สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Tchaj-wan Tchaj-wan « Slasti a strasti života na moři

Zpět v Kudatu

Už je to opět déle jak měsíc, co jsme připluli do Kudatu, malého městečka na severovýchodě Bornea. Ani se mi tomu nechce při pohledu na kalendář uvěřit… Čas opravdu letí a tentokrát letěl ještě o poznání rychleji, protože jsme měli obzvláště napilno. Navíc na rozdíl od našeho předešlého stání v Puerto Princese, kde jsme skutečně proseděli na kotvě nad překlady do posledního dne celý měsíc a půl, tentokrát jsme strávili více času mimo Kudat. Zatímco jsme cestovali všude možně, Jannu jsme nechali v péči přátel bezpečně uvázanou u mola v místní marině (která je mimochodem zadarmo, protože ještě nebyla oficiálně otevřena, a funguje tak trochu na bázi komuny – posádky lodí se střídají v mytí sprch, sdílí prádelní šňůry s kolíčky na prádlo, těm, co odjeli, hlídají ostatní lodě, případně jim zalévají kytky a starají se o psy…)

Janna v marině v Kudatu

Janna v marině v Kudatu

Čtěte dál →

Máme to v kapse a ze Singapuru cesta dlouhá

Už dva dny jsme na souši, spíme na smutně statické posteli, bereme za kliky, otáčíme vodovodními kohoutky, taháme za splachovadla západních i tureckých záchodů, čistých i pěkně nechutných. Prostě jako úplně normální suchozemci.

Do vražedného tempa, kterým Singapur žije, jsme ale zapadli docela rychle. Asi to bude také tím, že zrovna dokončujeme úpravy dvou tchajwanských románů, které jdou v září do tisku a překlad velké knížky od známého britského jachtaře Toma Cunliffa. Kdo ho kdy četl v originále, ví, že se to tam překladatelskými oříšky jen hemží.

Stejně už se ale těšíme zpátky do poklidného Kudatu.

20130807-080458.jpg
Čtěte dál →

Poslední cesta na Tchaj-wanu

Brzy potom co jsme se nastěhovali do Kaohsiungu, nám náš kamarád A-Cheng, jinak zvaný Štastná myš, vyprávěl o krásách svého rodného ostrůvku Tung-ťi, nejvýchodnějšího cípu tchajwanského souostroví Pcheng-chu.
Na tenhle ostrůvek se nedá dostat jinak než vlastní lodí nebo velmi zdlouhavými a hlavně desně drahými transfery lodní a letecké dopravy. A-Cheng si ve skutečnosti koupil vlastní 9 metrovou plachetnici hlavně proto, aby se mohl do svého rodiště vracet. Každý rok tam jede alespoň dvakrát. Dokonce s ním jednou jela jeho osmdesátiletá maminka, která se do svého domova vrátila poprvé po dvaceti letech.

20130414-105438.JPG

Pohled na vesničku z nedalekého kopce

Čtěte dál →

Dost bylo života na veřejnosti

Opustili jsme Kaohsiung, alespoň na pár dní. Už jsme to tam nemohli vystát. Dost jsme si užili života na veřejnosti. Chtěli jsme to udělat už dávno, ale vždy nás zastavila nějaká ta výmluva. Pravda je, že naše místečko v Kaohsiungu je velice pohodlné. Všechno je na dosah ruky. Jak jídlo, tak nářadí a materiál na ty nekončící opravy. Jenže my už toho zas tak moc na lodi dělat nechceme, respektive, většinu materiálu na finální opravy bychom už měli mít. Jannina vodoryska se mírně zanořila, což o tom jen dosvědčuje (před čtrnácti dny nám doručili asi 30 litrů barev, epoxy, naložili jsme pár zbylých a bezpochyby užitečných prken, koupili rezervních 20l nafty).

P1020523.JPG

Nová plachta a lazyjacky

 Taky jsme si už moc nepamatovali, jak vypadá ticho. Žijeme v čínské společnosti, takže se není čemu divit. Číňané jsou prostě hravě hluční, což je chvíli roztomilé, ale my, co jsme vyrostli na českých lukách, v českých hájích a na periferiích malých českých měst, prostě potřebujeme trochu víc klidu.

Čtěte dál →

Námořní uklízečky 5

Tajfun byl tedy za námi. Konečně jsme se pořádně vyspali. Stále sice u rozlámaného mola, ale proud v maríně se uklidnil. Prst se pomalu hojil, den nato jsem měl jít na kontrolu. Ráno zavolal Dick, jestli by jeden z nás mohl dělat posádku při převozu 40stopé plachetnice z Kaohsiungu sem do Keelungu. Janičce se moc nechtělo, protože na takové lodi vlastně pořádně nikdy nejela a kdo ví, kdo bude kapitánem. Já jsem měl stále čtyři stehy na prostředníčku. Vydali jsme tedy do nemocnice, jestli by mi nemohli ten prst prohlídnout dříve. V tchajwanských nemocnicích se většinou dost dlouho čeká. My jsme měli štěstí a dostali jsme se docela dopředu. Mezitím jsme probírali, jestli na ten převoz jet nebo ne. Riskovat můj prst se nám moc nechtělo. Janička se zase moc necítila jet sama. Napsali jsme tedy Dickovi, kolik lidí je v posádce, kdo je kapitánem a kolik nám za to dá.

