สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

31.7.2008: Je to s náma nakloněný 31.7.2008: Je to s náma nakloněný « Slasti a strasti života na moři

31.7.2008: Je to s náma nakloněný

Ráno přišli naši mechanici s úsměvem. Vysvětlili jsme si problém se sifonem. Hadičku jsem tentokrát vytáhl úplně z kokpitu a zachytil ji ve výšce za čelní štít kokpitu.

Nakopli jsme motor. Voda z hadice vylítla při neutrálu podstatně výše než je nejvyšší úroveň výfuku. Zdá se, že Caldrova kniha nebude úplně neprůstřelná! Když se přidal plyn voda z hadice vesele stříkala ven na palubu a alespoň umyla trochu té špíny, která se na celé lodi za těch pár dní u mola nakupila. Jak se přidala rychlost, voda z hadičky přímo chrčela. Vypadá to, že se v chladící hadici vytváří poměrně velký tlak. Jak jsme se dozvěděli, většina lodí má hadičku od ventilu sifonu napojenou přímo na výfuk.

Bez problémů jsme vyjeli a asi tak půl hodiny jsme kroužili kolem maríny. Vše bylo v pořádku, ale ukázalo se, že máme asi ohnutou hřídel. Ohnutí bylo zřejmě venku, a tak na něj nebylo možno přijít dříve. Nejspíš jsme někde narazili na kládu. Janička si jednu takovou ránu pamatuje. Řešení ohnuté hřídele ale necháme až na Langkawi. Mike Supertramp nás ostatně ujistil, že narovnání je otázka několika minut, ale je třeba jít z vody. Ve skutečnosti je možno hřídel vytáhnout i ve vodě: jeden se potopí a tahá, druhý je připraven se zátkou. Představa takového kouzelnického čísla nás ale moc nepřitahovala. Po vytažení dvou palcové hřídele, to už je pořádná díra…

Když jsme se vrátili ke břehu, vyplatili jsme mechanikům zbylou polovinu peněz a motor jsme ještě nechali běžet, dokud se Mike nevrátí s teploměrem, protože se jim nezdála jeho teplota. Mezitím jsem vytáhl dokumentaci, kde bylo psáno, že vyšší teplota našeho motoru je normální. Inu, můžeme na něm smažit vajíčka.

Vyzpovídali jsme Mika a doplnili si naše znalosti o Zelené bestii a dieselových motorech vůbec. Ukázalo se, že toho nevíme zas až tak málo. Pouze praxe a zkušenosti nám chyběly. Nejdůležitějším poznatkem bylo, že musíme udržovat vysokou hladinu oleje, protože motor je nakloněn a stává se, že část motoru, která je nejvýše, je úplně suchá.

Když Mike s jeho protivným kumpánem odešli, oba jsme si kecli na zadek a břímě několika předchozích dnů jsme odhodili do bahnité řeky pod námi. Loď jakoby se najednou vynořila o několik milimetrů.

Chvíli jsme poseděli a přemýšleli jak naplánovat zbytek dne. Co musíme a chceme dělat, bylo jasné, nejisté bylo pouze pořadí. Nakonec moudře rozhodla Janička, že první na řadu přijde práce a potom zábava. Dali jsme si lehkou svačinu a začali drhnout loď. Tedy Janička drhla, já jsem přerovnával, montoval zpět celou kuchyňku a schody, což se mi podařilo lépe než kdy předtím, však v tom mám už dost zkušeností, kuchyň jsem rozebíral už minimálně desetkrát. Když jsme skončili, i Janička měla pocit, že Janna ještě nikdy nezářila tak jako dnes.

Hotovi jsme byli až kolem třetí. Napustili jsme si sladkou vodu a nastartovali motor. Zezadu na nás foukal dost silný vítr. Janna nerada couvá a velmi špatně se při couvání ovládá. Zleva nás zakrývala velká železná loď, a jak jsme vystrčili zadek, vítr nás popadl a začal nás tlačil na molo. Janička statečně tlačila a na pomoc přispěchal i jeden malajský plavčík za závodní lodi vedle nás. Otočili jsme se kolem konce mola a jen tak tak jsme čnělkou minuly ocelovou loď na levoboku. Přidal jsem plyn a už to vypadalo, že jsme z úzkých venku, když jsme zachytili nástavbou pro solární panely za konstrukci na zavěšení člunu na našem ocelovém sousedovi. Jednalo se o přibližně 50 stop dlouhý ledoborec a náš náraz s ním ani nehnul, jenom konstrukce na člun trochu zadrnčela.

