Pravda o plavbě Puteri Harbor – Langkawi

28.-31. ledna 2017

V sobotu krátce po osmé hodině jsme nastartovali, odvázali poslední lana a po týdenní plavební pauze opustili marinu Puteri Harbor na předměstí Johor Bahru. Odjížděli jsme rádi, marina to nebyla špatná, pracovní prostředí ucházející, bohužel ale zcela odříznuté od města a vůbec odkudkoliv. Všude kolem byly pouze staveniště a spleť silnic bez chodníků. Jediné místo, kam se mohl člověk jít projít, bylo nábřeží kolem dokola mariny lemované hotely a bary, kde bez ohledu na muslimský mravní kodex noc co noc vyřvávali do brzkých ranních hodin rozjaření hosté. Hned po příjezdu nás navíc němečtí sousedé, kteří se, když viděli naši německou vlajku, nadšeně přiběhli s námi seznámit, varovali, že hned první večer, mezitím co si zašli do jednoho s barů na nábřeží na večeři, se jim nastěhovala do lodi krysa a trvalo týden, než se jim jí podařilo chytit. Byli jsme rádi, že my jsme si po týdnu v Puteri žádného chlupatého černého pasažéra s sebou neodváželi.

Marina Puteri Harbor, v pozadí nábřeží s hotely a bary

Instalace nového kotevního vrátku před vyplutím

Čtěte dál →

Mapka naší dosavadní plavby

Pokaždé když publikujeme nový příspěvek o další části naší plavby, vzpomeneme si, že jsme chtěli přidat ještě mapku. Ale z nějakého důvodu na to vždy zapomeneme. Pravda je ta, že můžeme stokrát popsat, jakou úžinou či kolem jakého ostrova jsme pluli a kolika útesům jsme se cestou museli vyhnout, ale v tomto případě se mapě prostě nic nevyrovná. Jediný pohled a člověk je okamžitě v obraze! Nehledě na to, že mnoho z filipínských zeměpisných názvů jsou pro našince takové jazykolamy, že se u nich člověku zaplete jazyk, i když je nečte nahlas, ale jen potichu sám pro sebe. Napadá mě hned několik příkladů: Guintungauan, Ditaytayan, Inambuyod, Dilumaoad… A aby toho nebylo málo, zjistili jsme, že jistá toponyma označují hned několik různých míst najednou. Jsme tu sotva pár týdnů a už jsme kotvili u dvou různých Maricabanů. První byl ostrov mezi Luzonem a Mindanaem a druhý zátoka na severozápadě ostrova Busuanga.
Zkrátka a dobře, mapa je holt mapa a nám se po dlouhých bojích s pomalým internetem a vrtkavým signálem konečně podařilo jednu vytvořit. Je na ní nahrubo zaznamenaná nejen trasa naší dosavadní plavby, ale také všechna kotviště, kde jsme cestou zastavili. Zatím nejkrásnějším zážitkem byl rozhodně pobyt na ostrůvku Apo, který nasadil našemu šnorchlování ve Filipínách nebezpečně vysokou laťku!


View Taiwan to Puerto Princesa in a larger map

Dost bylo života na veřejnosti

Opustili jsme Kaohsiung, alespoň na pár dní. Už jsme to tam nemohli vystát. Dost jsme si užili života na veřejnosti. Chtěli jsme to udělat už dávno, ale vždy nás zastavila nějaká ta výmluva. Pravda je, že naše místečko v Kaohsiungu je velice pohodlné. Všechno je na dosah ruky. Jak jídlo, tak nářadí a materiál na ty nekončící opravy. Jenže my už toho zas tak moc na lodi dělat nechceme, respektive, většinu materiálu na finální opravy bychom už měli mít. Jannina vodoryska se mírně zanořila, což o tom jen dosvědčuje (před čtrnácti dny nám doručili asi 30 litrů barev, epoxy, naložili jsme pár zbylých a bezpochyby užitečných prken, koupili rezervních 20l nafty).

P1020523.JPG

Nová plachta a lazyjacky

 Taky jsme si už moc nepamatovali, jak vypadá ticho. Žijeme v čínské společnosti, takže se není čemu divit. Číňané jsou prostě hravě hluční, což je chvíli roztomilé, ale my, co jsme vyrostli na českých lukách, v českých hájích a na periferiích malých českých měst, prostě potřebujeme trochu víc klidu.

Čtěte dál →

Na lodi sama

„A to si nelezete na nervy? I když se máme rádi, nedovedu si představit, že bych byl(a) s XY 24 hodin denně 365 dní v roce!“

Ať už v Čechách nebo na Tchaj-wanu, vedle faktu, že místo nemovitosti jsme si za domov zvolili movitou loď a jistotu pevného pracovního místa zaměnili za rozvlněnou hladinu a mořské dálavy, další z otázek, se kterými se nejčastěji setkáváme, se týkají našeho vztahu a toho, že trávíme většinu času pouze sami dva. Opravdu se dobrovolně zavřeme v jedné kajutě a vydáme se na moře, kde jeden od druhého už vůbec neutečeme?

Spokojeni nejen na moři

Čtěte dál →

27.4.2012 Už nikdy v pátek!

P1000641.JPG

Loučíme se s Kaohsiungem.

„Hele, mám takovej návrh… Co kdybychom to otočili?“

Překvapeně jsem se podívala směrem ke kajutě, odkud na mě zpoza igelitu, který zakrýval vchod do vnitřku lodi, koukala Péťova mokrá hlava. Přes hustý déšť a sprej mořské vody jsem však zahlédla jen rozmazanou skvrnu. To už se ale blížila další vlna, a tak jsem rychle stočila kormidlo a navedla Jannu, aby nejprve vystoupala na její vrcholek a potom se po ní ladně zhoupla dolů.

