O orangutanech a lidech

V Kuchingu jsme pobyli asi pět týdnů. Když konečně dorazila nová kreditka, nemohlo nás tam už nic déle udržet.

P1040200.JPG

Neustále lepit zpuchřelý plášť mě už přestalo bavit. Zašli jsme tedy koupit nový a Mr. Chin mě přesvědčil, že nám to prostě musí jako specialista vyměnit on

Byla to ale dobrá zastávka. Marína leží sice na občas příliš divoké řece a to navíc v industriální části Kuchingu, ale do centra je to kousek, město malebné a nedaleko orangutanní jesličky, kam jsme se vypravili s Filipem a Ájou, dvěma dobrodruhy, kteří pověsili práci na hřebík, prodali byt a s batohy na zádech vyrazili na dva tři roky stopem přes Turecko do Jihovýchodní Asie a dál. A dařilo se jim velice dobře, i štěstí jim přálo a asi měsíc poté, co opustili domovinu, zjistili, že je jich najednou o jednoho víc. Jejich plány to trochu pozměnilo, ale prožili několik krásných měsíců strávených volným potápěním v Thajsku, výpravami do Vietnamu a okolí, u moře i u thajských gynekologů. Konečně si o tom můžete přečíst víc na Ficzech.cz, kde Ája popisuje pokračování dobrodružství teď už z Prahy, ale za to doplněné o dalšího člena.

P1040240.JPG

Lesní lidé ve školce nedalko Kuchingu

Asi týden před naším odjezdem se najednou v maríně zdvihl povyk, že prý sem jede někdo s rozbitým motorem a že potřebují pomoc. Ukázalo se, že zas až tak moc pomoci nepotřebují, protože motor vůbec nemají. Kousek před vjezdem do maríny hodili kotvu a k molům se elegantně „spustili“ po přílivu. Bylo vidět, že to nedělají poprvé. Benovi a jeho manželce je kolem 30, jsou ze Švýcarska a plavili na devíti metrové aluminiové závodní plachetnici s velmi spartánským vybavením. Oba jsou umělci, Ben fotograf a jeho žena litografka, a protože její vášní je měď, tak mají navíc na palubě několik měděných plechů a lis. Více o nich najdete na Carnets de Mer.

P1040253.JPG

Na ostrůvku Lakei

Byli jsme celí natěšení, jak je vyzpovídáme a dozvíme se o krásách a hlavně útrapách cruisingu bez motoru, ale nakonec nás naprosto odzbrojili, když z lodi vytáhli půlroční miminko. A tak jsme se tedy nejprve vyptali na chov malých dětí na malých lodích a teprve pak došlo na tu plavbu bez motoru.

P1040258.JPG

Chvilku jí pustíte z dohledu a hned proleze každou louží. Toto je tajuplné jezírko na ostrůvku Lakei s ještě tajuplnějšími nápisy na jednom kameni na dně

Na obě témata jsme nicméně dostali podobnou odpověď. Je to krásné, ale náročné. Někdy hodně náročné. Prát plenky na moři prostě nešlo, není dost vody. Přešli proto na pemprsky a jejich skladování po použití vyřešili tak, že si na zádi přivázali velký sud, kam to vždycky mrsknou, a jak dorazí k pobřeží, sud vysypou na skládce. Je třeba zdůraznit, že takto přepluli z Langkawi přes celou Malackou úžinu a pak přes Jihočínské moře až na Borneo, kde jsme se s nimi setkali. Svého malého synka prý počali během přeplavby přes Indický oceán z Jižní Afriky – bez motoru jim to trvalo něco málo přes měsíc. Četli si, koukali na filmy, postupně vypili celou zásobu jihoafrických vín, která jim měla údajně vydržet až do Austrálie, a někde mezi tím se jim povedl povít i jejich malý „Machrrtén“. (Nakonec jsme se dopátrali, že se jmenuje prostě a jednoduše Martin. Byli to holt Švýcaři z francouzské strany.)

