สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Vyprávění Vyprávění « Slasti a strasti života na moři

Terapeutická funkce života na lodi

„Já jsem Ou,“ představil se nám starší pán v adidaskách, kostkované košili a kalhotách, které mu visely na hubených bocích. „Za kolik tu loď prodáte?“

„Kdo řiká, že jí prodáme?“ odsekl jsem. Nezvaní návštěvníci u naší lodi mi jsou, přiznávám, dost protivní. Horší jsou už jen ti, co se nejprve zeptají, kolik to stojí a za kolik je svezeme. Polehčující okolnost tohoto pána je, že se alespoň představil.

„A kdybyste ji prodávali, kolik byste za ní chtěli?“ nenechal se stařík odbýt. Prohlédl jsem si ho od hlavy k patě. Na Tchaj-wanu nikdy nevíte, jestli ten drban ve vietnamkách náhodou není nějaký zazobanec. Jannu jsme stejně prodávat nechtěli, i když já čas od času pokukuju po jiných, to jako že do budoucnosti. Janička o jiné lodi nechce ani slyšet. Já jsem ale už dříve vyslovil drzou myšlenku, že kdyby nám někdo za Jannu hodně nabídl, tak bychom ji mohli se ziskem prodat, vyrazit do USA a najít si nějakou novou loď. Pravda ale je, že i já bych se s Jannou jen těžko loučil. Moc potu jsme už na ní prolili, abysme se jí jen tak vzdali.

„Protože my tu loď prodat nechceme, musel byste nám nabídnout opravdu hodně.“ Ještě jsem doplnil nějakou přemrštěnou částku, čímž jsem považoval celou záležitost s prodejem a nákupem lodi za uzavřenou.

„To není zas tak moc. To není problém,“ odpověděl klidně pan Ou. „Mně se ta vaše loď totiž hrozně líbí. Je to nejhezčí loď, co jsem tady viděl. Já bych na ní asi ani moc nejezdil, ale chtěl bych jí mít. Tak se mějte, já zase někdy přijdu.“

Zamrazilo nás. Co jsem to jenom udělal?!

Čtěte dál →

Zimní opravy v Singapuru 2008

Omlouváme se za menší zmatky, ale kromě popisu plavby z Langkawi do Hongkongu máme ve skutečnosti ještě dva dřívější resty, které čtenářům dlužíme – popis našich prvních velkých oprav v singapurské loděnici v zimě 2008, poté co jsme Jannu koupili, a dále vyprávění o jednodenní plavbě, která následovala a která byla zároveň naší první plavbou na velké plachetnici vůbec! A tak než budeme pokračovat v publikaci zápisků z plavby Langkawi-Hongkong, vydejte se spolu s námi na krátkou exkurzi do našich samotných počátků! Následující příspěvek je pokračováním staršího vyprávění „Splněný sen“ a popisuje události z ledna a února 2008, kdy jsme se v rámci zimních prázdnin vydali zpět do Singapuru opravovat náš nový plovoucí domov!

***

Opět v loděnici

Hned po příjezdu do Singapuru jsme se vrhli po hlavě do kolotoče manuální práce, která byla prokládána občasnými návštěvami v železářstvích a v námořním hokynářství u Jessie na Kitchener Road, kdykoli jsme zjistili, že nám opět něco chybí. Byli jsme natolik ponořeni do myšlenek a plánů, které se týkaly všech těch oprav, co nás čekaly, že jsme ani neměli čas přemýšlet o tom, zda to, co děláme, není tak trochu šílené, zda toho nebudeme jednou (možná už velice brzy) pořádně litovat…

Stačili jsme jakžtakž poklidit loď, znovu lokalizovat, kde jsou uschovány náhradní díly a nářadí, které jsme podědili po předchozím majiteli (bohužel ani jednoho nebylo mnoho), identifikovat další potencionální úkoly do našeho stále se prodlužujícího seznamu (jako například, když jsme vydrhli a nafoukli člun, abychom vzápětí zjistili, že je děravý a zpráchnivělý natolik, že ho můžeme rovnou vyhodit a začít se shánět po novém), vyzvednout si první várku objednaného zboží u Jessie a už byl čas vytáhnout Jannu opět na břeh a pustit se do oprav. Čtěte dál →

