1. 9. 2008: Zpět na vodě

Tak jsme se i my dočkali!!! Jsme zpět na vodě!!!

Fénujeme barvu, aby rychleji zaschla

Před třemi dny jsme dokončili všechny práce, jež vyžadovaly naši přítomnost na břehu, a vpodvečer začali natírat loď protiporostovou barvou. Ze Singapuru nám zbyla plechovka modré barvy, kterou jsme natřeli spodek kýlu, a od Jima jsme dostali plechovku černé, kterou jsme použili na zbytek lodi. Původně jsme si mysleli, že Jimova černá vystačí na natření celého trupu, ale trošku jsme se přepočítali. Říkali jsme si, že je to v podstatě jedno, stejně to bude všechno pod vodou a nikdo nic neuvidí. Kašleme na nějakou estetiku. Přesto jsme od té chvíle neřekli naší loďce jinak než Stračena a druhý den ráno jsme to nervově nevydrželi a vypravili se do města pro ještě jednu plechovku černé barvy: nejenže bude loďka na spodku celá černá (a ještě krásnější než předtím), ale dosáhneme i účinnější ochrany před řasami a škeblemi. Zkrátka a dobře jsme si tu koupi další plechovky řádně ospravedlnili. Čtěte dál →

28. 8. 2008: Hřídel a člun (2. část)

Později jsme si pořídili ke člunu i plachtu!

V úterý kolem osmé večer najednou zazvonil telefon, ze kterého se ozvalo „bot, bot“, načež dotyčný zavěsil. Telefonát od dopravní firmy, která měla náš člun dodat, jsme očekávali, a tak jsme si domysleli, že to asi mělo být anglické „boat, boat“, ale pochopitelně jsme chtěli vědět, kde a kdy si člun můžeme převzít. Zavolali jsme na to číslo zpět, ale ozvalo se jen hihňání a „no igliš“. Na to konto jsme se rozhodli vyčkat do druhého dne a zkontaktovat thajskou firmu, od které jsme člun objednali a kde hovoří anglicky. Stejně jsme ale spali jako na trní a Péťa vytvářel teorie o člunu, který se vrací nedoručen zpět do Thajska, a že nás čeká další handrkování a tak dále… Čtěte dál →

28. 8. 2008: Hřídel a člun (1.část)

Stále jsme ještě v loděnici, ale konec našich suchozemských trampot je už v dohledu. V průběhu předešlých dní jsme zalepili všechny nechtěné otvory pod vodoryskou a na každém boku vyvrtali a následně zpevnili epoxidovým lepidlem nové odtoky pro odvod vody z paluby. Zbývala vyřešit hřídel, kterou se nám po velkých bojích se zarezlými šrouby konečně podařilo vypáčit ven z lodi.

Vrtání nových odtoků

Pro připomenutí: když jsme v Lumutu znovu usazovali motor, mechanik Mike vyslovil podezření, že máme někde ohnutou hřídel. Možné to bylo, protože cestou ze Singapuru jsme jedné noci zaslechli zlověstné zadunění – nejspíš jsme lodním šroubem zachytili nějakou potopenou kládu, kterých není v Malackém průlivu právě málo. V pondělí jsme si tedy půjčili auto od Jima (ze kterého se vyklubal člověk, který by se rozdal na počkání) a vydali jsme se s hřídelí do města. Řídil Péťa. Byla to naše první automobilová výprava s volantem napravo: v Malajsii se stejně jako v Anglii a jejích bývalých koloniích jezdí vlevo, páka je taky vlevo, stěrače taky vlevo, blinkr vpravo, a tak jsme občas stírali v zatáčce, občas blikali, když pršelo, a dávali zabrat převodovce, než si Péťa zvykl na řazení levou rukou. Ale dokázali jsme se držet mimo škarpy, nikoho jsme nenabrali, ani opice, vodní buvoli a kozy, které tady na místo jelenů přebíhají přes silnici.

