1.8.2008: Rodney a Kapitán Mike

Úderem sedmé jsme se pustili do překotvování. Ukázalo se, že je nejvyšší čas. Stále jsme měli ještě alespoň metr a půl vody pod kýlem, ale v místech, kde byla kotva, bylo jen asi půl metru navíc. Nechtěli jsme riskovat nové uvíznutí v bahně, a proto jsme připravili druhou kotvu na 20m laně, kterou jsem vyvezl na člunu do strany do větší hloubky, abychom se za ní mohli vytáhnout. Navinuli jsme řetěz s hlavní kotvou zpět a udělali elegantní zhup na připravené kotvě. Pak už jsme mohli klidně tuto kotvu vytáhnout a na motor jsme přejeli do hlubší vody pod ocelový škuner kapitána Mika. Měli jsme tam asi sedm metrů a zakotvili jsme bez větších problémů.

Usadili jsme se, já se dal do dopisování deníku a Janička vymýšlela, co uvaří pro hosty, které jsme měli pozvány na večeři. Zbytek dne jsme už víceméně odpočívali.

Posledních pár dní se vždy odpoledne zvedl silnější vítr. Stejně tomu bylo i dnes. V lanoví jenom svištělo. Janička pekla banánovou buchtu a já seděl v kokpitu a psal. Ze stran jsme byli zakryti plachtami, protože sluneční záře je tu oslepující. Čas od času jsem vystrčil hlavu a kontroloval, zda neujíždíme. Kolem třetí hodiny se mi začalo zdát, že jsme dál od Mikovi lodě. Chvilka pozorování a bylo jasné, že pomalu ujíždíme dozadu. V tu chvíli na nás začal volat Mike s jeho ženou Koko. Pustili jsme se hned do nápravy situace. Stáhli jsme plachty kolem kokpitu, abychom pojezd zpomalili a Janička se jala startovat motor. Samozřejmě, že motor zaškytal a nenaskočil. Přiskočil jsem k Janičce a společně jsme kontrolovali, co s motorem je. Ještě jeden pokus nastartovat. Nic. Poslal jsem Janičku připravit lano na vytažení hlavní plachty a sundat obal plachty, který ji chrání před UV zářením, abychom byli připraveni vytáhnout kotvu pod plachtami.

Mezitím co Janička připravovala hlavní plachtu, jsem rychle zkontroloval napojení baterie a skříň na motor, ale vše vypadalo v pořádku. Nemáme naftu, napadlo mě. Ale včera jsme hladinu nafty v nádrži kontrolovali a nádrž by měla být stále minimálně ze dvou třetin plná. Pak mě napadlo, že to asi bude náš starý problém se vzduchem v palivovém systému. Několikrát jsem zapumpoval ruční pumpou na palivo. Šlo to velice zlehka, známka že pumpa nic nesaje. To bude ono! Pumpoval jsem dál, dokud jsme necítil, ze pumpa zabírá. S novou nadějí jsem zavřel víko od motorové skříně. Cvaknutí páčky od startování, nahřát žhavící svíčky a start. Motor naskočil. Zavolal jsem Janičku zpět do kokpitu, aby se ujala řízení a běžel jsem na příď k navijáku. Za chvilku byla kotva venku a pod Mikovým dohledem a na jeho doporučení jsme se přesunuli do mělčí vody za jeho a Rodneyho lodí. Tentokrát jsme vypustili 40 metrů řetězu. Když jsme si byli jistí, že loď je pevně na jednom místě, začali jsme rozmýšlet co dál. Foukal silný vítr a spolu s odlivem vybičoval vodu kolem nás a veslovat na břeh se nám moc nechtělo.

Také jsme nechtěli nechat Jannu na pospas větru a vlnám. Stále jsme se báli, aby kotva znova nepovolila. Janička by mohla veslovat sama na břeh, ale to jsme zase měli obavu, aby jí proud neodnesl. Sama na lodi také zůstat nechtěla. Rozhodli jsme se, že alespoň navštívíme kapitána Mika a Koko a poděkujeme za rady. Ukázalo se, že veslovat se docela dá. Fuška, ale jede to.

Mike s Koko asi spali, protože vykoukli rozmrzelí, ale vzápětí se zase rozzářili, pozvali nás na palubu a asi půl hodiny jsme si s nimi poklábosili. Ukázalo se, že žijou také velice jednoduchým způsobem, s kyblíkem místo záchodu, bez ledničky apod. Potom jsme ještě odveslovali k Mikovi Supertrampovi a nechali mu v kokpitu kus banánového koláče. Mike s Koko nás uklidnili, že nyní jsme zakotvení dobře. Z hlubokým a se zatajeným dechem jsme tedy posbírali věci a vypravili se do Lumutu dokoupit, co nám chybělo k dnešní večeři. Nejdůležitější byly nějaké pohárky a talíře. Dobře jsme pořídili a loď po návratu našli tak, jak jsme ji opustili, pouze se na kotvě s odlivem zhoupla jiným směrem. Hned jsme se pustili do vaření. Karbanátky z červené čočky s bramborem, salát z fazolí a jablek a jako zákusek banánová buchta. Příprava nezabrala ani půl hodiny a koláč už byl hotový od odpoledne.

