2.8.2008: Greg

Ráno jsme vstali kolem osmé. Tedy já, Janička byla na nohou už od sedmi. Prospali jsme se do sytosti. Vždyť jsme to taky potřebovali.

Kolem deváté jsme se vydali do města pro ovoce a zeleninu a zašli jsme na internet a pro vyprané prádlo. Celý den jsme pak nic moc nedělali. Já psal, Janička vařila, a vůbec jsme všelijak aktivně odpočívali. Konečně jsme měli možnost pořádně dobít baterky.

Za chvíli jdeme na slezinu s Gregem, amerických učitelem angličtiny, který je na mooringu těsně u jachtklubu. My dodáme večeři, on dodá pivo a salát a pak se půjdeme podívat na film. Jak dlouho už jsme žádný film neviděli. Docela se těšíme.

Lumutský jachklub

(Janička) Večer s Gregem se docela vydařil, i když musím přiznat, že mu chybělo něco z přirozenosti a spontánnosti atmosféry večera předešlého. Nejprve jsme s hotovou večeří v zapékací míse odveslovali do maríny a šli se bleskově vysprchovat. Misku s večeří jsme zatím nechali v člunu. Čistí a natěšení na slíbené pivo, odveslovali jsme kousek proti proudu a přirazili ke Gregově lodi. Těšili jsme se, že budeme mít možnost prohlédnout si ji i zevnitř, vždycky jsme zvědaví, jak lidé bojují s omezeným prostorem na jachtách a co bychom u nich mohli okoukat. Greg je ale asi starý samotář, který nerad pouští lidi do svého soukromí, nebo, jak podotkl Péťa, se prostě jen stydí za nepořádek, který vládne uvnitř. Stav kokpitu a paluby napovídal tomu, že na tom asi něco bude.

Večeřelo se tedy v kokpitu a jen co jsme zasedli, vytáhl Greg z lednice nejen dvě piva ale i dva nádherné přechlazené pulitry. Slibný začátek, říkali jsme si. Naše zapékaná mísa a Gregův salát se dobře doplňovaly. Při večeři se hodně povídalo o plachtění, zkušenostech z různých míst, plachtách, zdrojích elektrické energie, a když bylo téměř sedm, posbírali jsme prázdné talíře, skleničky a nasedli zpět do člunu s tím, že se s Gregem za čtvrt hodiny sejdeme na molu. Greg chtěl ještě umýt nádobí a připravit notebook a filmy. Naši pomoc odmítl.

Zatímco Greg poklízel, rozhodli jsme se, že využijeme onu čtvrt hodinku a podíváme se po nějakém pivě. Jedna (malá) plechovka k večeři nám nějak nestačila. Zamířili jsme do restaurace hned vedle jachtklubu, kde sice pivo měli, ale ukrutně drahé, a tak jsme si řekli, že zkusíme štěstí v jachtklubu samotném.

Cestou na molo jsme ještě narazili na Juliana, který nás znovu nabádal, abychom teak do kokpitu určitě koupili na místní pile, neboť levnější široko daleko nenajdeme. Trochu jsme se styděli, že jsme Juliana dosud nepozvali či jinak neodměnili za jeho ochotu. On ale skromně namítl, že si nemusíme dělat starosti. To už jsem ale přes Péťovo rameno zahlédla Grega veslujícího k molu, tak jsme se s Julianem rozloučili a spěchali Gregovi naproti.

„Kino“ neboli promítání na notebooku, se konalo v rpvním patře jachtklubu v místnosti s názvem Library, kde kromě hromad starých jachtašských časopisů a několika paperbaků, bylo kanape a pár křesílek a hlavně, jak zdůrazňoval Greg, klimatizace, kterou my ovšem moc nemusíme. Bohužel ve zmatcích kolem přípravy večeře jsme zapomněli přibalit košile, a tak mi byla během promítání celkem velká zima. Nicméně titul, který jsme vybrali hlavně kvůli délce, protože jsme museli v deset odejít, jsme celkem trefili Příběh pracovníka atomového komplexu, je ozářen, firma se samozřejmě zřekne zodpovědnosti. Hlavní hrdina tedy ukradne plutonium a snaží se ho prodat. Pěkný film o tom, jak se obyčejní lidé snaží přežít. Jediné, co trochu kazilo celý večer, bylo předražené pivo, takže jsme nakonec skončili v místním automatu na kole.

Celou dobu nás taky trochu rušily myšlenky typu: Co loď? Neuvolnila se zase kotva? Nesedí loď zase v bahně? Nebudeme litovat, že jsme odešli a nebyli na místě, abychom loď přesunuli. Naštěstí se všechny naše obavy ukázaly jako zbytečné a poté, co jsme poslední půl hodinu filmu dokoukali na terase před klubem, kde nás samozřejmě pořádně stačili poštípat komáři, vyzvedli jsme si u Grega plech a prkýnko a odveslovali jsme zpátky domů vedeni rybářským blikacím světlem, které používáme místo kotevního světla na doporučení ostatních. Ulehli jsme na V-letišti, ale bylo nám moc horko, tak jsme se přesunuli do kokpitu. Já jsem spala tvrdě, zato Péťa zase šílel a vrcholem bylo, když mě ve dvě nebo ve tři vzbudil, jak přeměřoval hloubku pod kýlem naším ručním sonarem. Ne, oprava, prý „pouze“ zapínal GPS a kontroloval polohu… prostě zase kobylil!