Čtěte dál →

22. 8. 2008: Caroline a Paul

Je pátek a nám tady chčije, chčije a chčije… Ráno jsme vstali plní elánu do práce. Přestože místní loděnice je o 100% lepší než rozpálený dvorek v Singapuru, nemůžeme se dočkat, až už budeme opět zpátky na vodě. To je ostatně vůkol zaznívající lament všech námořníků, kteří zrovna musejí otročit opravami na břehu. Vždy večer se sejde parta pod některou z lodí, otevře se chladicí box s pivem a zazní: „Už abysme byli zpět na vodě…“

Blue Sky jde zpět na vodu

Před pár dny se tento sen splnil Jimovi. Připojili jsme se k davu obdivovatelů, když jeho Blue Sky spouštěl jeřáb zpět na vodu. Večer byla malá party na oslavu, ale my jsme měli napilno, tak jsme se nemohli zúčastnit. Druhý den, když se začalo šeřit a my začali pomýšlet na večeři, napadlo nás, že bychom mohli zajít za Jimem a pozvat ho, aby se k nám připojil. Emma s dětmi měla přijet až za pár dní, třeba by mu přišlo teplé jídlo vhod. Vydali jsme se tedy na Blue Sky, kde nás Jim nadšeně přivítal, jak jinak než pivem. Čtěte dál →

16. 8. 2008: Paul a Jim

Pustili jsme se naplno do oprav. Pravidelně jsme stříkali WD-40 na zarezlé šrouby a doufali, že se nám nakonec podaří odšroubovat spojku hřídele a dostat hřídel ven z lodi. Mezitím jsme odstranili dnové ventily neboli seacocky a připravovali se na velké laminování. Kromě permanentní opravy díry, kterou nám provrtali mechanici v Lumutu do lodi při opravách motoru (brrr, ještě teď nám při vzpomínce na to množství vody, které se náhle začalo valit do lodi, vstávají chlupy hrůzou po celém těle) jsme plánovali zalepit další dva otvory pod vodoryskou. Bez ohledu na jejich užitek – ať už se jedná o přívod vody do toalety, otvor na log (přístroj na měření rychlosti), přívod slané vody do kuchyně, apod. – každý takový otvor je zároveň potencionálním strůjcem katastrofy – něco se pokazí, loď se promění ve fontánu a během chvilky jde ke dnu. Naším cílem bylo zredukovat celkový počet otvorů pod vodoryskou z původních deseti(!) na dva až tři. Čtěte dál →

15. 8. 2008: Záhadné zranění

Hned první den po příjezdu na Langkawi jsme zaslechli šuškání o jakémsi tajemném zranění. Vezli jsme se zrovna motorovým člunem z ostrůvku Rebak na hlavní ostrov Langkawi. Na lavičce před námi seděl vychrtlý čtyřicátník, teatrálně rozhazoval rukama a vykládal zbytku společnosti, co se stalo. Podle přízvuku Američan. Přes rachot motorů jsme zaslechli jenom málo:

Přímo před Jannou loď onoho plachého chlapíka

„…pheee… oh man… freakin’… am not an emergency guy…“

Kousek od nás se krčil plachý, asi pětatřicetiletý chlapík, který skromně doplňoval divoký výklad, ale mluvil tak potichu, že jsme mu nerozuměli ani slova. Za chvíli už jsme navíc přirazili u mola na Langkawi, kde se všichni rozprchli za svými pochůzkami, a tak jsme se ten den nic dalšího o tom záhadném zranění už nedozvěděli. Onoho plachého chlapíka z trajektu jsme však znovu zahlédli hned druhý den v loděnici. Čtěte dál →

13. 8. 2008: Skútr

Následující den jsme měli v plánu objet městečko a lokalizovat nejdůležitější obchody ze seznamu, který jsme dostali v kanceláři maríny. Od taxíkaře, který nás vezl do Kuahu na kapitanát, jsme se dozvěděli, že na letišti je možné pronajmout si skútr bez řidičáku, a tak jsme se ráno vydali trajektem na Langkawi a odtud pěšky na letiště. Neušli jsme ani dvacet metrů, když nám zastavilo auto se dvěma staršími Novozélanďany, kteří nás kousek popovezli, protože si jeli na letiště pro noviny. Hezky nám ten den začíná, libovali jsme si. Ne však na dlouho – na letišti byli totiž jenom agenti, kteří pronajímali auta a navíc ještě pěkně draho, což Péťu samozřejmě řádně dopálilo. „Příště zase budu věřit nějakýmu ukecanýmu taxikářovi!“ ulevoval si. Nakonec nám ale nezbylo, než využít služeb jednoho z nich a nechat se odvézt na nedalekou pláž Chenang, kde prý skútry určitě mají. Čtěte dál →

