Pravda o plavbě Puteri Harbor – Langkawi

28.-31. ledna 2017

V sobotu krátce po osmé hodině jsme nastartovali, odvázali poslední lana a po týdenní plavební pauze opustili marinu Puteri Harbor na předměstí Johor Bahru. Odjížděli jsme rádi, marina to nebyla špatná, pracovní prostředí ucházející, bohužel ale zcela odříznuté od města a vůbec odkudkoliv. Všude kolem byly pouze staveniště a spleť silnic bez chodníků. Jediné místo, kam se mohl člověk jít projít, bylo nábřeží kolem dokola mariny lemované hotely a bary, kde bez ohledu na muslimský mravní kodex noc co noc vyřvávali do brzkých ranních hodin rozjaření hosté. Hned po příjezdu nás navíc němečtí sousedé, kteří se, když viděli naši německou vlajku, nadšeně přiběhli s námi seznámit, varovali, že hned první večer, mezitím co si zašli do jednoho s barů na nábřeží na večeři, se jim nastěhovala do lodi krysa a trvalo týden, než se jim jí podařilo chytit. Byli jsme rádi, že my jsme si po týdnu v Puteri žádného chlupatého černého pasažéra s sebou neodváželi.

Marina Puteri Harbor, v pozadí nábřeží s hotely a bary

Instalace nového kotevního vrátku před vyplutím

Čtěte dál →

Zpět na lodi a spolu

15. ledna 2017

Už potřetí to ráno se probouzím, pomalu rozlepuju oči a při pohledu na hodinky zjišťuju, že už je vlastně spíš dopoledne. Digitálky pověšené na madle na stropě kajuty ukazují půl desáté. Cítím se ještě unavenější, než když jsem se poprvé vzbudila v sedm a potom znovu kolem osmé. Opatrně se sápu do schodů do kokpitu, kde se okamžitě srazím s horkou vlhkou stěnou tropického vedra. I přestože jsme si oba po těch více jak deseti letech života na Tchaj-wanu na dlouhou temnou mrazivou českou zimu už odvykli a žár a pot jsou nám bližší než zmrzlé prsty a tekoucí nosy, přeci jen na nás ten teplotní šok přechodu z pražských mínus dvaceti do malajských plus třiceti těžce dolehl. A samozřejmě vyčerpání spojené s pásmovou nemocí – nevyhnutelné zlo cestování východně proti času. Unaveně dosedám na lavici v kokpitu a pozastavuji se nad tím, že jsme po tak dlouhé době opět v našem plovoucím domově.

První pohled na náš plovoucí domov po několika měsících…

Čtěte dál →

Když v ráji bouřilo

Už více jak týden jsme na údajně nejkrásnějším místě na celých Filipínách, v zátoce Bacuit Bay na severozápadním cípu ostrova Palawan, a od našeho příjezdu nás tu téměř dennodenně provází bouřky. Jinými slovy, velice záhy jsme zjistili, že v ráji, tedy alespoň tady v tom našem, jsou hromy a blesky na denním pořádku. Vlastně hned náš příjezd do zátoky Bacuit provázela pěkná metelice.

20130526-140858-34.JPG

Čtěte dál →

Toulání po mořích

Pořád tomu ještě nemůžeme tak trochu uvěřit. Na podzim to bude už pět let, co jsme Jannu objevili opuštěnou v Singapuru a splnili si sen – koupili si plachetnici, na které můžeme bydlet. Cesta na opuštěný ostrov už není daleko, říkali jsme si tehdy, my naivní zelenáči. Jenže tím to vlastně všechno teprve začalo. Nejprve jsme museli Jannu opravit a dokončit naše studia. Měsíce ubíhaly jeden za druhým a my neustále snili o tom, kdy konečně vyplujeme. Při každém setkání s kamarády se přetřásalo téma našeho odjezdu z Tchaj-wanu. Neděláme si iluze o tom, že mnozí po čase začali pochybovat o tom, zda vůbec někdy vyplujeme. Navíc poté co jsme loni na jaře oba obhájili disertace a po dvou měsících v Čechách se definitivně přestěhovali na loď a začali cestu konkrétněji plánovat, nicméně kvůli práci, která se na nás najednou ze všech stran hrnula – překlady, hlídání motorové jachty, další opravy a úpravy Janny…, jsme datum vyplutí neustále odkládali, těch, co opravdu věřili, že někdy odvážeme lana od vazáků kaohsiungského mola, nepochybně rychle ubývalo. Však i naši tchajwanští známí se s námi loučili už v listopadu, kdy nám uspořádali večeři na rozloučenou, a potom znovu v dubnu, dva týdny předtím, než jsme opravdu vypluli.

20130522-143342-79 (Medium)

Čtěte dál →

Dost bylo života na veřejnosti

Opustili jsme Kaohsiung, alespoň na pár dní. Už jsme to tam nemohli vystát. Dost jsme si užili života na veřejnosti. Chtěli jsme to udělat už dávno, ale vždy nás zastavila nějaká ta výmluva. Pravda je, že naše místečko v Kaohsiungu je velice pohodlné. Všechno je na dosah ruky. Jak jídlo, tak nářadí a materiál na ty nekončící opravy. Jenže my už toho zas tak moc na lodi dělat nechceme, respektive, většinu materiálu na finální opravy bychom už měli mít. Jannina vodoryska se mírně zanořila, což o tom jen dosvědčuje (před čtrnácti dny nám doručili asi 30 litrů barev, epoxy, naložili jsme pár zbylých a bezpochyby užitečných prken, koupili rezervních 20l nafty).

