Zpět na lodi a spolu

15. ledna 2017

Už potřetí to ráno se probouzím, pomalu rozlepuju oči a při pohledu na hodinky zjišťuju, že už je vlastně spíš dopoledne. Digitálky pověšené na madle na stropě kajuty ukazují půl desáté. Cítím se ještě unavenější, než když jsem se poprvé vzbudila v sedm a potom znovu kolem osmé. Opatrně se sápu do schodů do kokpitu, kde se okamžitě srazím s horkou vlhkou stěnou tropického vedra. I přestože jsme si oba po těch více jak deseti letech života na Tchaj-wanu na dlouhou temnou mrazivou českou zimu už odvykli a žár a pot jsou nám bližší než zmrzlé prsty a tekoucí nosy, přeci jen na nás ten teplotní šok přechodu z pražských mínus dvaceti do malajských plus třiceti těžce dolehl. A samozřejmě vyčerpání spojené s pásmovou nemocí – nevyhnutelné zlo cestování východně proti času. Unaveně dosedám na lavici v kokpitu a pozastavuji se nad tím, že jsme po tak dlouhé době opět v našem plovoucím domově.

První pohled na náš plovoucí domov po několika měsících…

Čtěte dál →

Strašné ujištění 

​Internet tu stojí zavíteco. To jsme ovšem čekali, tiché ani artikulované doufání nepomohlo. Píšeme tedy na mobilu a krátce. 

Jinak zatím vše v nejlepším pořádku. Loď suchá, okna voděvzdorná. Plíseň v lodi minimální. Baterky dosti vyschlé, ale to není překvapení. 

Včerejší únava děsná. Pět hodin letu, dalších pět hodin čekání, osm v letadle, dalších osm čekání, pět hodin v autobuse a opět pět hodin čekání. Ještě že to vyšlo tahle hezky symetricky. Spali jsme co se dalo, ale nebylo to ono.  

Ospalí a odpruzeni jsme kolem poledne dorazili na Jannu a zjistili, že neteče voda. Tuhle katastrofu vyvážilo, setkání s Henrikou, naší německou známou, která byla před pár lety unesena filipínskou skupinou Abu Sayaf. Henrika nám hned půjčila svůj velký člun s motorem a ukázala,  kde vodu natočíme u městského kohoutku. 

Naše sny došly naplnění. Konečně můžeme začít šúrovat… a vysprchovat se. 

Vyrážíme směrem opačným

Topení a boiler vypnuty. Pasy, peníze, kreditka, holení, klíče od lodě, dráty k počítačům, dobíječky na to i ono, foťák, adaptery, dárky atd. sbaleny. Byt zamknut, pan domácí uvědoměn.

Po třičtvrtě hodiny v pražské dopravě si najednou uvědomujeme, že se vzdalujeme, místo abysme se přibližovali. Přeci jenom jsou ty Strašnice Malajsií blíž než letiště.

Janička to zvládá se svých typickým klidem, je vyznavačkou stoické filozofie, byť to popírá. Já mám už dva dny cestovní horečku. Odškrtávám seznamy, abych do nich v zápětí opět něco dopsal. Mozek mi generuje proud všelijakých „co když“ a „co kdyby“ a žaludek se mi už připravuje na to slastné pohupování a vlnění a protestuje proti strnulé nehybnosti hmoty pod mýma nohama.

Dubai nás přivítala příjemnými 21 stupni. Čekáme na spoj do Kuala Lumpuru. Tam si počkáme pár dalších hodin na poslední autobus do Mersingu, abysme tam dorazili pěkně z rána, posnídali roti telur, o kterých mluvíme už dva měsíce (Janička: tam mají ale fakt výborný roti!) a chytili trajekt na Tioman, kam bysme měli dorazit kolem oběda.

Cestovní horečka už mě pustila. Už jen pár hodin a čeká nás naše krásná loďka… posraná od ptáků a netopýrů, zatuchlá plísní, s vybitými baterkami a kdo ví na jaká krásná překvapení se ještě můžeme těšit…

Tak už zase (konečně) vyrážíme do světa…

Dnes odlétáme, zítra tam budeme a pak se uvidí…

Maríny nemám rád

Jsem tu v marině Rebak teprve pár hodin, ale už to tu nemůžu vystát. Je to tu takový sterilní, bez života a děsný vedro.