12. 8. 2008: Objevování Langkawi

První dva dny v Rebaku jsme strávili objevováním okolí a vyřizováním formalit. Původně jsme chtěli čas, který nám zbýval před vytažením z vody a další sérií prací, využít k odpočinku, válení se po pláži, četbě… Dopadlo to ale samozřejmě úplně jinak.

"Trajekt" neboli člun, který jezdil z Rebaku na Langkawi

Rebak je totiž jenom jeden z celkem 104 ostrůvků souostroví Langkawi, kde kromě maríny a luxusního resortu není ale vůbec nic – tj. žádný obchod s potravinami (když nepočítáte předražený bufet v jachtklubu), žádné železářství, mechanik, natož celníci, imigrační a kapitanát! Jakmile tedy člověk něco potřebuje, je třeba vydat se „trajektem“, tedy respektive malým motorovým člunem pro asi dvacet osob, na hlavní ostrov Langkawi, kde zase nejsou autobusy, a proto musíte mít už dopředu zamluveného taxíka nebo pronajaté auto, které vás zaveze do městečka Kuah na druhé straně ostrova. Na procházku pěšky to rozhodně nebylo… Zapomněli jsme si na Tchaj-wanu řidičák, a tak pro nás možnost půjčit si auto v úvahu nepřicházela, jak nám řekli v kanceláři maríny. Později jsme ale zjistili, že některé firmy auto půjčí a na nic se neptají. Čtěte dál →

11. 8. 2008: Na obzoru Langkawi

Poslední pohled na Payu

Poslední pohled na Payu

Posnídali jsme housky s čokoládovým nápojem Milo a jablka a pak se rozhodli, že by neuškodilo před vyplutím provést menší hygienu. Péťa udělal od prostředního vazáku jednoduchý žebřík z lan (musíme si brzy vyrobit pořádný žebřík) a postupně jsme se vystřídali ve vodě. Naše očista měla několik fází: nejprve bylo třeba se namočit ve slané vodě, pak zpátky na lodi se namydlit, znovu do moře smýt mýdlo a nečistoty a nakonec opláchnout se sladkou vodou. Už máme vyzkoušeno, že přibližně litr a půl vody stačí na dobré opláchnutí pro nás oba. Vodu vždy napustíme do velké plastikové láhve od vody a vzájemně se políváme.

Čtěte dál →

10.8.2008: Druhý den na moři

Noc byla sice klidná, ale stejně jsme toho moc nenaspali. Stále jsme ještě příliš napjatí, co nás může potkat.

Zbyl čas i na odpočinek

Ráno nás uvítalo pohledem na severní část ostrova Penang. Zamířili jsme více k němu, protože před rozedněním nás trochu postrašily blesky na jižním horizontu. Severním část ostrova by nám byla sto poskytnou dobré útočiště. Stále jsme si udržovali vzdálenost kolem deseti mil, a když se ukázalo, že bouřka se nás netýká, stočili jsme kormidlo zpět severním směrem. Naším novým cílem se stal ostrov Paya. Strávíme tam noc a do Rebaku nám bude zbývat už jen asi půl den cesty, který si vychutnáme odpočatí. Navíc nám bylo řečeno, že u Payi jsou k dispozici kotevní bóje.

Janička po snídani asi na hodinu a půl usnula. Dnes nám vítr moc nepřál. Celý den jsme se plazili šnečím tempem, stále jsme se museli věnovat plachtám a na chvíli jsme se šinuli jenom pod naším modrým drifterem z lehkého nylonu, protože už jsme nemohli dál snášet plácání hlavní plachty. Tahle plachta musí ještě něco vydržet, novou plánujeme až příští rok. Doufali jsme, že se to zlepší, ale už jsme měli v záloze plán vydat se blíž pevnině, kde bysme mohli zakotvit nebo plout dál přes noc.

