|
||||
|
V Kuchingu jsme pobyli asi pět týdnů. Když konečně dorazila nová kreditka, nemohlo nás tam už nic déle udržet.  Neustále lepit zpuchřelý plášť mě už přestalo bavit. Zašli jsme tedy koupit nový a Mr. Chin mě přesvědčil, že nám to prostě musí jako specialista vyměnit on Takže, jak to tedy bylo s tou slibovanou potopou. Ona to vlastně nebyla ani tak potopa. Spíš to byla povodeň. Vlastně to asi nebyla ani tak povodeň, jako spíš záplavy. A ve skutečnosti to byl normální teror slapových jevů.  Řeka se nám trochu rozdováděla. Moc to není vidět, ale kdo má fantazii, tak si doplní… Do Kuchingu jsme původně vůbec plout nechtěli, ale matička příroda rozhodla za nás a nakonec to stálo za to. Ono je totiž skoro všude dobře. Doma taky, ale všude je všude. Jak někam dorazím, nastoupí nejdřív taková ta nejistota z nového prostoru, ve kterém se musím naučit pohybovat, ale jak si to nové prostředí trochu ohmatám, zjistím, kudy vedou všechny zkratky, a nakonec tudy už neprocházím, ale proplouvám dobře nacvičenými tanečními kroky: úkrok, malinko se překlonit, á dva tři, chytit kliku, šou dva tři, úkrok a ještě jeden, dveře za mnou zaklapnou, pět kroků vpřed, dva šikmo doleva, tři doprava a jsem u pisoáru. A takových tanečních sestav mám víc. Jak z lodi, jak do lodi, kterou nohou našlápnout, kde se chytit. Po pár dnech, když už to mám všechno opravdu zautomatizované, přidám i piruetku, ale jen když se nikdo nedívá.  Stahují se nad námi mračna Stále jsme se ještě nevzpamatovali z lekce, kterou jsme dostali u Mukahu. Dostaneme se my vůbec do toho Kuchingu? I tam musíme vplout do řeky. Vítr foukal víceméně od severu, vlnění šlo více od západu, ale foukalo pořádně a vlnění mělo dobré dva až tři metry. Navíc se blížíme k závětrnému pobřeží, což znamená nebezpečí.  Naše igelitové modráky, výstroj tchajwanských rybářů, fungují velice dobře Bylo kolem třetí odpoledne. Otočili jsme Jannu o stoosmdesát stupňů a vyrazil zpět, odkud jsme přijeli. K mysu Tanjung Sirik, v jehož blízkosti jsme strávili předchozí den v drifu, jsme to měli nějakých 60 mil. Pak zatočit doleva, nabrat kurz 210° a za dalších 80 mil je Kuching.  Vinšna za bílého dne Šel jsem si ještě na chvíli zdřímnout, a když došlo na mojí hlídku, zrovna jsme vjížděli pod mrak. Vítr zatím velice slabý, ale pro jistotu jsme dali druhý réf, abysme byli připraveni na silné poryvy, které na okrajích bouřek bývají. Janička šla spát a já se usadil v kokpitu navlečen do Moiry a igelitového rybářského munduru, připraven odolávat živlům. A brzy o sobě živly daly znát. Nejdřív přišel déšť a pak začaly poryvy. Nebylo to nic strašného, už jsme zažili horší, ale vítr byl teď opět proti nám. Čas od času se už zdálo, že bouřka polevuje, ale pak přišel další poryv a průtrž mračen. Nechal jsem Janičku déle spát a doufal jsem, že se to už brzy uklidní, ale pak jsem nad kormidlem začal usínat, nedokázal jsem pořádně držet kurz a stejně jsme jeli rychlostí menší jak dva uzly. Počasí stále nechutné, takže jsem zavolal Janičku a šel spát. Janička mě asi po hodině vzbudila, že začíná pořádně fičet. Ze severu se na nás valily vlny vyfoukané monzunovými větry, a jak se srážely s vlnami z jihozápadu, odkud přicházela bouřka, vytvářely z moře pěknou oranici.  Moře se nám trochu rozbouřilo
Zásoby nafty se tenčily a to jsme byli sotva v půli cesty. Navíc předpověď počasí, která dosud odpovídala skutečnosti, přestala platit. Ono se říká, že tak tři dny jsou spolehlivé, pět dní je tak napůl a potom že už je to jenom odhad.  A po dešti jsme viděli takovouhle krásnou dvojitou duhu Ráno, brzo, moc brzo. Oči slepené, venku ještě tma, ale i Labuan už se pomalu proubouzel. Posnídali jsme, pustili si motor a byl čas na rozcvičku. Tentokrát to ale tolik nebolelo, protože jsme kotvili jen v pěti metrech. Prvních patnáct metrů řetězu jde rychle, bez kotevního vrátku. Pak je třeba „zapumpovat“ a vrátkem dobrat zbytek s naší dvacetikilovou kotvou. Chystali jsme se na plavbu po otevřeném moři a kotvit bychom neměli dříve jak za dva tři dny, takže ještě následovalo akrobatické číslo přetáhnout kotvu přes čelen a schovat jí ve skříni na řetěz.  Tento mrak se nám vyhnul …říkaly Jeskyňky a já se divil, jak může být ten kluk takovej trouba a otevřít jim. Tehdy jsem ovšem svůj názor neformuloval tak jednoznačně, prostě jsem jenom vytřeštil oči, pevně se chytil peřiny a vystrašeně jsem kroutil hlavičkou. Bylo mi pět. Teď je mi pět plus třicet a i přes ty roky životních zkušeností jsem se nechal obalamutit podobnou nabídkou… Vydejme se spolu na cestu do minulosti… psal se rok 2013, severní polokouli už sevřela do svých spárů zima, za okny ale ještě z posledních sil fičel jihozápadní monzun a my jsme byli připraveni, jak nikdy dřív…  Měřili jsme, koumali a pak bylo třeba taky něco dělat… Zítra vyplouváme z Labuanu do Johor Bahru, což nám zabere pár dní a nastat může i situace, že vám všem nestihneme popřát krásných svátků a bohatých ježíšků, radosti a štěstí Nejsou to první Vánnoce, které trávíme mimo domov, a tak jsme si na nepřítomnost pořádné vánoční atmosféry zvykli, ale i na Tchajwanu byly alespoň ty komerční Vánoce přítomné ve výzdobě supermarketů a rachotu reproduktorů chrlících otřelé vánoční šlágry. Tady v Malajsii sem tam nějaká ta vánoční píseň zazní, většinou něco ve stylu Sinatry, ale Islám je tu přeci jenom v přesile. Takže Vánoce tentokrát opravdu moc „cítit“ nejsou. Navíc je vedro jak v pekle Ale ono to bude asi taky tím, že asociace “Vánoce – moře” je trochu nezvyklá. Prostě co oči nevidí, to srdce nebolí. Štědrý den nejspíš strávíme na moři. Doufejme, že se nám alespoň podaří chytit pěknou dorádu… Janička doplňuje, že udělá bramborový salát! Šťastné a veselé! |
       
|
|||
|
Powered by WordPress & Atahualpa |
||||
English