Pracovní prázdniny na Langkawi

„Ahoj námořníci, nějak jste se na bloku odmlčeli – jste v pořádku, ptají se věrní čtenáři?“ napsala nám kamarádka Míša. „Žádné strachy,“ odpovídali jsme okamžitě, abychom zahnaly případné obavy. „Máme se dobře, vlastně až moc dobře, takže ani nestíháme psát!“ Škoda jen, že naše pracovní dovolená v Malajsii se blíží ke konci a již dnes večer (2.3.) nás čeká let z Langkawi do Kuala Lumpur a odtud hned v zítra v brzkých ranních hodinách další let přes Dubai zpět domů do Čech…

Čas tak rychle utíkal, že jsme se ani nestačili pořádně rozkoukat a od našeho příjezdu na Langkawi už uplynul měsíc. Přes týden jsme se věnovali práci na počítačích – Péťa programování pro své české zaměstnavatele a já jsem editovala již dokončený překlad dalšího tchajwanského románu, který by měl vyjít tento rok. O víkendech jsme pak vyráželi na výlety okolo Langkawi, buď po zemi – po svých či dopravními prostředky, ale většinou po vodě na lodi.

Z výprav kolem Langkawi

Čtěte dál →

Pravda o plavbě Puteri Harbor – Langkawi

28.-31. ledna 2017

V sobotu krátce po osmé hodině jsme nastartovali, odvázali poslední lana a po týdenní plavební pauze opustili marinu Puteri Harbor na předměstí Johor Bahru. Odjížděli jsme rádi, marina to nebyla špatná, pracovní prostředí ucházející, bohužel ale zcela odříznuté od města a vůbec odkudkoliv. Všude kolem byly pouze staveniště a spleť silnic bez chodníků. Jediné místo, kam se mohl člověk jít projít, bylo nábřeží kolem dokola mariny lemované hotely a bary, kde bez ohledu na muslimský mravní kodex noc co noc vyřvávali do brzkých ranních hodin rozjaření hosté. Hned po příjezdu nás navíc němečtí sousedé, kteří se, když viděli naši německou vlajku, nadšeně přiběhli s námi seznámit, varovali, že hned první večer, mezitím co si zašli do jednoho s barů na nábřeží na večeři, se jim nastěhovala do lodi krysa a trvalo týden, než se jim jí podařilo chytit. Byli jsme rádi, že my jsme si po týdnu v Puteri žádného chlupatého černého pasažéra s sebou neodváželi.

Marina Puteri Harbor, v pozadí nábřeží s hotely a bary

Instalace nového kotevního vrátku před vyplutím

Čtěte dál →

Opět na moři

18.-20. ledna 2017

Středeční ráno nás přivítalo téměř jasnou oblohou, a zatímco jsme snídali v kokpitu, vyhouplo se nad svahy sytě zelených kopců vycházející slunce. Teplota začala pomalu ale jistě stoupat. Dopíjeli jsme zbytky kávy a ani jsme nedutali. Na jednu stranu už jsme se nemohli dočkat, až za chvíli odvážeme lana a opustíme ostrůvek Tioman, který byl Janně po předchozí rok a půl domovem, ale zároveň jsme byli tak trochu nervózní. Přeci jen už je to nějakou dobu, co jsme pluli na otevřeném moři…

Opouštíme Tioman…

Čtěte dál →

Prvních pár dní na lodi

14.-17. ledna 2017

Už druhý den je zatažená obloha a na střechu kajuty téměř nepřerušovaně bubnuje déšť. Počasí se vlastně začalo měnit již minulý pátek hned po našem příjezdu do maríny Puteri Harbor na předměstí malajského velkoměsta Johor Bahru, které se nachází přímo naproti Singapuru. V páteční ráno nás přivítala roztroušená mračna a příjemný vítr, který byl rozhodně vítanou změnou proti dusnu maríny na ostrůvku Tioman, která je stísněná a plná lodí a kde se obvykle nehne ani korouhvička. Připojeni na elektrickou síť a s vynikajícím internetovým spojením si nemusíme dělat starosti s nedostatkem sluníčka, které by skrze solární panely napájelo naše lodní baterie, a můžeme v klidu dohánět v útrobách naší lodní kanceláře pracovní resty předtím, než se (snad) v sobotu vydáme dále na sever směr Langkawi. Ani nevím, kolikrát už jsme si nahlas zopakovali, jaké jsme měli štěstí, že těch prvních pár dní po našem příjezdu na loď bylo slunečných a, až na nějakou tu noční bouřku, bez deště.

Janna v Puteri Harbour Marina

Čtěte dál →

Zpět na lodi a spolu

15. ledna 2017

Už potřetí to ráno se probouzím, pomalu rozlepuju oči a při pohledu na hodinky zjišťuju, že už je vlastně spíš dopoledne. Digitálky pověšené na madle na stropě kajuty ukazují půl desáté. Cítím se ještě unavenější, než když jsem se poprvé vzbudila v sedm a potom znovu kolem osmé. Opatrně se sápu do schodů do kokpitu, kde se okamžitě srazím s horkou vlhkou stěnou tropického vedra. I přestože jsme si oba po těch více jak deseti letech života na Tchaj-wanu na dlouhou temnou mrazivou českou zimu už odvykli a žár a pot jsou nám bližší než zmrzlé prsty a tekoucí nosy, přeci jen na nás ten teplotní šok přechodu z pražských mínus dvaceti do malajských plus třiceti těžce dolehl. A samozřejmě vyčerpání spojené s pásmovou nemocí – nevyhnutelné zlo cestování východně proti času. Unaveně dosedám na lavici v kokpitu a pozastavuji se nad tím, že jsme po tak dlouhé době opět v našem plovoucím domově.