Zapojili jsme autopilota a četli si

Ovšem s úderem jedné hodiny odpoledne se náhle zvedl asi deseti, v poryvech až dvaceti uzlový, vítr, který vydržel až k ostůvku Paya.

Na bóji u ostrůvku Paya

(Janička) Kolem půl páté se Paya znatelně přiblížila a ozvaly se naše žaludky. Péťa převzal hlídku a já šla vařit. Když bylo rizoto hotové, rozhodli jsme se, že nejlepší bude nejprve zakotvit, abychom se v případě neúspěšného kotvení nepozvraceli – tedy hlavně Péťa, který bude muset obsluhovat kotvu nebo lana. Večeře tedy zůstala v hrnci a my úzkostlivě sledovali blížící se ostrov. Podle mapy měla být u ostrova mělčina hluboká pět až šest metrů, kde se podle Sailing directions dá kotvit. Začali jsme rozeznávat stavení a kontury pobřeží. Zahlédli jsme i kotevní bóje. Nakonec jsme se rozhodli nastartovat motor, protože pod plachtami si nejsme v omezeném prostoru ještě tak jistí, pomalu se přiblížit a rozhodnout, zda a kde budeme kotvit, nebo zda se raději přivážeme k bóji. Už jsme byli dost blízko břehu a hloubka stále neklesala. Rozhodli jsme raději pro bóji, kotvit tak blízko břehu na navíc poměrně nechráněném místě jsme zamítli. Já kormidlovala, Péťa stál na přídi připraven s lodním hákem zachytit tlusté lano od bóje. Byli jsme dost napjatí – další z našich prvních námořnických krůčků! Ještě nikdy jsme kotevní bóji nechytali. Péťovi se podařilo lano zachytit, ale jeli jsme příliš rychle a hák se mu nepodařilo rychle z lana uvolnit, tak ho musel pustit. Nejprve jsme tedy udělali piruetku na záchranu háku. Dvakrát jsme ho museli obkroužit, než se ho Péťovi podařilo zachytit. Znovu, teď mnohem pomaleji jsem najížděla na bóji, Brumla trochu vrčel, protože jsem musela udržovat nízké otáčky, což nemá moc rád. Péťa rychle popadl lano a přehodil ho přes vazák na pravoboku. Odpolední vítr vybičoval asi metrové vlny a Janna sebou dost házela. Nebylo možné držet lano v ruce.

Zasloužený drink po večeři

Nejprve jsme si nebyli jistí, jak se k lanu přivázat. Nemohli jsme zůstat tak blízko u bóje kvůli vlnám. Museli jsme použít naše třípramenná lana, ale máme je navázat přímo ke kotevnímu lanu? Neprodře se to v noci? Nakonec jsme to tak udělali, od obou předních vazáků jsme navázali lano přímo na tlusté lano od bóje a odebrali se do kokpitu spořádat rizoto, které na nás čekalo v papiňáku. Vlny stále házely Jannou nahoru a dolů, jíst nebylo jednoduché. Představte si jíst rizoto na houpačce. Bojovali jsme ale srdnatě a statečně polykali sousto za soustem. Rizoto jsme doplnili chilli tuňákem z konzervy a vše to zapili džusem a zbytkem vodky. Najednou se setmělo, tak jsme ještě zapnuli kotevní světlo a i přes neustálé poskakování lodi nahoru a dolu jsme usnuli v kokpitu jako batolata. Já spala opravdu tvrdě, vyrušil mě pouze Péťa, který opět začal plašit a v noci začal převazovat lana k bóji, a pak k ránu blesky, které opět ozařovaly celou oblohu, tentokrát na jih od nás. Někde kolem Penangu nebo dokonce až u Lumutu to asi zuří naplno.
Hned jsem si připomněla, jak jsme si oba během předchozí noci přáli, abychom dojeli bez další bouřky, kdykoli jsme zahlédli padat hvězdu. A tak jsem napůl klimbala a napůl pozorovala, zda budou naše přání vyslyšena. A navíc na sumateru to nevypadalo, vždyť bylo už sedm hodin ráno a brzy se rozední a sumatery většinou řádí kolem páté, jak jsme věděli z vlastní zkušenosti.