I na kotvišti dokáže být pěkně nepříjemně, když nefouká, voda je stojatá, teplota stoupá, tělo se potí, mozek vaří.

Marina je vlastně takové uměle utvořené bezvětří. Tedy alespoň dokonale chráněná marina, jako je třeba Rebak na Langkawi. Voda se tu nehne, vlnka nešplouchne, celá kotlina je sluncem rozpálená, trocha toho vánku, který tudy projde s tím nic nenaděla. V lodi mám teď… 34,3 stupňů. To už ani mě ten mozek moc nechce šrotovat. Už jsem se zvykl na 30-32 stupňů Celsia na kotvě, ale tohle už je trochu moc. Naštěstí zítra kolem deváté odlétám na Tchaj-wan. Ze skleníku do podchlazených interiérů letištních hal, taxíků, letadel, kanceláří… tlumočnictví je normálně rizikové povolání.

 

Omezené prostory

Omezené prostory

Čtěte dál →

Já plachtím!

Práce volá! Nejvyšší čas udělat si prázdniny.

Dnešní den se opravdu vydařil. Začalo to bouřkou kolem osmé či deváté a napršelo tak akorát na druhé vyždímání prádla, které jsem bystře stačil vyprat.

Včera jsem se nepřesvědčivě rozhodl, že dnes odpluju někam opodál. Nahlas jsem říkal, že možná až ve stžedu, abych měl výmluvu, kdyby mě náhodou napadl nějaký vážný důvod proč nevyrazit.

Ráno to začalo slibně. Ani k programování jsem nezasedl, trochu jsem poklidil, vlastně dopoklidil, protože na lodi samozřejmě udržuji pořádek, i přes nepřítomnost něžného pohlaví. Dal jsem taky sušit prádlo a řekl si, že až uschne tak pojedu. Zlí jazykové vězte, že tady schne prádlo extrémně rychle, takže předchozí věta není asijskou variací na známé „až naprší a uschne“.

Čtěte dál →

Smutný pohled

image

Žádná aktivita, nic. Celý den jsem na ni neviděl. Všiml jsem si jí až při cestě na břeh.
Někde mám její foto. Krásná tradiční malajská loď, nemůžu si honem vzpomenout, jak se jim říká, s džunkovým oplachtěním.

Výtvor byl dotvořen

Dnešní ráno jsem přivítal s předsevzetím, že se mé prsty budou dotýkat dřeva, rašple a pily, že nespočinou na té kruté milence mých posledních dní, klávesnici. Ten krásný svět rekurze, podmínek a asynchronních příslibů vyměním dnes za piliny, prach a snad i nějaký ten mozol. Nechť oddechnou si mé karpální tunely!

P1050539

Čtěte dál →

Přišla

Trvalo jí to, ale ukázala se. Po dlouhé době, skoro jsem už na ní zapomněl, a nezůstala víc jak dvě hodiny. Ale to mi stačilo. Naprosto.
Co se dá dělat. Končí sezóna, začíná Jihozápadní monzun a s ním bouřky. Tahle ale byla jen takové pomazlení. Přišla od jihovýchodu od pevniny. Bude hůř až její sestřičky v následujících měsících začnou trousit ze západu od Sumatry. Ty jsou horší.

Bourka se blizi

Tento rozostřený snímek budiž asi důkazem, jak děsně se mi asi musely třást ruce…

Čtěte dál →

Peklo

Poslední tři dny mě sužuje pekelné vedro. Teploty jsou během dne stále stejné, tedy kolem 33 stupňů, ale něco se děje. Pocitová teplota je prý na 44 stupních. Moje pocity se s tímto výpočtem shodují. Vše halí podivný opar, nefouká, je zkrátka na chcípnutí.

Je to jako když se mění směr větru na moři. Spokojeně si plujete, plachty krásně vypnuté a najednou to začne slábnout a za chvílí nastane bezvětří, vy si povzdechnete a začnete přemýšlet, jestli vytáhnout lehčí plachty nebo spinakr a nebo prostě nakopnout motor a trochu se tím uměle a draze vytvořeným prouděním vzduchu ochladit.

Vedro

Čtěte dál →