|
||||
|
Trvalo jí to, ale ukázala se. Po dlouhé době, skoro jsem už na ní zapomněl, a nezůstala víc jak dvě hodiny. Ale to mi stačilo. Naprosto.  Tento rozostřený snímek budiž asi důkazem, jak děsně se mi asi musely třást ruce… Bylo kolem třetí odpoledne. Otočili jsme Jannu o stoosmdesát stupňů a vyrazil zpět, odkud jsme přijeli. K mysu Tanjung Sirik, v jehož blízkosti jsme strávili předchozí den v drifu, jsme to měli nějakých 60 mil. Pak zatočit doleva, nabrat kurz 210° a za dalších 80 mil je Kuching.  Vinšna za bílého dne Šel jsem si ještě na chvíli zdřímnout, a když došlo na mojí hlídku, zrovna jsme vjížděli pod mrak. Vítr zatím velice slabý, ale pro jistotu jsme dali druhý réf, abysme byli připraveni na silné poryvy, které na okrajích bouřek bývají. Janička šla spát a já se usadil v kokpitu navlečen do Moiry a igelitového rybářského munduru, připraven odolávat živlům. A brzy o sobě živly daly znát. Nejdřív přišel déšť a pak začaly poryvy. Nebylo to nic strašného, už jsme zažili horší, ale vítr byl teď opět proti nám. Čas od času se už zdálo, že bouřka polevuje, ale pak přišel další poryv a průtrž mračen. Nechal jsem Janičku déle spát a doufal jsem, že se to už brzy uklidní, ale pak jsem nad kormidlem začal usínat, nedokázal jsem pořádně držet kurz a stejně jsme jeli rychlostí menší jak dva uzly. Počasí stále nechutné, takže jsem zavolal Janičku a šel spát. Janička mě asi po hodině vzbudila, že začíná pořádně fičet. Ze severu se na nás valily vlny vyfoukané monzunovými větry, a jak se srážely s vlnami z jihozápadu, odkud přicházela bouřka, vytvářely z moře pěknou oranici.  Moře se nám trochu rozbouřilo
|
       
|
|||
|
Powered by WordPress & Atahualpa |
||||
English