Ostře proti monzunovým větrům

Janna netrpělivě trhá za kotevní bóji

Janna netrpělivě trhá za kotevní bóji

(Přelom března a dubna 2010)

Poslední týden jsem byl jak na trní. Janička s Míšou a Ondrou měli přiletět z Tchaj-wanu v pátek kolem desáté. Většina úprav a oprav na lodi už byla hotova, Janna to vytušila a začala netrpělivě pocukávat kotevními lany. Na nic jsem se nedokázal soustředit, loď připravená k vyplutí, posádka ještě v relativním nedohlednu, sedím, koukám. Blb do blba. Nakonec jsem to nevydržel a vydrhl jsem celou loď. Nejprve se mi do toho samotnému moc nechtělo, posádce jsem navíc slíbil, že si krásy námořního života bude moci prohlédnout nejprve skrz štětiny rejžáku, ale bylo zrovna tak hezky a voda byla tak krásně čistá… Alespoň nám zbude víc času na tréninkové vyjížďky, Ondra s Míšou budou totiž na lodi poprvé.

Čtěte dál →

Na koberečku v RHKYC

Někdy před rokem…

Je sobota večer, za chvíli odbije jedenáctá. Janička už spí. Posledních pár dní bylo náročných…

Právě jsme absolvovali redaktorský maratón nad čtyřmi knížkami a jedním filmem z pera tchajwanského básníka Yu Hsi. V zimě jsme totiž přeložili jeho epickou báseň Neposkvrněnost, odvážný mix staré čínské poetiky, obrazů moderní civilizace a buddhistického myšlení. Na sklonku jara k tomu ještě přibyla komiksová trilogie pohádek o Moudrém lovci a jeho dcerce včetně filmu, ke kterému jsme vytvářeli titulky.

Před týdnem jsme byli povoláni do Tchaj-peje, abychom pomohli s redakcí všech čtyř knih a titulků. Původně jsme měli také celý film dabovat, ale protože vše bylo (pěkně po čínsku) ponecháno na poslední chvíli a bylo nad slunce jasné, že se nestíhá, z dabingu sešlo. Škoda, docela jsme se na to těšili, ale nakonec toho i tak bylo dost.
Čtěte dál →

Splněný sen?

Splnili jsme si sen. Máme plachetnici. Ono se ale nakonec vždycky ukáže, že to s těmi splněnými sny není tak jednoduché. Najednou jsme se ocitli v tom našem snu, počáteční oblouznění, kdy jsme se jenom rozplývali, odeznělo, a ze snu se stala opět ta stará známá, nesmlouvavá realita. Nejspíš to tedy s těmi sny bude tak, že víc než bodu, do kterého člověk dojde a začne si lebedit, se sny podobají přímce nebo ještě lépe křivce, někdy pořádně zakroucené a tenké jako vlas. Stačí ztratit rovnováhu a čeká nás strmý pád.

Formální náležitosti jsme měli za sebou a to, co přijde, už bude jen na nás.

Měli jsme před sebou velké opravy, které bylo třeba dobře naplánovat. Nikdy jsme nic podobného nedělali a zaplatit si lidi, kteří by pracovali za nás, jsme si jednak nemohli dovolit, a především jsme si chtěli udělat maximum sami. Přesto jsme se nedokázali zbavit strachu. Co když provedeme nějakou pitomost, jejíž oprava nás bude stát ještě víc než práce najatých „expertů“? Začali jsme tedy vytvářet seznam úkolů velkých, důležitých, neodkladných, urgentních a přednostních. Kategorie se kupily úměrně k počtu potřebných oprav.

Nakonec jsme museli rozbrat, co se dalo

Nakonec jsme museli rozbrat, co se dalo

Brzy jsme měli seznam několika nejvážnějších věcí, se kterými bychom si možná mohli nechat pomoci. Začali jsme obesílat potenciální loděnice v Singapuru. Nebylo jich mnoho, protože jsme potřebovali vytáhnout loď na břeh a takovéto služby nabízely jenom dvě z nich. Jednu loděnici jsme měli přímo pod nosem v Raffles maríně , kde Janna stála. Druhá byla v Ponggolu na druhé straně ostrova, ale jak se ukázalo, byla dražší a komunikace s nimi nebyla zrovna nejlepší. Navíc abychom se dostali do Pongolu, museli bychom obeplout celý Singapur, protože severní část Singapuru je spojena s Malajsií náspem, a nemusíme zdůrazňovat, že první plavbu na Janně jsme si představovali jinak než kličkovat jedním z nejfrekventovanějších přístavů na světě, uhýbat tankerům, objíždět tahače a bagry. Hnus.

