Prvních pár dní na lodi

14.-17. ledna 2017

Už druhý den je zatažená obloha a na střechu kajuty téměř nepřerušovaně bubnuje déšť. Počasí se vlastně začalo měnit již minulý pátek hned po našem příjezdu do maríny Puteri Harbor na předměstí malajského velkoměsta Johor Bahru, které se nachází přímo naproti Singapuru. V páteční ráno nás přivítala roztroušená mračna a příjemný vítr, který byl rozhodně vítanou změnou proti dusnu maríny na ostrůvku Tioman, která je stísněná a plná lodí a kde se obvykle nehne ani korouhvička. Připojeni na elektrickou síť a s vynikajícím internetovým spojením si nemusíme dělat starosti s nedostatkem sluníčka, které by skrze solární panely napájelo naše lodní baterie, a můžeme v klidu dohánět v útrobách naší lodní kanceláře pracovní resty předtím, než se (snad) v sobotu vydáme dále na sever směr Langkawi. Ani nevím, kolikrát už jsme si nahlas zopakovali, jaké jsme měli štěstí, že těch prvních pár dní po našem příjezdu na loď bylo slunečných a, až na nějakou tu noční bouřku, bez deště.

Janna v Puteri Harbour Marina

Když jsme po dvoudenní cestě letadly, autobusy a trajektem dorazili v sobotu 14. ledna konečně na Jannu, čekalo nás nemilé překvapení – v maríně nejenže nefungovala elektrika, ale především netekla voda! Zachránila nás kamarádka Henrike, která přiletěla na svou loď o týden před námi a stihla už ve městečku najít alternativní zdroj vody. Poobědvali jsme společně v restauraci u stanice trajektů a ona nám pak ukázala, kam přijet se člunem, napojit hadici na kohoutek u jednoho ze stánků nabízejících výlety po ostrově a načepovat pohodlně vodu do kanystrů naložených ve člunu. Ve dvě hodiny odpoledne bylo sice vedro na padnutí, ale my bychom byli zpět na lodi bez vody nahraní. Nezbylo nám tedy než půjčit si Henričin velký člun s přívěsným motorem a slunce neslunce vyrazit pro první várku vody. Zpět v maríně jsme vyložili kanystry a kýble na molo a odpadli vyčerpaně do stínu plachty, kterou jsme z posledních sil natáhli nad kokpitem. Když jsme se po chvíli vzpamatovali, Péťa nejprve dolil vodu do vyschlých baterek, načež ho za chvíli přemohl spánek, a já se pustila do základního úklidu vnitřku lodi, abychom měli kde v noci složit hlavu. Myslím, že víc jsme toho první den nezvládli.

Kam už to zase leze…

Na neděli už jsme si ale sepsali pořádný seznam úkolů a po pozdní snídani kolem desáté se pustili nemotorně do práce. Horko, únava z cesty a časový posun nás měly pevně v hrsti. Před polednem jsme nejprve stáhli dolů výtahy plachet, které jsme před odjezdem zatáhli do stěžně, část navedli zpět do kokpitu a zbytek navázali na vazáky na stěžni. Zároveň jsme vyndali z lodě plachty, které jsme měli schované na V-letišti, pod stolem v kajutě a jednu na sedadle vedle navigačního stolu. Předtím, než jsme mohli genu vytáhnout a navinout ji na rolfok, museli jsme trochu zapošít spodní lem plachty, ze kterého se páral pruh ochranné tmavě modré látky. Naštěstí náš starý dobrý Singer ani tentokrát nezklamal a velkou část oprav jsme zvládli s jeho pomocí. Jen tu nejtlustší zpevněnou část plachty musel prošít Péťa ručně za pomoci šídla. Původně jsme si dělali ambice, že se nám podaří už v neděli zprovoznit i motor, ale jelikož nás po pozdním obědě opět skolil spánek, den jsme zakončili za soumraku další výpravou pro vodu. Kupodivu jsme i přes zpomalené tempo, horko a vyčerpání zvládli ten den odškrtat několik položek ze seznamu úkolů, který se ale, jak už to na lodích bývá, zároveň průběžně mírně rozrůstal.

