สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Kaohsiung Kaohsiung « Slasti a strasti života na moři

Zpět v Kudatu

Už je to opět déle jak měsíc, co jsme připluli do Kudatu, malého městečka na severovýchodě Bornea. Ani se mi tomu nechce při pohledu na kalendář uvěřit… Čas opravdu letí a tentokrát letěl ještě o poznání rychleji, protože jsme měli obzvláště napilno. Navíc na rozdíl od našeho předešlého stání v Puerto Princese, kde jsme skutečně proseděli na kotvě nad překlady do posledního dne celý měsíc a půl, tentokrát jsme strávili více času mimo Kudat. Zatímco jsme cestovali všude možně, Jannu jsme nechali v péči přátel bezpečně uvázanou u mola v místní marině (která je mimochodem zadarmo, protože ještě nebyla oficiálně otevřena, a funguje tak trochu na bázi komuny – posádky lodí se střídají v mytí sprch, sdílí prádelní šňůry s kolíčky na prádlo, těm, co odjeli, hlídají ostatní lodě, případně jim zalévají kytky a starají se o psy…)

Janna v marině v Kudatu

Janna v marině v Kudatu

Čtěte dál →

Osiřeli jsme

Najednou je tady tak pusto. Celý den je takový ten lepkavý opar, mix inverze a mlhy.

Probudili jsme se s tím, že se nám do ničeho moc nechce a zasedli jsme k překládání. Tedy poté, co jsme zasněně vyprovodili pohledem Céluann za horizont. Loudavě jsme se vrátili na loď a znovu se koukli na předpověď počasí na příští týden. Zatím to vypadá, že ke konci tohoto týdne se nám tu prožene monsun a v polovině příštího týdne další. Jako by nás Tchaj-wan nechtěl pustit pryč.

Poobědvali jsme s Jakem, Američanem, který létal jako dopravní pilot, ale právě s tím praštil, opravil si starší Tayanu 48 a míří zpět domů na Aljašku. Zvolil si trasu přes Guam a Maršalovy ostrovy na Hawai a teprve potom na sever. Povídali jsme si asi do půl třetí, kdy se Jake plácnul do kolen s tím, že je čas vyrazit, a za chvíli jsme pohledem vyprovázeli za horizont i jeho. To je na jeden den trochu moc.

Takže máme takovou melancholickou náladu, ale hřeje nás vědomí, že za pár dní už budeme na moři v jejich patách.

20130403-073152.JPG 20130403-073403.JPG 20130403-150948.JPG 20130403-151009.JPG

Zpět v oáze klidu

Z Kaohsiungu zpět do oázy v Sing-ta jsme vyrazili podle plánu. Tentokrát jsme byli rozhodnuti, že nám do toho nesmí nic vlézt.

Poslední tři dny byly hotové martýrium. Z pohody ztichlé zátoky jsme vstoupili přímo do centra rozjeté house party. Čínský nový rok, to znamená devět dní prázdnin, zoufalé zácpy, všechny hotely v oblíbených destinacích jsou beznadějně vyprodány, dokonce i modlitební cely i toho nejmenšího z chrámů jsou pronajaty turistům.

Co nás to jen napadlo vydat se zrovna v tu nejhorší dobu zpět do Kaohsiungu?

P2106138.JPG

Janna ještě v tiché oáze klidu

Čtěte dál →

Počasí se fakt zbláznilo

Stále sedíme v Kaohsiungu a čekáme. Když už si tedy hrajeme na ty námořníky, tak vás asi napadne, že vítr v zádech, příznivý proud, prostě vhodné počasí je to, proč tady pořád ještě hnijeme (to je samozřejmě trochu nadsázka, ale faktem je, že Kaohsiung je za zimního monsunu městem větrným a s větrem přichází prach a suť z centra a okolních továren – čili nehnijeme, jsme pohřbíváni pod zem na moři). Jinými slovy počasí není tím hlavním důvodem, který nás tu drží. Příležitostí k odplutí jsme měli dostatek. Severovýchodní monsun je už v plné síle, ale periodicky jeho síla povolí a otevře se dvou až třídenní okno, které nám snadno umožní proklouznout do stínu Luzonu, aniž by to příliš házelo – trochou představivosti by se dalo říct suchou nohou.

weather 2013-01

Čtěte dál →

Námořní uklízečky 2

(Předchozí část: Námořní uklízečky 1)

Měsíc po té, co jsme přijeli z Čech na Tchaj-wan a začaly nám ty naše „dva roky prázdnin“, jsme dostali nabídku pracovat jako uklízečky na honosné jachtě Azimut 60. Docela se nám to šiklo. Venku se stále ještě proháněli tajfuny, takže vyrazit někam dál jsme si netroufali. Většinu projektů, které jsme chtěli dokončit na naší lodi, než vyplujeme, jsme měli také víceméně hotovo a to málo, co zbývalo, snadno zvládneme. Nemluvě o tom, že se trochu finančně zahojíme.