Ben a Martin

Ben a Martin

Melina na palubě v Kuchingu

Melina na palubě v Kuchingu

Jinak Ben se předtím plavil několik let sám, případně s kamarádem. Dlouhou dobu strávil v chilských zálivech a fjordech, nedaleko Hornova mysu málem ztroskotal a asi rok pak loď opravoval.

Ve třech je jim ale stávající loď už opravdu trochu malá, takže jí prodávají. A pak nás Ben uzemnil napotřetí. Místo ní si už stihli v Itálii koupit slitinový 50stopý koráb. Plánují, že budou provozovat charter v Evropě a jejich hlavním cílem je jak jinak Grónsko a další chladné oblasti.

Za pár dní jsme se s nimi rozloučili. Přijel za nimi kamarád, a tak vyrazili do pěknější krajiny. Kousek od Kuchingu je přírodní rezervace, plná havěti, liján a haluzí. Hned u parku je možné zakotvit a zavítat na opuštěný ostrůvek.

P1040271.JPG

Tam jsme se s nimi nakonec znovu setkali. Asi týden po jejich odjezdu jsme konečně dali Kuchingu sbohem i my. Rychle jsme vyjeli ze zkalené řeky, objeli mys nad Kuchingem a zajeli do úzkého průlivu mezi pevninou a ostrůvkem Lakei.

Zakotvili jsme kousek za Benovou lodí, poobědvali a pak jsme vyrazili na ostrůvek. Proud v necelých dvě stě metrů širokém průlivu byl pěkně silný a museli jsme trochu zabrat. Což o to, náš věrný člun to zvládl, ale Ben nám popisoval, že jeden večer se trochu zdrželi na pláži a měli co dělat, aby se dokázali vrátit k lodi. Na jejich loď se totiž vejde pouze skládací člun z překližky, velice krásný, hluboký a účinný, ale přeci jen ne tak odolný jako náš plasťák.

Ostrůvek Lakei býval dříve součástí rezervace, ale z již rozpadlých dřevěných chatrčí na pláži, které nejspíš kdysi sloužily jako informační centra pro návštěvníky, bylo vidět, že turisty asi moc neuchvacoval. Navíc velký rozdíl mezi přílivem a odlivem asi turistice také moc nesvědčil. O to víc jsme si ostrůvek mohli užít my.

Večer jsme ještě společně povečeřeli s Benem a spol. a s kuropěním pak Janna roztáhla křídla a my vypluli opět na moře. Předpověď byla více než příznivá. Severní a severovýchodní větry, 10 až 15 uzlů, nízké vlny, jasno.

Už jsme předeslali, že vše, co nám bylo rosničkami naslibováno, se vyplnilo, že to byli námořní orgie a taky, že to bylo zakončeno pádem jednoho muže přes palubu… hádat zatím můžete, kdo byl onen muž či žena…

P1040287.JPG

 

Co všechno jsme našli v lese

Dlouho se na ně čekalo. Nervózně jsme přešlapovali a z polních cest nakukovali do vyschlých lesů, brousili kudličky a vyprávěli si o starých nalezištích a kolik toho kdo kde našel, jó a minulý rok, to byly ale kousky. Škoda, že my o tu loňskou sklizeň přišli…

Se svými nálezy k prodeji se pak u silnic začali objevovat první náruživci. To dalo naději a dvakrát jsme se do stínu smrků a buků nechali vylákat. Tak se alespoň projdeme lesem, říkali jsme a košík jsme stydlivě schovávali za zády.

20140723-144711-274.JPG

Před výpravou: Prázdný košík

Čtěte dál →

Přechodná bydliště

Už je to dva měsíce, co jsme opustili náš plovoucí domov a vyměnili ho za přechodná bydliště u našich rodičů a kamarádů. Pomalu se stáváme experty na různé typy rozkládacích gaučů, pohovek a futonů. Ale zjistili jsme, že nejlepší gauče mají stejně naše maminky. Nic ve zlém.

Moc nám toho nechybí. U cest se krmíme lesními jahodami, pusy máme modré od borůvek a ze zubů lovíme jadýrka malin zahradních i volně rostoucích. Po moři se nám stýská, ale ty krásy vezdejší nám to vynahrazují.

