3.8.2008: Bouřka na kotvě

Včera neděle byla a snad proto se ani nám moc do práce nechtělo. Tedy zpočátku snad i docela ano, neboť ráno bylo zataženo a foukal příjemný vítr, ale poté, co jsme po snídani odveslovali na ranní trh za účelem nákupů (matka na upevnění konstrukce, aceton, kolínko na sifon od motoru apod.) a skolilo nás dusno a bezvětří polomrtvého městečka ještě umocněné zavřenými obchody, včetně našeho cíle cesty – čínského železářství, pracovní elán z nás pomalu ale jistě vyprchal.

Cestou zpět jsme zvažovali zastávku na limetkový džus, ale černá mračna, která se začala stahovat kolem městečka, nás postrčila směrem domů. Zatímco Péťa utahoval rig, já jsem vybalila ovoce (konečně jsme sehnali banány) a dala se do přípravy oběda – zeleninového rizota ala co „dům dal“, to jest co „loď dala“. Po siestě, která se v mém případě nějak nepovedla, jsme si v seznamu úkolů před odjezdem do Langkawi stanovili několik položek, které bychom mohli do večeře úspěšně zvládnout. Dělba práce se ukázala jako nejlepší recept na zdar a před pátou hodinou jsme již měli vyměněné kladky pro vedení otěží kosatek včetně elegantně zadrátovaných šeklů, obalenou hadici od podvodního ventilu vedle motoru včetně pumpy, vyměněnou žárovku v zadním světle, převinutou velkou kostku, která se nám při manipulování trochu rozvinula, a vylepšené vedení otěží pro dvojitý boomvang.

Černá mračna nad lumutským kotvištěm

Po zaslouženém koktejlu v podobě pomerančového džusu s vodkou jsme posedávali v kokpitu, Péťa rozmýšlel a kreslil návrh na boomgallows, já si vytáhla šití, ale když jsem chtěla začít stehovat, odložil Péťa starý zámek od vchodu do lodi, který už nějakou chvíli studoval a snažil se přijít na to, zda bysme ho mohli ještě použít, a vyhlásil, že na to, že je neděle, jsme toho udělali už dost. Po dvou dnech socializování a večeří venku jsme rádi zasedli v šest hodin k naší obvyklé brzké a lehké večeři a vychutnávali si klid nedělního podvečera. I naši ostatní sousedé se zdáli být nakaženi stejnou lenivou atmosférou, neboť když jsme veslovali kolem půl osmé na břeh do sprchy, všichni byli očividně schovaní v útrobách svých plovoucích domovů a náš, tj. Phintonův, člun byl jediným toho večera na krátko přivázaný u mola (vlastně ještě tam byla Mikova Bitch).

Cestou zpět jsem hrdinně bojovala proti silnému proudu, ale místy mi musel Péťa pomáhat, aby nás řeka nesnesla příliš daleko od kotvících lodí. Po možná 15 minutách jsme přirazili k bodu Janny a já byla zralá na novou sprchu. V noci jsme se přesunuli před jedenáctou hodinou dovnitř do lodi, kde Péťa spal lépe, ale já pro změnu hůře, a tak jsem se za chvíli přesunula zpět do kokpitu. Péťa se ke mně kolem druhé v noci připojil, až nás ve čtyři ráno zahnal déšť zpět do lodi. Před pátou déšť na chvíli ustal, ale vzápětí se spustil o to víc a navíc začal foukat silný vítr, který mlátil s malou plachtou, která zakrývá luknu. Po chvilce váhání jsme si oblékli nepromokavé bundy a plachtu odvázali. To už bylo jasné, že se na nás žene pořádná bouřka. Naše další Sumatera. Neklidní a neschopní dalšího spánku, vytáhli jsme GPS a kontrolovali jsme polohu.