Opravy geny

Na pondělní ráno jsme nenechali nic náhodě a nařídili si budík na sedmou hodinu. Z předpovědí, které se nám po dlouhém boji podařilo stáhnout ve městečku, kde byl o ždibec lepší signál než v maríně, kde nebyl signál většinou vůbec žádný, jsme věděli, že dobré počasí by mělo vydržet minimálně do pátku. Od soboty pak měl začít zesilovat severovýchodní monzun a hrozily nejen déšť a bouřky, ale i mnohem větší vlny v Jihočínském moři, které bychom pocítili i my, minimálně než bychom spluli podél východního pobřeží malajského poloostrova k Singapuru a schovali se v jeho stínu. Plán byl tedy jasný, dokončit co nejvíce příprav před pondělním večerem, v úterý se odhlásit, zajet naposledy pro vodu, nakoupit čerstvé potraviny na cestu a ve středu ráno vyplout.

Janna zaparkovaná vedle velké výletní lodi

Hned po snídani se Péťa ponořil nejprve do vody, aby sundal igelit, kterým jsme obalili lodní šroub před vilejši a další havětí, a potom do útrob motorové skříně, kde shledal, že naftové filtry jsou kupodivu stále čisté. Dolili jsme chladicí kapalinu, pustili kohout s přívodem slané vody do motoru, zhluboka se nadechli a zkusili nastartovat. Ozvalo se přidušené zaškytání a pak neblahé ticho. V obou nás hrklo, ale hned jsme provedli druhý pokus, při kterém Péťa ucpal na chvilku přívod vzduchu do motoru. Ten škytl, zabrumlal a vzápětí poslušně naskočil. S tím jsme nadskočili i my a radostně pozorovali vodu, která stříkala pravidelně z výfuku. Tak to bychom měli! Zkusili jsme pak nastartovat ještě jednou, tentokrát pouze na startovací baterii namísto domácích baterií, ale tady byly veškeré snahy marné. Péťa přesto nehodlal  nad naší bezúdržbovou startovačkou zlomit okamžitě hůl a rozhodl se odvést ji na nosiči do města někomu dobít, že jí dáme ještě šanci. Já mezitím začala chystat oběd. Za dvacet minut byl Péťa zpět s tím, že večer si pro baterku můžeme přijít. Než se v pondělí setmělo, vypadala už Janna opět jako plutí schopná plachetnice: umytá, s nataženými lany, přichystanými plachtami, člun usazený v držácích pod ráhnem, větrný pilot připravený k použití a my natěšení na blížící se plavbu.

V noci z pondělí na úterý nás zhruba kolem třetí hodiny probudila stejně jako předchozího dne pořádná bouřka. Rádi bychom zkontrolovali pomocí radarového snímku, kde se bouřky formují a kudy procházejí, ale to nebylo s mizerným signálem v maríně možné. Zatáhli jsme tedy střešní okénko nad V-letištěm, aby nám nepršelo na hlavy, zakryly vchod do kajuty vyztuženým igelitem a šli si znovu lehnout s tím, že se holt cestou kolem Singapuru možná v noci s nějakou tou bouřkou potkáme.