Oddechli jsme si a začali plánovat kotvící manévry. Chtěli jsme se vrátit na původní místo, kam nás původně dotáhl Mike. Bylo tam mělko a bylo to blízko jak Mika, tak Phintona. První zakotvení vypadalo dobře, ale měli jsme pocit, že jsme příliš blízko Phintona. Nahodili jsme opět motor, vytáhli kotvu a vyjeli trošku dál. Teď jsme ale byli zase moc vystrčení do kanálu, kudy projížděly tahače s nákladními valníky. Znovu nakopnout motor a znovu pumpovat pákou navijáku a vytáhnout 20 metrů řetězu, které jsme v dvou a půl metrové hloubce vypustili. Napotřetí jsme zase zjistili, že nám kotva klouže po dně. Teprve napočtvrté se nám podařilo uspokojivě zakotvit. Čekali jsme ještě asi hodinu, abychom měli jistotu, že držíme.

Druhá část dnešních úkolů už sestávala pouze ze zábavy, mysleli jsme si. Vysprchovali jsme se a příjemně si pochutnali na biriani s různými přisadami včetně příjemně pálivého hovězího guláše. A dnes to bylo dokonce levnější. Možná sleva pro štamgasty. Zalili jsme to limetkovým džusem a šli na internet. Potom jsme se začali shánět po pivu, ale nemohli jsme si vzpomenout, kde jsme koupili to levné ve flaškách. Janička se nakonec upamatovala, že to bylo v indickém obchodě uprostřed ulice. Rozhodli jsme se, že si to vypijeme až na lodi a za jeden ringit jsme si koupili sáček ledu a pivo dali prozatím k němu.

Trošku jsme se asi ještě báli, jak si Janna vede na kotvě a cestou zpět jsme trochu zrychlili. Z centra Lumutu to ostatně není k jachtklubu daleko. Světlo naší lodě bylo tam, kde jsme ho očekávali. Hned jsme si radostně oddechli.

Pomalu jsem vesloval zpět a asi v půli cesty začala Janička zkoumavě natahovat krk. „S tou lodí něco je,“ řekla zamračeně. „Co?!,“ začal jsem se otáčet a snažil se zahlédnout víc. „Je nějaká nakloněná,“ povzdechla si unaveně Janička. „Už né. Už toho bylo tenhle tejden dost!“ Brzy jsme jasně zahlédli vystrčené břicho našeho domova.

Přivázali jsme člun ke skloněnému boku lodě a vyšplhali do kokpitu. Janička bylo posmutnělá. Snažil jsem se jí uchlácholit, ale i mě to trochu hryzalo. Nebylo to žádná tragedie, ale klidná odpočinková noc byla ta tam. Vytáhli jsme počítač a zjistili, že je právě nejnižší odliv. Alespoň víme, že víc už se nenakloníme. Přesně v okamžiku, kdy jsem svoje zjištění sdělil Janičce, sebou loď cukla a ještě víc se naklonila na bok. Janička vyjekla. „Víc už to nepude, neboj.“ A i kdyby, naše loď je na takové kousky stavěná.

Vylezli jsme si na pravobok, který trčel do nebes, a otevřeli pivo. Janička měla stále trochu obavy, abychom loď ještě víc nenakláněli, ale potom se docela uklidnila, když sešla do podpalubí pro spacáky. Loď se už ani nepohnula. Potom musela Janička použít kyblík, ale jak ho vylévala, zapomněla, že jsme v takové výšce, a když se kyblík okamžitě nedotkl vody, spouštěla ho dál, až si uvědomila, že už ho nedrží v ruce a kyblík padá do bahnité vody a okamžitě klesá ke dnu. Ke spánku jsme se naskládali mezi zvýšení kabiny a zábradlí. Byli jsme tam sice jak sardinky a museli jsme ležet na boku, ale brzy jsme usnuli jak batolátka.

Probudil jsem se asi v půl dvanácté a loď byla už téměř vyrovnaná. Velký rozdíl oproti původnímu náklonu cca 40°. Vzbudil jsme Janičku a přesunuli jsme se do kokpitu. Budík jsme měli nařízený na sedmou, kdy už bude světlo a bude ještě dost vody. Nejvyšší příliv byl v pět ráno, ale chtěli jsme se pořádně prospat. Máme malý ponor, měli bychom bez problémů odplout i v sedm.

Takhle jsme si tedy náš odpočinkový den po všem tom stresu nepředstavovali!

Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...