Čtěte dál →

s/y Janna – Rajská zahrada

(původně posláno na Yacht Info)

Janna, znamená v arabštině „zahrada“ a v Koránu se „al’jannah“ používá ve významu „rajská zahrada“. (Jenom pro pořádek: arabsky neumíme, ale Google ví vše a co neví to neexistuje, že?) A konečně je to i švédská verze Janiččina jména a koneckonců naše loď je Švédka a jaká!

Janna ztracená mezi ostatními "koráby"

Janna ztracená mezi ostatními "koráby"

S určitou (jen trochu skrývanou) pýchou musím podotknout, že kam přijedeme, tam působíme bolesti v zátylcích, jak se lidé za tou naší kráskou otáčejí. Samozřejmě, určitý podíl na tom má také to, že loď je malá a mezi těmi 40-50stopými koráby, které tvoří většinu světové populace jachet plujících kolem světa, vypadá roztomile. Jak je tak mezi těmi obry ztracená, člověk má pocit, jako že tam za tou velkou kečí něco je, nedá mu to, musí se jít podívat a tam my. I svým věkem dost snižujeme věkový průměr kotviště či maríny a většinou se nás velmi brzy někdo s babičkovskou či dědečkovskou láskou ujme.

Čtěte dál →

Loď a my

Zhluboka jsme nabrali dech: „Tak to bychom měli. Co teď? Co si teď s tou lodí počneme?“ Skočit po hlavě do neznáma je jedna věc, ale zamávat křídly a letět není samo sebou. Čekají nás opravy, musíme loď poznat, naučit se se vším pořádně zacházet. A v neposlední řadě též zajistit dostatek peněz na zaplacení maríny, oprav, nového vybavení… Co nás čeká, víme (tedy alespoň teoreticky), ale jak se k tomu dokážeme postavit, to se teprve ukáže. Možná se nakonec ještě budeme hodně divit, co všechno nás vlastně čeká…

Hvězdobraní, neboli 摘星樓, náš tchajwanský domov ve Smaragdové zátoce (翡翠灣)

Hvězdobraní, neboli 摘星樓, náš tchajwanský domov ve Smaragdové zátoce (翡翠灣)

Byl začátek listopadu a my jsme byli opět připoutáni studijními povinnostmi na Tchaj-wanu. Zpět na loď se dostaneme nejdříve v lednu. Ale na škodu to také nebylo. Alespoň jsme měli čas připravit se na opravy a papírování.

Jak jsme přijeli ze Singapuru zpět na Tchaj-wan, začalo vyřizování. Nejprve jsme poslali peníze brokerovi, který dělal zprostředkovatele, načež ten vystavil kupní smlouvu a poslal ji kamsi do Ameriky k podepsání předchozímu majiteli. Ten ji měl poslat podepsanou zpět do Singapuru, odkud by nám ji přeposlali na Tchaj-wan. Takže to zabralo pár dní. Vytrvale jsme ale ob dva tři dny obesílali zúčastněné emaily, jak to vypadá a kde se naše kupní listina právě nachází. Nakonec jsme si vymohli, aby nám kupní smlouvu poslal přímo předchozí majitel a do Singapuru zaslal jenom kopii. Čekalo nás zařizování registrace a bylo třeba začít co nejdříve. V lednu chceme zpátky na loď a rádi bychom ji měli v té době již zaregistrovanou pod svým jménem. Asi po dvou týdnech jsme vítězoslavně roztrhli obálku a oficiálně se stali majiteli plachetnice… Windtrotter.

Čtěte dál →

Jak jsme kupovali loď

(v předchozím jsme kupovali člun Mirror)

Hned jak jsme se vrátili z půldenní plavby na ocelové keči Christine, naší první plavbě na plachetnici vůbec, začali jsme prohledávat internet a zjišťovat, co taková loď může stát. Nejprve jsme si spočítali, kolik asi budeme moci za loď dát, aby nám ještě něco zbylo na opravy. Původní plán zněl: máme asi tak tři čtyři roky na našetření. Během té doby se naučíme plachtit, získáme zkušenosti na moři, dozvíme se něco o lodích a budeme mít dost času prohlédnout si hodně typů a vybrat si loď, která by se nám nejvíce líbila. Pak přeletíme do USA, kde jsou lodě nejlevnější a kde je zároveň největší výběr a loď koupíme a opravíme a vydáme se na cesty.