Zpočátku se změny souřadnic nezdály nijak velké a stále se daly přičíst stočení větru a pohybu lodi na řetězu kolem kotvy. Pro jistotu jsme začali vyhlížet i ven a monitorovat naši polohu a vzdálenost vůči ostatním lodím a zelenou bóji kousek pod námi na řece. Rodney byl hned vedle, což nás trochu uklidnilo. Stále jsme se ohlíželi za sebe k černé linii mangrovníků na břehu. Rodney stále zůstával na tom samém místě, ale i přesto se břeh nebezpečně přibližoval. Rodneyho kotva se taky musela utrhnout! Okamžitě jsme naskákali do nepromokavého oblečení, otevřeli přívod slané vody do motoru. Zapnout startér, test alarmů, nahřát svíčky, zatajit dech a zmáčknout startér. Zelená bestie párkrát zabrumlala a chcípla. Péťa rychle otevřel poklop, seskočil k motoru, párkrát zapumpoval a motor se poslušně rozběhl. Já jsme se opět ujala role kormidelníka a Péťa šel ovládat naviják kotvy. Vítr nás stále tlačil ke břehu, ale teď už jsme byli pány situace my. S obavami jsme se otočili směrem k Rodneyho lodi, ale ta se zastavila a zůstávala na místě. I Rodney asi zapnul motor.

Museli jsme překotvit dále od břehu. Zatímco Péťa „pumpoval železo“, jak vytahování kotvy říká, já byla u kormidla a snažila se jet směrem k lodi kapitána Mika. Do očí i obličeje mi šlehaly proudy vody a Mikovo kotevní světlo jsem nebyla schopná zahlédnout. Jela jsem nejdříve tedy po paměti a zachvíli jsme zahlédli zablésk zelené bóje. Mike by měl být asi 30 stupňů na levobok. Za chvíli jsme už zahlédli dva bílé mohutné stěžně Mikova škuneru a nakonec i malé světýlko, kterým se nám Mike snažil usnadnit navigaci. To už měl Péťa kotvu venku a za chvíli mi dával znamení, abych přepnula na neutrál a vypustil řetěz. Popadla jsem GPS, které opět odumřelo právě v tom nejlepším, tj. hned jak jsme nastartovali motor, a rychle vyměnila baterky. Asi půl hodiny jsme sledovali naši polohu a zdálo se, že držíme dobře. Péťa, který byl stále u kotvy, kdyby bylo třeba rychlého zásahu, se připojil ke mně v kokpitu. Najednou, jako mávnutím proutku, byla bouřka ta tam. Sice se ještě pořádně blýskalo, ale vítr i déšť ustaly a za chvíli už jsme zahlédli Rodneyho loďku, jak ujíždí od břehu zpět do svého původního kotviště. Bylo jasné, že i Rodneyho bouřka odfoukla. Dostali jsme další užitečnou lekci: neorientovat se podle ostatních lodí. Já jsem vytáhla baterku a svítila jsem Rodneymu na cestu, Péťa mezitím vyléval vodu ze člunu, který se v bouřce téměř celý potopil.

„Zvládli jsme to dobře,“ radostně jsme na sebe volali. I Brumla si vysloužil zpět naši náklonnost, už jsme zase rádi, že ho máme! Pomalu jsme se vysvlékli a já ještě zašla otevřít plyn, abychom si za odměnu uvařili hrníček horkého Mila. Jen co jsem postavila konev na plotnu, zazvonil mobil. Co se děje, říkám si, že by nám sousedé volali, jestli jsme v pořádku? Odpověď byl ale prostší. V souboji s bouřkou jsme si nevšili, jak rychle utíká čas a bylo ráno a zvonil budík. Tak jsem kromě kakaa připravila rovnou i snídani. Péťa zareagoval zcela opačně – odebral se na V-letiště a ještě teď tam spokojeně spí. To bylo zase dobrodružství. Venku teď už svítí sluníčko a po bouřce ani památky, jakoby to byl jen krátký zlý sen.