สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

7.6.2009 Santubong, Borneo 7.6.2009 Santubong, Borneo « Slasti a strasti života na moři

7.6.2009 Santubong, Borneo

Janna na řece u Santubongu

Pobřeží se přiblížilo a navigačních bójí bylo poskrovnu. Vjezd do řeky Santubong byl lemován útesy a mělčinami. Na naší straně ale byl ovšem vysoký příliv. Perfektní načasování. V dálce jsme zahlédli i tři jachty. Jsme tedy dobře. Nová kotva se krásně zaryla do bahna v řece v asi 10 metrové hloubce. K molu jsme to měli asi 500m. První rozčarování přišlo, když se ukázalo, že místo sprchy je u mola jenom kohoutek s vodou a hadice. Měl jsem strach, že se mi vzbouří posádka, ale Pavlík to vzal sportovně. Padli návrhy, že bychom na den dva mohli odměnit a zajít do nedalekého resortu, ale nakonec jsme zůstali na lodi. Za prvé byl resort dost drahý, ale hlavně se ukázalo, že na kotvě je skvěle. S odlivem se sice odhalily lány bahna a přejít ze břehu na molo znamenalo prodrat se závěsem komárů (mlha hustá, že by se dala krájet, napadlo mě). Ale na loď jich zavítalo jen pár a potom, co jsme se nastříkali novým a kupodivu docela dobře vonícím repelentem Off, komáři otráveně zabzučeli a odtáhli.

Já spal v kokpitu, Pavlík vevnitř, prý to nechtěl riskovat. Pravda, dvakrát mě komáři v noci probudili, ale v tom krásném chladném větříku jsem hned zase zabral. Ráno jsme se vydali na celníky, námořní správu a imigrační, abychom svůj příjezd do malajské provincie Sarawak. Na molu jsme se potkali s rodinou z katamaránu, se kterými jsme se už včera večer zdravili. Společně jsme si odchytli minibus. S kapitánem Ronem, jak se skutečně pilot jihoafrického katamaránu jmenoval (pro ty, co nechápou, co je na jeho jméně tak zvláštního: „Captain Ron“ je velice známý americký film o střeštěném kapitánovi s Kurtem Russellem), jsme usmlouvali jiný minibus, který fungoval jako taxi, aby nás zavezl do Pendingu na úřady.

Řidičem byla Malajka středního věku s pořádně proříznutou pusou. Nejprve nás zavezla na špatné místo, kde měli zavřeno. Chvíli to vypadalo, že budeme muset vše odložit až na pondělí, až když jsme už byli na odchodu, řekl nám místní hlídač: dnes byste mohli jít jedině na úřady v Pending Port. No jasně, to musí být ono! Nakonec jsme imigrační našli. Čtyři formuláře, podezíravé otázky, ale jinak moc milý úředník, který nám navíc nabídl studenou limonádu. Bohužel nám podal milné informace, že kapitanát tu už není, že musíme do jiného městečka.

Ještě si tady můžete zajít na clo, je to přímo u brány. Řekl to malajsky naší taxikářce. Klidně jsme nasedli do auta a naše dobrá a neustále namíchnutá šoférka vystřelila z areálu jako šíp. Blížil se čas oběda, začínala být čím dál nevrlejší. „Zastav!“ zařvali jsme s Ronem jedním dechem. Šoférka začala něco podrážděně mumlat a zastavila až na kruhovém objezdu za areálem. „Musíš jet zpátky k hlavní bráně!“ Anglicky moc neuměla, tvářila se ale, že ona ví, co dělá, že my jsme ti blbí. „Jeď zpátky k hlavní bráně, OK?“ Jasně, jasně, jsem snad blbá, koukala na nás do zrcátka a vyrazila. Mysleli jsme, že to chce otočit kolem kruháče, ale když pokračovala vesele dál, opět jsme s Ronem vyjeli: Co děláš? „Just cigarettes,“ zamávala prázdnou krabičkou. Zaraženě jsme seděli. Říkal jsem si, že si prostě chce zajet na nejbližší pumpu pro cigarety, protože na imigračním na nás dlouho čekala a asi jí došly. To jsme jí ale dost přecenili. Najednou jsme se opět ocitli u původní celnice, která, jak jsme všichni dobře věděli, je zavřená. Pár minut překřikování, než se nám podařilo přinutit jí, aby nás zavezla zpátky k celníkům. Vlastně jsme nejeli hned zpět, ale pořádnou oklikou přes jiné městečko, kde také měla být celnice, ale tam nás proclít nechtěli, že musíme ještě do dalšího městečka, ale tam prý už budou mít zavřeno. Tak to by stačilo. Šoférce jsme zadali kurz do komplexu, kde bylo imigrační a kde jsme samozřejmě také narazili, u hlavní brány, na celníky. Chvíli jsme s milou paní celnicí klábosili. Naše původní informace říkali, že všechny tři úřady jsou kousek od sebe. Všichni předchozí úředníci nám to vyvraceli, ale přesto mi to nedalo a zeptal jsem se ještě této paní. „Ale jó, musíte akorát objet támhletu budovu, ale teď už je pozdě, teď už tam nebudou.“ Nu co, alespoň jsme se pobavili. Takže zítra sem musíme znova.

Nechali jsme se vyhodit v centru a Ron odjel na Nedělní trh za svou rodinkou. Prádlo jsme nechali v pořádně drahé prádelně, ale neměli jsme toho moc a o jiné jsme nevěděli. Hned vedle prádelny jsme zasedli na dobré čínské jídlo.

Dalších pár dní jsme si užívali turismu. Asi půl hodiny autobusem od Santubongu leží Kuching, krásné a etnicky velice bohaté městečko, kde se, na rozdíl o poloostrovní Malajsie, jednotlivé rasy vzájemně vesele mísí, všichni jsou veselí a přátelští. Sarawak je prostě jiná Malajsie.


Kuching, nebo-li Město koček

Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...