P1020523.JPG

Nová plachta a lazyjacky

 Taky jsme si už moc nepamatovali, jak vypadá ticho. Žijeme v čínské společnosti, takže se není čemu divit. Číňané jsou prostě hravě hluční, což je chvíli roztomilé, ale my, co jsme vyrostli na českých lukách, v českých hájích a na periferiích malých českých měst, prostě potřebujeme trochu víc klidu.

Čtěte dál →

Doprava plachty z Hongkongu

Blížící se uzávěrka na dva překlady, které jsme nedávno přijali, a na hlavu postavené počasí nás přinutily zatnout zuby a ještě jednou nasednout do letadla a vyrazit do Hongkongu. Hlavním cílem bylo přivézt si novou hlavní plachtu, která na nás čekala v krejčovně UK Halsey, prodloužit si tchajwanská víza a vyzvednout z univerzity můj diplom, který se už několik měsíců válel založen kdesi v šanonu bujné hongkongské byrokratické džungle.

Janička a zavazadla

Janička a zavazadla


Čtěte dál →

Okna na Hallberg-Rassy 31 Monsun

Ze všech našich oprav jsme měli největší strach z tekoucích oken. Těsnění kolem nich bylo dost možná původní, tzn. skoro 40 let staré. Žádný div, že nám čas od času protekl kolem okna do lodi čůrek vody. Na potopení by to rozhodně nestačilo, ale ani ta trocha nebyla nic příjemného. Především nad navigačním stolem, kde míváme počítač… Báli jsme se, že když okna rozebereme, nebudeme je moci dát zase rychle zpátky. Co když začne v nejlepším pršet? Navíc rámy oken jsou hliníkové, ale sešroubovány jsou ocelovými šrouby, známky koroze nevěstily nic dobrého o tom, co se asi děje uvnitř rámů, kam oko nevidí.

Než jsme se pustili do rozebírání, vyrobili jsme si nejprve tzv. storm covers, neboli kryty na okna pro případ, že by okna vyrazila vlna. Použili jsme k tomu 1/2″ akrylovou desku, kterou jsme na dvou nebo třech místech provrtali a oblepili silným těsněním. Zvenku se prostrčí šroub, který proti oknu stáhne podpěru zapřenou o okno zevnitř. Doufáme, že bouřkové kryty nebudeme muset nikdy použít, ale teď nám zároveň posloužily jako záchrana před případným deštěm.

Kryty na rozbitá okna s dočasnými oporami z překližky

Kryty na rozbitá okna s dočasnými oporami z překližky

Detail upínacích šroubů

Detail upínacích šroubů

Čtěte dál →

Na lodi sama

„A to si nelezete na nervy? I když se máme rádi, nedovedu si představit, že bych byl(a) s XY 24 hodin denně 365 dní v roce!“

Ať už v Čechách nebo na Tchaj-wanu, vedle faktu, že místo nemovitosti jsme si za domov zvolili movitou loď a jistotu pevného pracovního místa zaměnili za rozvlněnou hladinu a mořské dálavy, další z otázek, se kterými se nejčastěji setkáváme, se týkají našeho vztahu a toho, že trávíme většinu času pouze sami dva. Opravdu se dobrovolně zavřeme v jedné kajutě a vydáme se na moře, kde jeden od druhého už vůbec neutečeme?

Spokojeni nejen na moři

Čtěte dál →

Práce a koláče

Za pár dní už tomu bude měsíc, co jsme se vrátili z Čech a zahájili oficiálně náš život na palubě Janny. Stejně jako předešlé týdny i ten minulý byl vyplněn především prací a nechyběla ani další tajfunová hrozba – Kai-tek (Helena) měl podle původních předpovědí projít dokonce přímo přes Kaohsiung, ale nakonec si to namířil jižněji přes severní cíp Filipínského ostrova Luzon, odkud se odrazil na Čínu a nám tady přinesl neočekávaně hezké počasí. K této změně ale došlo až ve středu, a tak se v úterý většina majitelů okolních lodí dostavila na molo, aby stáhli plachty a přivázali pár lan navíc, kdyby si to Kai-tek opravdu namířil přes jih Tchaj-wanu.

Nový úložný prostor

Nový úložný prostor

Čtěte dál →

27.4.2012 Už nikdy v pátek!

P1000641.JPG

Loučíme se s Kaohsiungem.

„Hele, mám takovej návrh… Co kdybychom to otočili?“

Překvapeně jsem se podívala směrem ke kajutě, odkud na mě zpoza igelitu, který zakrýval vchod do vnitřku lodi, koukala Péťova mokrá hlava. Přes hustý déšť a sprej mořské vody jsem však zahlédla jen rozmazanou skvrnu. To už se ale blížila další vlna, a tak jsem rychle stočila kormidlo a navedla Jannu, aby nejprve vystoupala na její vrcholek a potom se po ní ladně zhoupla dolů.

Pravda je ta, že v tu chvíli se mi hlavou honily dost podobné myšlenky, ale snažila jsem se překonat únavu, která mě již kolem poledne přepadla, a vidět věci pozitivněji. Déšť za chvíli ustane, vlny opadnou, zapojíme zpět autopilota Cape Horn a pořádně se prospíme. Náhle se ozvala rána a oblohu přímo nade mnou rozštípl blesk, který mě na chvíli zcela oslnil.

Čtěte dál →