Nasedli jsme na trajekt a vyrazili do přístavu Ma-kung na souostroví Pcheng-chu. Po čtyřech a půl hodinách jsme vystoupili z poloprázdného kolosu trajektu a naložení batohy jsme několik minut klopýtali ospalým přímořským městečkem. Náš náklad jsme nakonec shodili u ohromné betonové stavby v podobě parníku, která rozdělovala malý rybářský přístav na dva čtverhranné bazény. Tam jsme také zahlédli naše pracoviště. Zavolali jsme Tonymu, který nás měl na loď uvést a všechno nám vysvětlit.

Taiwan Strait ahead

Před námi se otevřela Tchajwanská úžina

Čtěte dál →

Práce a koláče

Za pár dní už tomu bude měsíc, co jsme se vrátili z Čech a zahájili oficiálně náš život na palubě Janny. Stejně jako předešlé týdny i ten minulý byl vyplněn především prací a nechyběla ani další tajfunová hrozba – Kai-tek (Helena) měl podle původních předpovědí projít dokonce přímo přes Kaohsiung, ale nakonec si to namířil jižněji přes severní cíp Filipínského ostrova Luzon, odkud se odrazil na Čínu a nám tady přinesl neočekávaně hezké počasí. K této změně ale došlo až ve středu, a tak se v úterý většina majitelů okolních lodí dostavila na molo, aby stáhli plachty a přivázali pár lan navíc, kdyby si to Kai-tek opravdu namířil přes jih Tchaj-wanu.

Nový úložný prostor

Nový úložný prostor

Čtěte dál →

Na lodi jako doma

Venku zuří tajfun – vlastně už dozuřil, jen sem tam ještě foukne a sprchne. Noc jsme přečkali kupodivu v klidu. Já spal jako zabitý, jen čas od času mě probudil prudší náklon, skřípání fendrů nebo kvílení v ráhnoví ze sousedních jachet. Zajímavé je, že nám ráhnoví nekvílí. Možná jsme ještě nebyli v pořádné fujavici… i když v Hong Kongu na kotevní bóji jsme proseděli několik bouří a tam foukalo pořádně. Janička spala o něco hůře, ale jinak vypadá čile – aha tak, ne, prý je trochu „připitomělá“:

„Od půlnoci jsem se budila každou hodinu, vždycky když to víc škublo a podívala jsem se na iPadu, kde tajfun zrovna je. Nejvíc mě vylekala sprška vody, kterou na mě chrstnul poryv větru skrze vchod do kajuty, který jsme měli způli otevřený. Tomu říkám budíček!“

Čtěte dál →

Zpět na palubě

Po dvou měsících „prázdnin“ doma v Čechách nás Tchaj-wan uvítal deštěm po tropické bouři, která se právě hnala na Hong Kong. Jannu jsme našli v naprostém pořádku, v podpalubí skoro sucho, sem a tam trocha prachu, ale i přesto, že jsme loď nechali v tom tropickém žáru a vlhku dva měsíce úplně zabedněnou, pěkně voněla.

clip_image004Prvních pár dní bylo trochu rozpačitých. Děsné vlhko, teploty kolem 30, pásmová nemoc. Když jsme z Tchaj-wanu na konci května odlétali, opustili jsme náš byteček na souši a na dobro jsme se nastěhovali na palubu. Naše dizertace jsou dopsány, mohli jsme se tedy zbavit studijních materiálů. Do lodi jsme naskládali haldy knížek, kterých jsme se nebyli sto zbavit, že prý je přebereme, až se vrátíme. Ke stolku v kajutě jsme uvázali dvě skládací kola. Ty že pak někam strčíme. Jsou tři hodiny ráno, v hlavě nám ještě hučí motory letadel, ve kterých jsme strávili posledních 15 hodin, venku jemný deštík, což v tropech znamená, že pot, který z vás bez ustání stéká, nemá kam odtéct – dojem prádelny je dokonalý. Vedle kol a hald knížek jsme vtěsnali dvě krosny a dva batohy. Naštěstí jsme měli před odjezdem tolik rozumu, že jsme si nechali dvě lůžka v kajutě volná, takže jsme alespoň mohli hned zalehnout. Ráno moudřejší večera.