P1040440.JPG

Janna nahá mezi mangrovníky

Čtěte dál →

Potopa

Takže, jak to tedy bylo s tou slibovanou potopou.

Ona to vlastně nebyla ani tak potopa. Spíš to byla povodeň. Vlastně to asi nebyla ani tak povodeň, jako spíš záplavy. A ve skutečnosti to byl normální teror slapových jevů.

Řeka se nám trochu rozdováděla. Moc to není vidět, ale kdo má fantazii, tak si doplní...

Řeka se nám trochu rozdováděla. Moc to není vidět, ale kdo má fantazii, tak si doplní…

Čtěte dál →

Zpět na vodě

Takže jak to bylo s tou potopou…

Aha, vy si asi říkáte, co najednou otravuje. Měsíc ani nebékne a teď se mu najednou uráčilo.

Ale počkejte, já mám přeci připravený výmluvy!

Janna obroušená

Janna obroušená

Čtěte dál →

Loupež

Do Kuchingu jsme původně vůbec plout nechtěli, ale matička příroda rozhodla za nás a nakonec to stálo za to. Ono je totiž skoro všude dobře. Doma taky, ale všude je všude.

Jak někam dorazím, nastoupí nejdřív taková ta nejistota z nového prostoru, ve kterém se musím naučit pohybovat, ale jak si to nové prostředí trochu ohmatám, zjistím, kudy vedou všechny zkratky, a nakonec tudy už neprocházím, ale proplouvám dobře nacvičenými tanečními kroky: úkrok, malinko se překlonit, á dva tři, chytit kliku, šou dva tři, úkrok a ještě jeden, dveře za mnou zaklapnou, pět kroků vpřed, dva šikmo doleva, tři doprava a jsem u pisoáru. A takových tanečních sestav mám víc. Jak z lodi, jak do lodi, kterou nohou našlápnout, kde se chytit. Po pár dnech, když už to mám všechno opravdu zautomatizované, přidám i piruetku, ale jen když se nikdo nedívá.

Stahují se nad námi mračna

Stahují se nad námi mračna

Čtěte dál →

Žijeme, píšeme

Psát nebo nepsat? Je to vůbec smysluplná otázka?

Každý, kdo psaní tak či onak propadl, se asi pousměje. Nepsat? Jak nepsat?!

Někdy se můžete vymlouvat, že to zrovna nejde. Múza někam zalezla, není inspirace, prostě není o čem psát.

To ale není náš případ. My píšeme dál. Jenom jsme se nějak nedokázali dostat ke psaní Klubka. Já jsem se pustil do poměrně ambiciózního programovacího projektu (to aby bylo na stará kolena na rohlíky) a Janička překládá a edituje další sbírku tchajwanských povídek, která by měla vyjít někdy na podzim. A všechno další psaní je do šuplíku. Zatím nepublikovatelné.

Ale hlavně jsme si náramně užili na moři. A vždycky jsme si řekli: Až dojedeme tam a tam, tak o tom napíšeme, fotky stáhneme… Jenomže pořád ty krásy vůkol a kdykoli jsme někde zastavili a počítače zablikaly, uvědomili jsme si, že bez práce není koláčů a my koláče rádi.

Nejprve smutná zpráva. Moc rád bychom vás potěšili nějakými těmi bouřemi, útrapami a nebezpečenstvím. Dobře se o tom píše a ještě lépe se o tom čte. Nic takového. Počasí jak z kalendáře a vítr…? Vítr ten vál až neuvěřitelně příznivě. Fakt. Normálně jsme měli příznivý vítr celou cestu z Kuchingu až na Langkawi. Naprosté námořní orgie. Celé dny jsme se váleli, loď jela, kam jí větrný kormidelník vedl, dokonce i lodě, které nás míjely nás prostě jenom míjely. Žádné kolizní situace, žádný stres. Prostě námořní orgie…

