Slasti a strasti života na moři

Předchozí čtyři dny byly zachmuřeny starostmi o motor. Rutina posledních dnů: ráno vstanu, stáhnu si výsledky počítačové simulace z univerzitního serveru, zjistím, že mi to stále nevychází, změním parametry a spustím další pokus. Těch mi běží několik zároveň, protože to zabere dva až tři dny, než to ten malý server, který mám k dispozici, spočítá… Pak otevřu manuál k motoru a knížku o lodních dieselech a snažím se přijít na to, proč to nefunguje. Stále se mi nepodařilo tu potvoru nastartovat. Soused Allen mě opakovaně přesvědčoval, že to musí být problém s přísunem paliva. Vše tomu nasvědčovalo, protože motor vesele startoval, ale nechtěl se chytnout.

Luštím výsledky výpočtů posledního počítačového experimentu

K tomu ještě napsala kolegyně z univerzity, že můj profesor se hrozně diví, že se vrátím až v červnu. Moje univerzita totiž požadovala, aby výzkum doktorandů probíhal na její půdě. Když chcete někam jet, musíte si požádat o dovolenou nebo zdůvodnit, proč chcete vycestovat. Od začátku mi to přišlo jako pitomá byrokracie a moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Je přeci jedno, kde tvořím, hlavně že tvořím. Zeptal jsem se proto svého profesora, jestli by mu nevadilo, že bych byl asi tak dva měsíce mimo. Skončil totiž semestr, začaly prázdniny a já jsem pro něj zrovna nic nedělal. Mým jediným úkolem bylo dát dohromady koncept dizertace. Hned jsem mu tedy napsal ve snaze předejít komplikacím a z něj pěkně po čínsku vypadlo, že si nebyl vědom, že chci odjet na tak dlouhou dobu a bla bla bla. V podstatě mě obvinil, že jsem mu to dostatečně jasně neobjasnil. „Vrátím se na konci června, budu pryč skoro dva měsíce. Nevadí to?“ Nevím, jak jasněji jsem to měl říct. Vyměnili jsme si pár emailů a já se snažil udržet vztek na uzdě. A udržel jsem se. Nakonec mě přinutil, abych si vzal dovolenou. Mám ovšem právo jenom na 20 pracovních dní. To ale nestačí na cestu lodí dlouhou skoro 3000 mil. Kašlu na ně. Trošku si hraju s ohněm, ale jenom proto, že si někdo vymyslí pár nesmyslných pravidel hned neznamená, že se podle nich budou všichni řídit. Koneckonců většina takových nařízení je obranou proti lidem, kteří by bez dohledu nic nedělali. Já mám opačný problém: dohled mě irituje, dusí, je to prostě zabiják inspirace.

Čtěte dál →