Zpět na lodi a spolu

15. ledna 2017

Už potřetí to ráno se probouzím, pomalu rozlepuju oči a při pohledu na hodinky zjišťuju, že už je vlastně spíš dopoledne. Digitálky pověšené na madle na stropě kajuty ukazují půl desáté. Cítím se ještě unavenější, než když jsem se poprvé vzbudila v sedm a potom znovu kolem osmé. Opatrně se sápu do schodů do kokpitu, kde se okamžitě srazím s horkou vlhkou stěnou tropického vedra. I přestože jsme si oba po těch více jak deseti letech života na Tchaj-wanu na dlouhou temnou mrazivou českou zimu už odvykli a žár a pot jsou nám bližší než zmrzlé prsty a tekoucí nosy, přeci jen na nás ten teplotní šok přechodu z pražských mínus dvaceti do malajských plus třiceti těžce dolehl. A samozřejmě vyčerpání spojené s pásmovou nemocí – nevyhnutelné zlo cestování východně proti času. Unaveně dosedám na lavici v kokpitu a pozastavuji se nad tím, že jsme po tak dlouhé době opět v našem plovoucím domově.

První pohled na náš plovoucí domov po několika měsících…

V září roku 2015 jsme Jannu rychle vytáhli v naší známé Rebak marině na Langkawi, natřeli spodní část trupu novou protiporostovou barvou a stále ještě ve spěchu se přeplavili z Langkawi na ostrůvek Tioman na východním pobřeží Malajsie. Věděli jsme, že budeme na nějaký čas pryč, a místní státem spravovaná marína nabízela široko daleko nejlevnější a nejbezpečnější stání v regionu. Měli jsme štěstí, že jsme našli volné místečko mezi místními rybářskými loděmi a motorovými čluny, které vozí v sezóně výletníky na šnorchlování a potápění, provedli obvyklé „zazimovací“ procedury – vypumpovat sladkou vodu z nádrže, vypustit vodu z výfuku, zatáhnout výtahy plachet do stěžně a lana obalit plachtou kolem stěžně, sundat všechny kladky, omotat rolfok, zabalit lodní šroub do igelitu jako obranu proti vilejšům apod. – a odletěli na Tchaj-wan, kde jsme pracovně strávili následujícího půl roku. Na Vánoce jsme se vrátili po letech domů do Čech a následujících pět měsíců žili každý na jedné straně Zeměkoule, Péťa v Praze, kde si našel práci programátora ve firmě Memsource, a já ve Hualienu na východním pobřeží Tchaj-wanu, kde jsem tlumočila a překládala pro místní buddhistický klášter. Ten necelý půl rok strávený odděleně nás nicméně utvrdil v tom, že k sobě patříme, že se i přes některé rozdíly v našich povahách, nebo možná právě díky nim dokonale doplňujeme, zkrátka, že chceme být spolu. Prošli jsme si zkouškou, díky níž si teď ještě mnohem více vážíme jeden druhého a toho, že se vzájemně máme.

Janna zatím věrně čekala na Tiomanu, jeden známý, se kterým jsme byli v kontaktu prostřednictvím emailu, nám občas napsal, že je vše v pořádku. Předtím než jsem dala na začátku května na Tchaj-wanu výpověď a koncem měsíce se vrátila zpátky do Čech, vypravila jsem se konci dubna na dva týdny na Tioman, abych Jannu osobně zkontrolovala, doplatila dluh za stání v maríně a provedla základní technickou údržbu. Když jsem po dvou dnech cestování přes Singapur a východní pobřeží Malajsie dorazila ověšená zavazadly a nákupy k Janně, při pohledu na náš plovoucí domov jsem se doslova neubránila slzám. Ne že by byl v tak zbědovaném stavu, ba naopak, spíš to byl pocit štěstí a zároveň zmaru nad tím, že jsem u lodi stála sama, bez Péti. Shodila jsem ze sebe všechnu zátěž a předtím, než jsem si dodala odvahu vstoupit do kokpitu, posadila se na molo a chvíli zhluboka dýchala.

Klíč vklouzl do zámku, otočil se jako po másle (WD-40 jsem tedy v Mersingu kupovala zbytečně) a za chvíli už mě ovanula známá vůně nevětraného lodního prostoru. Přesunula jsem nákupy a zavazadla do lodi a začal čtrnáctidenní maraton prací. Postupně jsem odškrtávala položky na seznamu „K udělání“ a průběžně si volala s Péťou, abych ho spravila o tom, co funguje, co ne a co jsem toho dne dokončila. Vyschlé baterky jsem rychle zavlažila, motor naštěstí naskočil po drobné údržbě na první nastartování a zvládla jsem i výměnu oleje, filtrů, přelepení okénka nad navigačním stolem, které trochu teklo, utěsnila jsem trubku vedoucí do nádrže na naftu, kolem které prosakovala nafta, opravila potrhaný obal hlavní plachty, zkontrolovala, že si v ní neudělaly myši hnízdo, samozřejmě všechno vně i uvnitř vydrhla, propláchla nádrž na sladkou vodu a před odjezdem ještě přeleštila všechnu nerez ocel.

Janna v maríně na ostrůvku Tioman

Každý den večer jsem usínala příjemně unavena s vědomím odvedené práce, hrdá sama na sebe, jak to všechno zvládám, že se o Jannu dokážu postarat. O to víc mi tu ale chyběl Péťa, se kterým bych se mohla o to vše dělit, sdílet s ním bezprostředně všechny frustrace i radosti. Nešlo vůbec o to, že ve dvou jde všechna práce mnohem rychleji od ruky, všude ve vzduchu viselo vědomí, že Janna je NÁŠ společný sen, domov, který jsme si nejen vysnili, ale společnými silami našli, koupili, opravili a přebudovali dle našich představ. Tady jsme zažili bok po boku tolik hodin dřiny a radosti, díky Janně jsme zavítali do přístavů a míst, kam bychom se jinak nepodívali, poznali spoustu zajímavých lidí a přátel, ještě více se sblížili a uvědomili si vlastní slabiny. Odjížděla jsem s jediným přáním – že Jannu neopouštím na dlouho, ale především, že se příště vrátíme opět ve dvou!

Z útrob kabiny se ozvalo známé vrzání, které mě vytrhlo ze zamyšlení, a za chvíli už se objevila ve vchodu do lodi Péťova hlava.

„Taky seš tak rozlámaná? To horko je ubíjející!“

Usmála jsem se a i přes únavu a malátnost po té dlouhé cestě a přerušovaném spánku si znovu pomyslela, jak je skvělé, že jsme zase zpět na lodi. A spolu!

Jako za „starých časů“ :)

9 comments to Zpět na lodi a spolu

Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...