Janna v loděnici na ostrově Rebak

Janna v loděnici na ostrově Rebak

Janna je teď na souši v loděnici na ostrově Rebak na Langkawi a my dřeme od rána do večera. Zajímavé jak fyzická práce totálně odrovná i mozek. Snažíme se snažíme, brzy, brzičko všechno doplníme… snad je i na co se těšit… jedno loupežné přepadení, jedovatí mořští hadi, noční hrátky s delfíny, jeden kus muže přes palubu, setkání s posádkou plachetnice Argo, vášnivými českými mořeplavci a objeviteli těch nejzapadlejších zákoutí…

…prostě úplně normální život na moři…

Bouřlivý příjezd do Kuchingu

Stále jsme se ještě nevzpamatovali z lekce, kterou jsme dostali u Mukahu. Dostaneme se my vůbec do toho Kuchingu? I tam musíme vplout do řeky. Vítr foukal víceméně od severu, vlnění šlo více od západu, ale foukalo pořádně a vlnění mělo dobré dva až tři metry. Navíc se blížíme k závětrnému pobřeží, což znamená nebezpečí.
Když jsme začali surfovat rychlostí přes sedm uzlů, skasali jsme genu a pokračovali jenom na třetí réf v hlavní plachtě. I tak jsme jeli přes pět uzlů. Kolem třetí ráno asi deset mil od břehu jsme postavili loď do drifu, nechali se pomalu unášet ke Kuchingu a čekali jsme, až se rozední. Provoz kolem už zhoustl, rybáři, obchodní lodě, podivná neidentifikovatelná monstra — hlídky jsme proto trávili v dešti v kokpitu a čas od času museli popojet a ujistit se, že se s blížícím se plavidlem bezpečně míjíme.

20131224090316-11.JPG

Naše igelitové modráky, výstroj tchajwanských rybářů, fungují velice dobře

Čtěte dál →

Zpět na západ

Bylo kolem třetí odpoledne. Otočili jsme Jannu o stoosmdesát stupňů a vyrazil zpět, odkud jsme přijeli. K mysu Tanjung Sirik, v jehož blízkosti jsme strávili předchozí den v drifu, jsme to měli nějakých 60 mil. Pak zatočit doleva, nabrat kurz 210° a za dalších 80 mil je Kuching.
Brzy nám začalo pěkně foukat, takže jsme vypnuli motor a na krásný bočák jsme rychle nabrali rychlost 6 uzlů. Opět jsme propadli optimismu. Se setměním se na obzoru vylouplo několik světel rybářských lodí. Většinou z toho nemáme velkou radost, ale dnes jsme to brali jako známku, že počasí se trochu uklidnilo.

20131217092744-39.JPG

Vinšna za bílého dne

Čtěte dál →

Jeden den v drifu

Šel jsem si ještě na chvíli zdřímnout, a když došlo na mojí hlídku, zrovna jsme vjížděli pod mrak. Vítr zatím velice slabý, ale pro jistotu jsme dali druhý réf, abysme byli připraveni na silné poryvy, které na okrajích bouřek bývají. Janička šla spát a já se usadil v kokpitu navlečen do Moiry a igelitového rybářského munduru, připraven odolávat živlům. A brzy o sobě živly daly znát. Nejdřív přišel déšť a pak začaly poryvy. Nebylo to nic strašného, už jsme zažili horší, ale vítr byl teď opět proti nám. Čas od času se už zdálo, že bouřka polevuje, ale pak přišel další poryv a průtrž mračen. Nechal jsem Janičku déle spát a doufal jsem, že se to už brzy uklidní, ale pak jsem nad kormidlem začal usínat, nedokázal jsem pořádně držet kurz a stejně jsme jeli rychlostí menší jak dva uzly. Počasí stále nechutné, takže jsem zavolal Janičku a šel spát. Janička mě asi po hodině vzbudila, že začíná pořádně fičet. Ze severu se na nás valily vlny vyfoukané monzunovými větry, a jak se srážely s vlnami z jihozápadu, odkud přicházela bouřka, vytvářely z moře pěknou oranici.

20131221155746-8.JPG

Moře se nám trochu rozbouřilo

 

Čtěte dál →