První pohled na náš plovoucí domov po několika měsících…

Čtěte dál →

Strašné ujištění 

​Internet tu stojí zavíteco. To jsme ovšem čekali, tiché ani artikulované doufání nepomohlo. Píšeme tedy na mobilu a krátce. 

Jinak zatím vše v nejlepším pořádku. Loď suchá, okna voděvzdorná. Plíseň v lodi minimální. Baterky dosti vyschlé, ale to není překvapení. 

Včerejší únava děsná. Pět hodin letu, dalších pět hodin čekání, osm v letadle, dalších osm čekání, pět hodin v autobuse a opět pět hodin čekání. Ještě že to vyšlo tahle hezky symetricky. Spali jsme co se dalo, ale nebylo to ono.  

Ospalí a odpruzeni jsme kolem poledne dorazili na Jannu a zjistili, že neteče voda. Tuhle katastrofu vyvážilo, setkání s Henrikou, naší německou známou, která byla před pár lety unesena filipínskou skupinou Abu Sayaf. Henrika nám hned půjčila svůj velký člun s motorem a ukázala,  kde vodu natočíme u městského kohoutku. 

Naše sny došly naplnění. Konečně můžeme začít šúrovat… a vysprchovat se. 

Vyrážíme směrem opačným

Topení a boiler vypnuty. Pasy, peníze, kreditka, holení, klíče od lodě, dráty k počítačům, dobíječky na to i ono, foťák, adaptery, dárky atd. sbaleny. Byt zamknut, pan domácí uvědoměn.

Po třičtvrtě hodiny v pražské dopravě si najednou uvědomujeme, že se vzdalujeme, místo abysme se přibližovali. Přeci jenom jsou ty Strašnice Malajsií blíž než letiště.

Janička to zvládá se svých typickým klidem, je vyznavačkou stoické filozofie, byť to popírá. Já mám už dva dny cestovní horečku. Odškrtávám seznamy, abych do nich v zápětí opět něco dopsal. Mozek mi generuje proud všelijakých „co když“ a „co kdyby“ a žaludek se mi už připravuje na to slastné pohupování a vlnění a protestuje proti strnulé nehybnosti hmoty pod mýma nohama.

Dubai nás přivítala příjemnými 21 stupni. Čekáme na spoj do Kuala Lumpuru. Tam si počkáme pár dalších hodin na poslední autobus do Mersingu, abysme tam dorazili pěkně z rána, posnídali roti telur, o kterých mluvíme už dva měsíce (Janička: tam mají ale fakt výborný roti!) a chytili trajekt na Tioman, kam bysme měli dorazit kolem oběda.

Cestovní horečka už mě pustila. Už jen pár hodin a čeká nás naše krásná loďka… posraná od ptáků a netopýrů, zatuchlá plísní, s vybitými baterkami a kdo ví na jaká krásná překvapení se ještě můžeme těšit…

Tak už zase (konečně) vyrážíme do světa…

Dnes odlétáme, zítra tam budeme a pak se uvidí…

Maríny nemám rád

Jsem tu v marině Rebak teprve pár hodin, ale už to tu nemůžu vystát. Je to tu takový sterilní, bez života a děsný vedro.

I na kotvišti dokáže být pěkně nepříjemně, když nefouká, voda je stojatá, teplota stoupá, tělo se potí, mozek vaří.

Marina je vlastně takové uměle utvořené bezvětří. Tedy alespoň dokonale chráněná marina, jako je třeba Rebak na Langkawi. Voda se tu nehne, vlnka nešplouchne, celá kotlina je sluncem rozpálená, trocha toho vánku, který tudy projde s tím nic nenaděla. V lodi mám teď… 34,3 stupňů. To už ani mě ten mozek moc nechce šrotovat. Už jsem se zvykl na 30-32 stupňů Celsia na kotvě, ale tohle už je trochu moc. Naštěstí zítra kolem deváté odlétám na Tchaj-wan. Ze skleníku do podchlazených interiérů letištních hal, taxíků, letadel, kanceláří… tlumočnictví je normálně rizikové povolání.

 

Omezené prostory

Omezené prostory

Čtěte dál →

Já plachtím!

Práce volá! Nejvyšší čas udělat si prázdniny.

Dnešní den se opravdu vydařil. Začalo to bouřkou kolem osmé či deváté a napršelo tak akorát na druhé vyždímání prádla, které jsem bystře stačil vyprat.

Včera jsem se nepřesvědčivě rozhodl, že dnes odpluju někam opodál. Nahlas jsem říkal, že možná až ve stžedu, abych měl výmluvu, kdyby mě náhodou napadl nějaký vážný důvod proč nevyrazit.

Ráno to začalo slibně. Ani k programování jsem nezasedl, trochu jsem poklidil, vlastně dopoklidil, protože na lodi samozřejmě udržuji pořádek, i přes nepřítomnost něžného pohlaví. Dal jsem taky sušit prádlo a řekl si, že až uschne tak pojedu. Zlí jazykové vězte, že tady schne prádlo extrémně rychle, takže předchozí věta není asijskou variací na známé „až naprší a uschne“.

Čtěte dál →