Hned ráno jsme nedočkavě zapojili startovací baterii a zkusili, zda bylo to dobíjení k něčemu dobré. K našemu milému překvapení motor okamžitě naskočil a my se opět zaradovali. Po snídani jsme se vypravili nejprve pro poslední várku vody a pak jsme se vydali v podstatě do těch samých míst – stanici trajektu – znovu, tentokráte pěšky, abychom poplatili dluh za stání v maríně a oznámili imigračním a celníkům, že následujícího dne vyplouváme. Vedení maríny původně sídlilo v obrovské budově hned vedle maríny, jejíž součástí jsou nejen záchody a sprchy, ale i knihovna, místnost na kulečník a další netušené prostory, včetně tepaných ozdobných lustrů. Vše bohužel mimo provoz a ve stavu postupného rozkladu. Poté co v maríně přestala fungovat elektrika, zaměstnanci, kteří ji řídili z jediné dosud funkční kanceláře v celé budově, vyřešili svou svízelnou situaci, kdy se náhle ocitli bez klimatizace, tím, že se jednoduše přestěhovali do podobně vylidněné budovy stanice trajektu. Opravovat se prý nic nebude. Jak nám sdělili, očekává se, že marínu převezme (snad brzy???) nějaký soukromý správce, tudíž stát už nehodlá do údržby investovat. Z toho jsme usoudili, že voda nejspíš neteče proto, že se nikdo neobtěžoval zaplatit účty…

Cestou z nákupu zpět do maríny

Paní z maríny byla nicméně velice milá a úslužně se omlouvala za nepohodlí způsobené dlouhodobým výpadkem elektrického proudu. Odvětili jsme, že bychom raději tu vodu, ale že stejně odplouváme. Nevím, jestli proto, že naše loď se jmenuje Janna podle arabského „Al Jannah“, což v Koránu znamená Ráj a na což nás místní (včetně této paní) rádi upozorňují, nebo zda byl důvodem slevy upadající stav maríny či prostě lidská laskavost, nicméně poplatky za poslední týden parkování nám byly odpuštěny. Pak už jsme absolvovali jen krátké návštěvy dvou dalších kanceláří, jejichž pracovníky jsme si museli přivolat telefonem. Celník dorazil první, nafrněně si od nás vzal papíry a se stejně povýšeným výrazem nám je za pár minut podal mezerou ve dveřích svého vymraženého krcálku. Imigrační úředník byl mnohem přívětivější, dokonce nás pozval, abychom do jeho „lednice“ vstoupili a posadili se, zatímco dalších zhruba pět minut pečlivě razítkoval, vyplňoval a podpisoval štos lejster. Dvě z nich pak zapečetil do obálky, znovu řádně orazítkoval ze všech stran a připsal na ni jméno imigračního úřadu v Johor Bahru, kterému byla určena. Srdečně se s námi rozloučil, naskočil na svou motorku a my ho následovali ven z budovy, kde jsme pomalu rozmrzali v žáru tropického sluníčka.

Zpět na lodi jsme odškrtli na seznamu k udělání posledních pár položek, a jelikož jsme měli vše hotové, vypravili jsme se kolem čtvrté na pláž hned vedle maríny trochu si zaplavat a zašnorchlovat. Tioman je rájem potápěčů vyhlášený krásnými korály, velkým množstvím nejrůznějších druhů ryb a dalších podmořských živočichů. Dokonce i v maríně je dokonale průzračná voda a kolem lodí se prohání obrovská hejna malých rybiček. Těžko říct, zda je to naší protiporostovou barvou, která je ale momentálně už rok a půl stará, či kvalitou vody na Tiomanu, ale za celou tu dobu stání v místní maríně se nám na trupu neusadila jediná škeble, řasa či jiná havěť. Janna je pořád stejně čistá, jako když jsme ji v září 2015 spustili v Rebaku v loděnici zpět na vodu!

Marínou se prohánějí hejna grundlí

Večer jsme ještě jednou vyrazili na společnou večeři s naší kamarádkou Henrike – příznačně do restaurace asi 2minuty pěšky od maríny, která se úplně náhodou jmenuje… Al Jannah :) Posíleni chutnou malajskou stravou a plni očekávání jsme usínali s vědomím, že již zítra se opět odvážeme od víceméně nehybného mola maríny a zamíříme znovu volní jako ptáci na širé moře…

S kamarádkou Henrike

6 comments to Prvních pár dní na lodi

Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...