Pravda je ta, že v tu chvíli se mi hlavou honily dost podobné myšlenky, ale snažila jsem se překonat únavu, která mě již kolem poledne přepadla, a vidět věci pozitivněji. Déšť za chvíli ustane, vlny opadnou, zapojíme zpět autopilota Cape Horn a pořádně se prospíme. Náhle se ozvala rána a oblohu přímo nade mnou rozštípl blesk, který mě na chvíli zcela oslnil.

Čtěte dál →

5-9.7.2009 Z Filipín do Hongkongu a jak to bylo dál

V Bolinau jsme měli předem domluvený kontakt, filipínského švagra jakéhosi Američana, na kterého jsme dostali spojení od známých, ale i tak byl náš příjezd trochu rozpačitý, protože celá ta malá úžina byla plná rybích sádek, takových plovoucích ocelových konstrukcí, kterým vévodila boudička, ze které zubící se Filipínec házel rybám granule. Kde mezi tou změtí zakotvit? Navíc před zhruba dvěma měsíci se přímo přes Bolinao přehnal tajfun, takže zatímco jsme vplouvali dovnitř úžiny, před našima očima se rozestřela nehostinná podívaná plná odfouknutých střech, odhalených zdí a strmých svahů vytvořených sesuvy půdy… Přímo ve vjezdu jsme navíc zahlédli jachtu bez stěžně opřenou bokem o břeh. Další plachetnice, opět bez stěžně, byla přivázaná ke kotevní bóji opodál… A aby toho nebylo málo, GPS a navigační program Maxsea začaly hned po vjezdu do toho města duchů žít svým vlastním životem! V tu chvíli jsme byli opravdu rádi za papírovou mapu, vlastní instinkt a ostatní rybářské lodě, protože podle GPS a Maxsea už jsme dávno uvízli na souši! Tak takhle jsme si náš příjezd do Bolinaa, všude vychvalovaného jako spolehlivý „typhoon shelter“ (útočiště před tajfuny), tedy rozhodně nepředstavovali! Začínalo nás přepadat zoufalství a už jsme dokonce i uvažovali o okamžitém odjezdu…

Jachty bez stěžňů, domy bez střech - takto nás přivítalo Bolinao...

Čtěte dál →

1-5.7.2009 Puerto Princessa – Bolinao

V pět hodin zachrastily klíče v zámku a „Carl Louis“, údajně nejlepší restaurace v celé PP, otevřela a my byli vpuštěni dovnitř. Číšník si musel myslet, že jsme nejméně týden nejedli, když nás viděl čekat hned za dveřmi jako dva hladové supy. Po vstupu do restaurace jsme byli nejprve požádáni, abychom se zuli! Večeří se tam totiž naboso, boty vám dají do takového velkého šuplíku a dovedete si jistě sami představit, co se děje, když se ten šuplík po dvou hodinách otevře… Však obsluha jenom ukazuje a drží se v uctivé vzdálenosti.

Interiér restaurace "Carl Louis"

Čtěte dál →

Nové fotky dokumentující postup našich prací

Hurá! Opravy kokpitu víceméně dokončeny!!! Na to, jak vypadá náš kokpit nyní, a několik dalších snímků dokumentujících postup našich prací za posledních pár dní, se můžete podívat zde.

P1000633.JPG

 

30.6.-1.7.2009 Netradiční přivítání v Puerto Princesse

Někdy kolem deváté hodiny jsme se přiblížili k našemu cíli, Puerto Princesse, natolik, že jsme se mohli začít pokoušet spojit s pobřežím pomocí VHF. Z našich dřívějších průzkumů a od dalších jachtařů, které jsme potkali, jsme věděli, že příjezd do PP komplikuje ponořený a špatně zmapovaný útes přímo uprostřed laguny, a tak pro návštěvníky, kteří příjíždějí do PP poprvé, posílá na zavolání místní jachtařský klub motorový člun jako navigátora. Nejprve jsme neúspěšné spojení připisovali příliš velké vzdálenosti, ale když už jsme byli téměř ve vjezdu do přístavu a stále jsme nikoho neslyšeli, začaly se nás zmocňovat pochybnosti. Nakonec jsme se přeci jen dovolali a za chvíli už dorazil i malý motorový člun, který nás pak skrze houfy obrovských medúz (nikdy jsme jich tolik a tak velikých neviděli) a mezi hejny loděk filipínských rybářů připomínajících vodoměrky navedl k bóji před dosud nejkrásnějším a nejpřátelštějším jachtklubem, ve kterém jsme dosud pobývali. Péťa byl u kormidla a já na přídi, kde jsem fotila a hlavně kontrolovala, zda nenajíždíme na mělčinu.

V popředí náš průvodce v motorovém člunu

Čtěte dál →

28.-30.6.2009 KK – Puerto Princessa

28. června v ranních hodinách jsme tedy konečně opustili Kota Kinabalu. Těšili jsme se na vítr, ale namísto toho nás čekalo víceméně jen bezvětří a občasná přeháňka. Jedna taková nám ale hned druhý den ráno přišla vhod.

Mapka plavby KK - Puerto Princessa

Krátce před rozedněním jsem byla na řadě, abych vystřídala Péťu na hlídce. Přestože se mi z postele moc nechtělo, pomyšlení na vycházející slunce a zároveň vědomí, že už projíždíme obávaným Balabackým průlivem a blížíme se do Filipín, mě rychle postavily na nohy. Stihla jsem ještě podpálit pod konvicí na ranní kávu a vyšplhala se nedočkavě do kokpitu. První paprsky ranního slunce se zrovna nedočkavě draly zpoza obzoru a náš motor spokojeně brumlal. Jaká krása být opět na moři!

Čtěte dál →