Pořád tomu ještě nemůžeme tak trochu uvěřit. Na podzim to bude už pět let, co jsme Jannu objevili opuštěnou v Singapuru a splnili si sen – koupili si plachetnici, na které můžeme bydlet. Cesta na opuštěný ostrov už není daleko, říkali jsme si tehdy, my naivní zelenáči. Jenže tím to vlastně všechno teprve začalo. Nejprve jsme museli Jannu opravit a dokončit naše studia. Měsíce ubíhaly jeden za druhým a my neustále snili o tom, kdy konečně vyplujeme. Při každém setkání s kamarády se přetřásalo téma našeho odjezdu z Tchaj-wanu. Neděláme si iluze o tom, že mnozí po čase začali pochybovat o tom, zda vůbec někdy vyplujeme. Navíc poté co jsme loni na jaře oba obhájili disertace a po dvou měsících v Čechách se definitivně přestěhovali na loď a začali cestu konkrétněji plánovat, nicméně kvůli práci, která se na nás najednou ze všech stran hrnula – překlady, hlídání motorové jachty, další opravy a úpravy Janny…, jsme datum vyplutí neustále odkládali, těch, co opravdu věřili, že někdy odvážeme lana od vazáků kaohsiungského mola, nepochybně rychle ubývalo. Však i naši tchajwanští známí se s námi loučili už v listopadu, kdy nám uspořádali večeři na rozloučenou, a potom znovu v dubnu, dva týdny předtím, než jsme opravdu vypluli.
Čtěte dál →
„Uššumímeihalem,“ řekla Janička. Zpozorněl jsem. Říká se, že mezi manžely někdy dochází ke komunikační bariéře. Že by tohle bylo ono? Žádné varovné signály, žádné předchozí náznaky. Před pár minutami jsme ještě byli naladěni na jednu notu a najednou na mě vlastní žena mluví jazykem, který neumím, a hlavně, kde se to naučila? Chvíli mi trvalo. Možná to bude tím horkem. Můj mozek nakonec provedl úspěšný větný rozbor.
„Co že umíme?“ zakřičel jsem z přídě.
„Nic neumíme, už šumíme i hullem (angl. lodním trupem).“
Čtěte dál →
Dva dny jsme strávili v akváriu. Člověk to zná z televize a z fotek, ale když jste jedním z živočichů, kteří jsou namočení do té průzračné krásy, vidíte podvodní svět najednou z jiného úhlu.
Nejdřív jsem si chtěl promnout oči, jestli mě nešálí zrak. Jenže to přes sklo potápěčských brýlí nejde, a tak jsem jenom s vykulenýma očima civěl na tu krásu pode mnou. Co pode mnou! Vždyť já jsem v tom teď plaval až po uši…
V Puerto Galera to začalo trochu rozpačitě. Do vody jsme skočili ze zakotveného člunu a zakotvili jsme, ne právě šťastně, na pohřebišti. Pomalu jsem splýval nad lesem mrtvých korálů, polámaných, zesinaných, hromady vybělených kostí. Pahýly korálových větví trčely do stran jako ulámané hnáty omílané vodou a pomalu rozemílané na prach, který se smísí s pískem a zaplaví pláže, plné mastných těl sálajících pod tropickým sluncem.
Čtěte dál →
Původně jsme měli v plánu v sobotu večer opustit kotevní bóji Puerto Galera Yacht Clubu a přesunout se o pár set metrů do vedlejší zátoky na kotvu. Přejezd jsme si ponechali na poslední chvíli a v podvečer se pochopitelně spustil liják. Trochu rozpačitě jsme se dívali nebesům přímo do tváře, nevěřícně kroutili hlavama a z pohodlí mooringu se nám moc nechtělo. Navíc nás čekalo kotvení mezi korály, a k tomu je dobré mít trochu světla, aby bylo možné zkontrolovat, jak se kotva zasekla a jak se táhne řetěz.
Nakonec se na nás štěstí usmálo, déšť ustal a my v pohodě zakotvili. Řetěz se nám trochu zamotal kolem korálových hlav, ale i kdyby se něco přihnalo, měli jsme dost prostoru, aby se s tím kotva vypořádala.
Čtěte dál →
Tak už jsme týden zakotveni v jedné z nejkrásnějších zátok světa a zatím jsme většinu času strávili u počítače. Místní si nás dobírají, že jsme na tak krásném místě a celý den prosedíme na lodi, místo abysme obdivovali místní vyhlášenou podvodní faunu a flóru. Odpovídáme, že to je sice pravda, ale že bez práce nejsou koláče. Oni si na ty koláče vydělávali celý život a teď je mohou v klidu okusovat, my se musíme přeci jenom trochu ohánět. Samozřejmě, že nás to táhne ven z lodi, ale na druhou stranu nás může těšit fakt, že si na trochu těch koláčů můžeme vydělávat právě v tak krásném prostředí.
Ale dobrá zpráva je, že jsme se celý týden pilně činili a konečně jsme dokončili další román tchajwanské autorky Li Ang. Spolu s tím prvním románem, který jsme dokončili před pár týdny, Čarovnou zahradou, vyjde pod názvem Řezníkova žena v nakladatelství IFP Publishing někdy na podzim. Jinými slovy, máme padla.