Čtěte dál →

Námořní uklízečky 4

(Tomuto předchází Námořní uklízečky 3)

Konečně jsme měli vodu a loď jsme mohli pořádně vydrhnout. Pak následovalo voskování, leštění oceli, ošetření oken atd. Práci nám zpestřoval Dick občasnými telefonáty: už jste udělali tohle, a kdy budete dělat tamto. Že se od Filipín na sever žene tajfun, věděli všichni už několik dní. Dicka to ale zdánlivě moc nevzrušovalo. Místní rybáři a jachtaři nás všichni nabádali, abychom co nejrychleji přejeli k jinému molu. To naše je jedno z nejhorších v maríně, což jsme ostatně už věděli. Vyvázat se můžeme jen na jedné straně a bohužel na té závětrné, takže nás vítr, vlny a proudy, které marínou procházejí, budou tlačit na molo. Během předchozích dvou tajfunů se toto molo vždy utrhlo, takže nás to taky zřejmě nemine. Vše jsme tlumočili Dickovi, ale ten si očividně netroufal loď převézt. Zpočátku ještě místní nabízeli své služby, jenže to byl Dick hrdina, vždyť se nic neděje a to molo je přeci nové a bylo nám řečeno, že je OK. OK ano, ale jenom dočasně, ne v tajfunu. Všichni nad naším bossem kroutili hlavou. My jsme začali litovat, že jsme tenhle job vůbec vzali.

Azimut in Bisha Harbour

Zde jsme stáli při prvním tajfunu

Čtěte dál →

Námořní uklízečky 3

(Předchozí vyprávění Námořní uklízečky 2)

Hned od rána bylo jasné, že se tady nebudeme nudit. Netekla voda, nešla elektrika. Marína v Pi-ša byla sice víceméně dostavěna před několika měsíci, ale už při stavbě se ukázalo, že konstrukce a vůbec celá koncepce jak pontonů, tak maríny trpí několika neduhy. Za prvé prsty pontonu se začaly trhat od hlavního mola. Plováky, ze kterých jsou mola vyrobena, jsou vyšší než širší, takže se po odtržení začnou automaticky naklánět na jednu stranu. Zavedená elektrika je nepoužitelná pro většinu lodí. Nedostatečný proud, špatná frekvence. Ani na elektriku ani na vodu nejsou nainstalovány individuální hodiny, takže voda prý sice už teče, ale je vypnutá, protože se lidi nemůžou dohodnout, jak za vodu platit. Původní idea, že se voda na konci měsíce sečte a pak se to rozdělí mezi všechny, se samozřejmě moc neujala… Rybářský přístav, ve kterém marína stojí, je obrácen na severozápad, čelem tomu nejhoršímu počasí. Vlnolamy jsou špatně navržené, takže celým přístavem se točí mohutný proud. Vlny sem naštěstí neproniknou, ale ten proud, jak jsme brzy na vlastní kůži zjistili, si s 30 tunovou lodí pohazuje jako s krabičkou sirek.

Čtěte dál →

Námořní uklízečky 2

(Předchozí část: Námořní uklízečky 1)

Měsíc po té, co jsme přijeli z Čech na Tchaj-wan a začaly nám ty naše „dva roky prázdnin“, jsme dostali nabídku pracovat jako uklízečky na honosné jachtě Azimut 60. Docela se nám to šiklo. Venku se stále ještě proháněli tajfuny, takže vyrazit někam dál jsme si netroufali. Většinu projektů, které jsme chtěli dokončit na naší lodi, než vyplujeme, jsme měli také víceméně hotovo a to málo, co zbývalo, snadno zvládneme. Nemluvě o tom, že se trochu finančně zahojíme.

Nasedli jsme na trajekt a vyrazili do přístavu Ma-kung na souostroví Pcheng-chu. Po čtyřech a půl hodinách jsme vystoupili z poloprázdného kolosu trajektu a naložení batohy jsme několik minut klopýtali ospalým přímořským městečkem. Náš náklad jsme nakonec shodili u ohromné betonové stavby v podobě parníku, která rozdělovala malý rybářský přístav na dva čtverhranné bazény. Tam jsme také zahlédli naše pracoviště. Zavolali jsme Tonymu, který nás měl na loď uvést a všechno nám vysvětlit.

Taiwan Strait ahead

Před námi se otevřela Tchajwanská úžina

Čtěte dál →

Námořní uklízečky 1

Naše plavidlo máme víceméně připravené k vyplutí. Nový lodní šroub jsme nainstalovali, praktický držák na pastu a zubní kartáčky ze dřeva stloukli a do map jsme začali prstem kreslit. Tajfunová sezóna se pomalu blíží ke konci a zdá se, že letní jihozápadní monsun se už také mění na studený severovýchodní. Počkáme do října a pak vyrazíme do Hongkongu. Tolik naše plány. A protože plány se strašně rády a hlavně často mění, změnil se i ten náš…

Azimut 60

Čtěte dál →

Na lodi jako doma

Venku zuří tajfun – vlastně už dozuřil, jen sem tam ještě foukne a sprchne. Noc jsme přečkali kupodivu v klidu. Já spal jako zabitý, jen čas od času mě probudil prudší náklon, skřípání fendrů nebo kvílení v ráhnoví ze sousedních jachet. Zajímavé je, že nám ráhnoví nekvílí. Možná jsme ještě nebyli v pořádné fujavici… i když v Hong Kongu na kotevní bóji jsme proseděli několik bouří a tam foukalo pořádně. Janička spala o něco hůře, ale jinak vypadá čile – aha tak, ne, prý je trochu „připitomělá“:

„Od půlnoci jsem se budila každou hodinu, vždycky když to víc škublo a podívala jsem se na iPadu, kde tajfun zrovna je. Nejvíc mě vylekala sprška vody, kterou na mě chrstnul poryv větru skrze vchod do kajuty, který jsme měli způli otevřený. Tomu říkám budíček!“

Čtěte dál →