme dojedli, pršet přestalo. Celý zbytek dne pak bylo příjemně, pomineme-li občasné dusno.

Náš taxikář, který nás vzal už předtím do Manjungu a Sitiawanu, nás zavezl na nejbližší pumpu od jachtklubu, kde samozřejmě žádné kanystry neměli. To se ale ukázalo až po pěti minutách, kdy zaměstnanci pumpy spolu s taxikářem znalecky „dirigovali“ Péťu kolem (což Péťa strašně nesnáší), jako že oni mají vše pod kontrolou a na „máte kanystry“ bylo samé „jes, oukej“. Péťovi se pomalu začala zvedat žluč, když po dalších pěti minutách dostal na logický požadavek „ukažte mi ty kanystry“ odpověď: „co to je kanystr“. Mezitím nám naplnili náš pěti galonový žlutý kanystr, tak jsme zaplatili a taxikářovi jsme udali směr Sitiawan. V čínském železářství, kde jsme předtím koupili rohožku do kokpitu, jsme vykoupili poslední tři deseti litrové kanystry, dva červené na benzín, jeden modrý na vodu. Nic víc neměli. Modrý necháme na vodu, do červených budeme dávat naftu, benzín stejně žádný nevozíme. Pozitivní byla alespoň cena – jeden za 9.80 ringitů. Taxikář nás pak vzal zpět na pumpu a do jachtklubu, kde nám oznámil taxu za odvoz, načeš se do něj pustil Péťa a cenu vyhádal na 25 ringitů.

Naštvaný taxikář odjel a Péťa ještě trochu v ráži nad vyčuraným taxikářem zavelel o pochodu na loď. Popadli jsme každý dva kanystry, cestou zaplatili v jachtklubu za kotvení (respektive za používání sprch, popelnic apod.), na záchodě jsme ještě natankovali vodu do modrého kanystru a další pěti litrové láhve, kterou jsme nesli v batohu a takto obtěžkaní jsme naložili sebe i náklad do malinkatého Fentonova člunu a veslovali zpět na Jannu. Okamžitě po přistání Péťa vykřikl: „Průser!“ a hned zamířil na kyblík čímž začali jeho odpolední trampoty. Když jsme vyložili náklad a Péťovo břicho se dostatečně uklidnilo, vyrazili jsme znovu do města, tentokrát pro banány, na internet a na pivo Jazz, o kterém nám říkal kapitán Mike.

Dopochodovali jsme do města, koupili ovoce, zašli na pivo – dvě třetinkové láhve za pouhých (na místní poměry) 9.40 ringitů a natolik nám za ty peníze zachutnalo, že jsme po nákupu a návštěvě internetu, zašli ještě na jedno. To už ale Péťa začal říkat, že je mu nějak divně, že se mu chce spát apod. To nevěstilo nic dobrého. I spěchali jsme zpět do klubu a poté, co jsme ještě rychle na záchodě natočili další várku vody, odveslovali jsme s menší zastávkou u Mika na trimaránu (je chudák nějak nachlazený) zpět na Jannu. Péťa si okamžitě začal měřit teplotu a po dojedení večeře si ustlal na „marodce“ v kabině na pravoboku. Dostal čaj s citrónem, Panadol a zákaz být nemocný. Před usnutím si ještě třikrát změřil teplotu, přičemž při posledním měření už slavnostně hlásil, že teplotu nemá.

Bude to asi předcestovní horečka. Když jsme před několika lety odlétali poprvé z Tchaj-wanu, SARS byl právě v plném rozletu a na všech letištích měřili teplotu, v Praze nám dokonce hygiena na nesmyslný příkaz tehdejšího ředitele, který asi potřeboval nachytat voliče, vyhrožovali karanténou. Týden předtím zavřeli do nemocnice, která na pacienty hrozící epidemií nebyla naprosto připravena, naše dvě spolužačky. Holky ležely na normálním pokoji a pouze zabírali lůžka. Když jsme se to doslechli, obeslali jsme dvě tři rádia a noviny, kteří s námi udělali interview po telefonu a najednou jsme od hygieny dostali pouze dopis informující nás, že máme zůstat doma a nestýkat se s mnoha lidmi. Zdá se, že někdo panu řediteli připomněl, že není až tak všemocný a že nemá právo zavírat bezdůvodně, koho se mu zachce, jen aby ukázal, že on stojí na stráži a že Prahu zachrání před strašným osudem nákazy. Vůbec se kolem SARSU nadělalo mnoho povyku. Ale zpět k horečce. Den před odletem měl Péťa asi půl hodiny zvýšenou teplotu. Už jsme si říkali, že neodletíme. Pak se ale uklidnil a po horečce nebylo ani památky. Plašan jeden!

Četla jsme mu ještě chvíli na dobrou noc a pak jsem se i já odebrala na kutě na V-letiště, kde jsem si ještě chvilku četla při světle žárovky v šatníku, protože světlo do ložnice ještě nebyl čas vyměnit.
Oba jsme spali jak zabití.

1 comment to 7.8.2008: Kanystry na naftu

Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...