Po sedmé přivesloval Rodney. Stále nemáme v lodi schůdky, a tak hosté museli na naší cca metr vysokou palubu šplhat. Přeci jenom to pro ty starochy už není tak snadné jako pro nás.

Rodney nás za smažení karbanátků zasvětil do politické situace v Malajsii a Indonésii. Probrali jsme taky jeho loď, protože jde o typ lodě jaký měli Peter a Annie Hillovi, a knížka Annie Hillové Voyaging on a Small Income je jednou z našich velkých učebnic. Když jsme byli asi v půli večeře, zahlídli jsme Mika s Koko, jak bojují proti proudu k nám. Mikova korpulentní osobnost mu trošku ztížila výstup na naši palubu, ale zabojoval a odměna byla sladká. Než se stačil posadit, strčili jsme mu pod nos tác s banánovým chlebíkem. Janička mezitím donasmažila karbanátky, zazněl praskot otevírajících se pivních plechovek, zachrastil led, zátka od vína opustila hrdlo láhve se slibným mlasknutím. Jenom vodka, kterou nám před dvěma dny přinesl Rodney (považujíc nás za Rusy, což nám vlastně vůbec nevadilo) se líně převalovala v lahvi do rytmu kymácení lodě a kostky ledu dutě zvonily o plastikový kyblík (ne ten toaletní), ve kterém se nápoj bratrů Rusů chladil.

V levém horním rohu je Rodneyho loď

Taky nám došlo, proč jsou Mike s Rodneym často vidět pohromadě. Angličani. O Mikovi jsme se dozvěděli, že je to původně profesionální námořník, který dělal inspektora a plavil se na lecčems, co si jen člověk umí představit. Rozvedený, se současnou manželkou už je pět let. Žijí na ohromném ocelovém škuneru s volně stojícími stěžni, který Mike postavil pro plavbu po Jižním oceánu. Rodney je úplně odlišná postava. Loď má teprve 7 let, přijel z Austrálie, je tichý, trošku až splachovací, ale my ho máme moc rádi.

Uprostřed nad hliníkovým rámem, ta loď se dvěma stěžni, to je Mikeův škuner

Během večera mluvil hodně Mike. Už je to taková povaha. Ale jeho historky stály za to.

Jednou dělal kapitána na luxusní motorové jachtě jakéhosi texaského milionáře, který měl na palubě svou milenku, mrchu na první pohled. Celou posádku neustále komandovala, ten drink mám málo vychlazený a poď sem a vypadni a kdesi cosi. Na jachtě byl nainstalován toaletní systém s vakuovým splachováním, jaký je běžný v letadlech. Jaksi došlo k tomu, že systém někdo špatně zapojil právě v ložnici té milé dámy, který si poručila, aby se splachování zapnulo, že ona nebude na toaletu chodit někam do tramtárie (v přístavech je běžné chodit na toaletu na břeh, aby se neplnila zbytečně sanitační nádrž na lodi). Dáma vykonal potřebu, a když chtěla spláchnout, obsah záchodové mísy byl prudce vymrštěn ven. Široko daleko se ozýval její jekot. Majitel lodi jenom poklepal Mikovi na rameno: „Don’t do that again Mike… on the other hand she might shut up for a while,“ a pokračoval v kouření doutníku.

Jindy zase potkali při plavbě sedm vodních tornád, v Manile jak vytáhli kotvu 100 stopé luxusní jachty celou obalenou v igelitu a odpadcích, o letišti v Manile a davech lidí, kteří tam čekají, jak zde v Lumutu dvě lodě několikrát ujely z mooringu a nakonec o páru na hliníkové lodi, která v Malackém průlivu potkala tahač s tím obrovských valníkem. Tahač údajně nebyl osvětlen a oni vjeli přímo do lana mezi tahačem a valníkem, chytili se stěžněm do tažného lana a valník na ně najel. Byli takhle taženi několik mil, než se jim podařilo vycouvat. Dorazili pak do Lumutu, někde v okolí sehnali svářeče na hliník, loď opravili a pokračovali v plavbě.

Skončili jsme kolem půl jedné. Trošku jsme s Janičkou poklidili a potom jsme usnuli v kokpitu a spali až do rána. Ani mě se nic nezdálo. Jenom jsem Janičku zpočátku budil pokašláváním, které mě ještě neopustilo. Mike projevil o můj kašel velký zájem, abych šel co nejdříve k lékaři, prý jeho syn zemřel na tuberkulózu.