Probudili jsme kolem sedmé. Slunce vykouklo skrze mraky a hned začalo neúprosně pálit. Hra začíná. Škatulata hejbejte se! Vyložili jsme šaty, protože kromě pár dárků a laptopů jsme z domova nic jiného nevezli – na knihy bylo vyhlášeno přísné embargo. Hned bylo jasné, že nás čeká další redukce našeho hmotného majetku. Kola jsme zatím zamkli na zádi a hodily přes ně velké pytle na odpadky. Krásně to nevypadá, ale nám jde přeci o zdravý rozum! Tři obří tašky jsme naplnily knížkama a uložili jsme ji u kamaráda Tábority Tomáše Juříčka. Tu největší ještě naložíme až pojedeme někdy na podzim do Hongkongu, odkud můžeme poslat balík do Čech. Tchajwanská pošta totiž přestala poskytovat lodní dopravu. Balíky lze poslat jedině letecky, což není právě levné. Dvě menší tašky, jednu naplněnou českými, druhou anglickými publikacemi, jsme se slzou v oku věnovali Tomášovi. Stokrát sláva elektronickým knihám! Nebýt elektroniky, tak bychom na Jannu naložili maximálně nějakých 150 knih a to je sakra málo. Zvlášť pokud jde o beletrii.

clip_image002Teď tedy začíná to, na co jsme se tolik těšili. Život a práce na lodi. Jsme z toho jak opilí, svět se s námi kolíbá a nám je dobře. Dnes je zataženo, teplota v lodi nám poklesla pod 30 stupňů, takže je vlastně docela příjemně. Puštěný máme jenom jeden větrák.

Uvědomili jsme si taky, jak rychle jsme si navykli na ten prostor a klid a pohodlí, které jsme doma měli. Pro pitnou vodu si už chodíme v kanystrech, musíme si hlídat baterie, které už dosluhují. Prostě pomalu se aklimatizujeme do života na lodi, kde všechny základní denní úkony často vyžadují trochu úsilí. Ale radosti, ty jsou o to intenzivnější!

V následujících dnech náš čeká dost práce. Jak jinak! Dosud jsme si našli čas na opravy jenom toho nejnutnějšího, teď musíme z Janny udělat pohodlný domov.

27.4.2012 Už nikdy v pátek!

P1000641.JPG

Loučíme se s Kaohsiungem.

„Hele, mám takovej návrh… Co kdybychom to otočili?“

Překvapeně jsem se podívala směrem ke kajutě, odkud na mě zpoza igelitu, který zakrýval vchod do vnitřku lodi, koukala Péťova mokrá hlava. Přes hustý déšť a sprej mořské vody jsem však zahlédla jen rozmazanou skvrnu. To už se ale blížila další vlna, a tak jsem rychle stočila kormidlo a navedla Jannu, aby nejprve vystoupala na její vrcholek a potom se po ní ladně zhoupla dolů.

Pravda je ta, že v tu chvíli se mi hlavou honily dost podobné myšlenky, ale snažila jsem se překonat únavu, která mě již kolem poledne přepadla, a vidět věci pozitivněji. Déšť za chvíli ustane, vlny opadnou, zapojíme zpět autopilota Cape Horn a pořádně se prospíme. Náhle se ozvala rána a oblohu přímo nade mnou rozštípl blesk, který mě na chvíli zcela oslnil.

Čtěte dál →

5-9.7.2009 Z Filipín do Hongkongu a jak to bylo dál

V Bolinau jsme měli předem domluvený kontakt, filipínského švagra jakéhosi Američana, na kterého jsme dostali spojení od známých, ale i tak byl náš příjezd trochu rozpačitý, protože celá ta malá úžina byla plná rybích sádek, takových plovoucích ocelových konstrukcí, kterým vévodila boudička, ze které zubící se Filipínec házel rybám granule. Kde mezi tou změtí zakotvit? Navíc před zhruba dvěma měsíci se přímo přes Bolinao přehnal tajfun, takže zatímco jsme vplouvali dovnitř úžiny, před našima očima se rozestřela nehostinná podívaná plná odfouknutých střech, odhalených zdí a strmých svahů vytvořených sesuvy půdy… Přímo ve vjezdu jsme navíc zahlédli jachtu bez stěžně opřenou bokem o břeh. Další plachetnice, opět bez stěžně, byla přivázaná ke kotevní bóji opodál… A aby toho nebylo málo, GPS a navigační program Maxsea začaly hned po vjezdu do toho města duchů žít svým vlastním životem! V tu chvíli jsme byli opravdu rádi za papírovou mapu, vlastní instinkt a ostatní rybářské lodě, protože podle GPS a Maxsea už jsme dávno uvízli na souši! Tak takhle jsme si náš příjezd do Bolinaa, všude vychvalovaného jako spolehlivý „typhoon shelter“ (útočiště před tajfuny), tedy rozhodně nepředstavovali! Začínalo nás přepadat zoufalství a už jsme dokonce i uvažovali o okamžitém odjezdu…

Jachty bez stěžňů, domy bez střech - takto nás přivítalo Bolinao...

Čtěte dál →