Na palubě Christine

Na palubě Christine

Ze začátku jsme nevěděli ani kde hledat, ale brzy jsme si vyhlédli několik serverů, které měli nejvíce informací a hlavě hodně fotek. Jak velkou loď vlastně hledáme? Chceme tam mít hodně místa, pořádnou knihovnu, pořádnou kuchyň a prostor na ubytování případné návštěvy… Zdálo se, že nejvíce lodí, které obeplouvají svět na cestě za nějakým tím „opuštěným ostrovem“ má kolem 35–45 stop, tj. asi tak 10–14 metrů. O lodích jsme stále nic nevěděli. Hledali jsme proto podle délky a ceny.

Hned se nám zalíbily keče a joly, tj. lodě se dvěma stěžni, přičemž druhý stěžeň je kratší než ten první.

Stále jsme ještě neměli jasno v materiálu, ze kterého je zbudován trup lodi. Nejběžnější se zdál být laminát. Ale byla tu také ocel, hliník, dřevo…

Co na lodi má být za zařízení? Lednice, destilátor na výrobu vody, vysokofrekvenční rádio, radar, elektronická navigace, hydraulický nebo elektrický naviják na kotevní řetěz, nafukovací nebo pevný člun, záchranný člun, rolovací plachty nebo tradiční plachty s háčky, generátor, solární panely, vodní a větrný generátor a tak to šlo do nekonečna.

Čtěte dál →

Jak jsme kupovali člun

Začali jsme prohledávat internetové servery nabízející čluny z druhé ruky. Tchaj-wan jsme už znali natolik, že jsme věděli, že tady žádnou plachetničku podle našich představ nepořídíme. Velice brzo jsme našli našeho favorita. Anglický člun Wayfarer byl dostatečně velký, aby pobral nás dva a dost zavazadel na několikadenní výlety kolem pobřeží. Začali jsme snít o prozkoumávání tchajwanských zátok, o přespávání na palubě, o obeplutí ostrova…

Náš člun ještě ve starém ohozu na břehu bahnité řeky Tamshui v Pa-li

Náš člun ještě ve starém ohozu na břehu bahnité řeky Tamshui v Pa-li

Problém ale byl, jak Wayfarer na Tchaj-wan dostat. Šlo o loď se skvělou pověstí a  i ceny tomu odpovídaly. Náš rozpočet byl velmi skromný. Navíc Wayfarer byl poměrně těžký a my jsme doufali najít člun, který bychom mohli ve dvou snadno poponést.

Začali jsme hledat znovu. Favoritem číslo dvě se stal maličký člun anglického původu Mirror. K prodeji jich bylo nepoměrně více, byl podstatně levnější a lehčí. Nebudeme ho schopni naložit tolika věcmi jako Wayfarer, ale jistě by nám sloužil dobře.

Začali jsme kontaktovat několik prodejců nejprve ve Velké Británii, kde byly ceny nejnižší. Háček ale byl v tom, že my jsme potřebovali, aby nám člun také zabalili a poslali. Většina inzerátů měla poznámku typu: „nedovážím“, „kupující zajistí přepravu“, „dopravím do vzdálenosti 50km“… Proto nebylo divu, že jsme na naši žádost o zaslaní člunu na Tchajwan dostávali zápornou odpověď – tedy pokud se dotyčný vůbec obtěžoval odpovědět .

Čtěte dál →

Nový počátek aneb Jak jsme začali plachtit

Jedno pozdní odpoledne zachrastily v zámku klíče. Pomalu se skutálela první slza. Pak druhá. Nebylo to poprvé. Vždy jednou za čas nás pobyt ve společnosti začal hodně unavovat. Každý jsme na to vyčerpání reagovali jinak. Janička slzami, já jsem vrčel. Nesmyslné konvence a hlavně pokrytectví nás doháněly na pokraj zoufalství.

„Já chci na opuštěný ostrov!“

„Tak to abychom si nejřív pořídili nějakou loď.“

Čtěte dál →