 Tady jsme se vykoupali a litovali, že jsme si nevzali potapěčské brýle, protože hned vedle pláže byly korály a další podmořské divy. Čtěte dál →
Včera jsme vyrazili na pěší průzkum městečka Puerto Galera. Leták, který jsme obdrželi v místním turistickém centru, město popisuje jako “first class municipality”. Možná je to nějaký místní demografický technický termín, protože těch pár ulic plných obchůdků se suvenýry, barů plných obtloustlých a prošedivělých cizinců, přisátých ke sklenici rumu s vodou, pachem syrového masa, krve a ryb pročpělý trh, schovaný v temném přízemí špinavě žluté budovy, se nějak neslučuje se slovy “first class”.
Puerto Galera je především turistickým městem. Na východní straně ho lemuje rybářská vesnice, ale jinak je plné motorových tříkolek, tricyclů, jejichž šoféři pokřikují na kolemjdoucí “White Beach” a “Sabang”, což jsou hlavní místní atrakce.
 Rána tady bývají krásná Čtěte dál →
Původně jsme chtěli vyrazit ve dvě odpoledne, ale jak už to bývá, těch posledních pár „maličkostí“ před odjezdem jako např. přivázání člunu na palubu, příprava plachet, úklid uvnitř kajuty (vše, co by mohlo během náklonu začít lítat musí být uklizeno do skříněk, sítí, či jinak zabezpečeno) nám zabraly více času, než jsme původně předpokládali. Ve tři odpoledne, když už jsme byli konečně připraveni vyplout, se stejně jako předešlého dne zvedla pěkně ostrá bríza. Z toho jsme se sice radovali, ale na druhou stranu to znamenalo menší komplikaci. Vítr foukal Janně do zad a abychom vyjeli od mola, museli jsme vycouvat. Janna s plným kýlem se směrem dozadu pohybuje jen nerada, a tak jsem navrhla, abychom ji nejprve pomocí lan přetáhli blíže k výjezdu od mola. Já se postavila k předku, Péťa k zadnímu lanu a jen co zazněl povel: „Povol to!” objevil se náhle náš soused a začal se mě vyptávat, jestli vyjíždíme právě teď a že nám musí něco ukázat, na co si máme dát cestou pozor.
 Už brzy tohle místo opustíme! Čtěte dál →
Ráno, třetí den po příjezdu do Subic Bay, jsme vytáhli naše věrná skládací kola, na jedno přivázali nákupní košík, na druhé obrovskou tašku s prádlem a vydali se do Olongapo. Zatímco jsme projížděli zaplněnými uličkami, snažili jsme se identifikovat, kudy nás den předtím vezl taxikář Elmo. Naštěstí jsme si zároveň předešlého dne koupili místní SIM kartu a zaplatili si na den internet (cca 15Kč, neomezená data, rychlost kolísavá), a tak jsme se alespoň mohli částečně orientovat také podle google mapy.
První zastávka byl trh, který se nachází zhruba ve středu městečka. Prodávají tu vše od ovoce, zeleniny, ryb až po oblečení, staré napůl orezlé podložky, matky a šroubky, regulátor na plyn, zkrátka vše, na co si člověk vzpomene. Je zajímavé pozorovat, jak v chudých zemích funguje mnohem lépe systém recyklace a znovu používání starých věcí, pro vše, co se na něco hodí, se dříve nebo později najde nové uplatnění.
Čtěte dál →
Po příjezdu do jachtklubu už nás čekali na molu zaměstatnci maríny, jednak aby nám řekli, že máme přijít do kanceláře podepsat papíry a jednak aby pomohli majiteli člunu, který nás odtáhl, vyjednat odměnu za jeho služby.
„Tenhle člun je soukromý, musíte zaplatit teď hned 5000 pesos (120USD).“
„Odvoz ale organizovala správa přístavu a ta po nás bude zítra chtít také zaplatit. Nehodláme platit dvakrát. Nemohli bychom počkat do zítra, my zaplatíme na přístavu a ti se pak vyrovnají i s majitelem člunu,“ namítli jsme.
Nakonec jsme se dohodli, že zaplatíme okamžitě a v kanceláři nám na to vystaví účet, který budeme moci ukázat úředníkům z přístavní správy. Alespoň jsme teď měli přibližnou představu, kolik by si eventuelně mohli v přístavu říct, repektive nad jakou sumu nebudem ochotni dále platit. Poslali jsme zaměstnance jachtklubu do kanceláře s tím, že se trochu zorganizujeme a za chvíli za nimi přijdeme.
Čtěte dál →
Odpoledne vítr i nadále zesiloval a před večeří už jsme měli v hlavní plachtě druhý réf a rolovací genou jsme vyměnili za réfovací kosatku. I tak jsme jeli 5,5 až 6 uzlů. Začaly se pomalu zvedat vlny, a jak z nich Janna surfovala, rychlost překlačovala chvílemi i osm uzlů. K večeři jsme si udělali instatní vegetariánskou rýži od Jessicy Ou, mimochodem velmi chutnou, a zatímco náš věrný Cape Horn kormidloval, my jsme se klidně najedli a s trochou nervozity se ohlíželi na stále se zvětšující vlny. Noc ale proběhla klidně, oba jsme krásně spali, hlídky nám rychle ubíhaly a potkali jsme jen jeden tanker. Ukázalo se, že strategie jet co nejdál od břehu, se vyplatila. Když jsme konečně dorazili do úrovně Luzonu, byli jsme od břehu asi 70 mil.
Čtěte dál →
|
Oznámení o nových příspěvcích můžete dostávát přímo do své emailové schránky. Stačí kliknout zde a zadat emailovou adresu.
|
English
