สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Monsun 31 Monsun 31 « Slasti a strasti života na moři

27.4.2012 Už nikdy v pátek!

P1000641.JPG

Loučíme se s Kaohsiungem.

„Hele, mám takovej návrh… Co kdybychom to otočili?“

Překvapeně jsem se podívala směrem ke kajutě, odkud na mě zpoza igelitu, který zakrýval vchod do vnitřku lodi, koukala Péťova mokrá hlava. Přes hustý déšť a sprej mořské vody jsem však zahlédla jen rozmazanou skvrnu. To už se ale blížila další vlna, a tak jsem rychle stočila kormidlo a navedla Jannu, aby nejprve vystoupala na její vrcholek a potom se po ní ladně zhoupla dolů.

Pravda je ta, že v tu chvíli se mi hlavou honily dost podobné myšlenky, ale snažila jsem se překonat únavu, která mě již kolem poledne přepadla, a vidět věci pozitivněji. Déšť za chvíli ustane, vlny opadnou, zapojíme zpět autopilota Cape Horn a pořádně se prospíme. Náhle se ozvala rána a oblohu přímo nade mnou rozštípl blesk, který mě na chvíli zcela oslnil.

Čtěte dál →

5-9.7.2009 Z Filipín do Hongkongu a jak to bylo dál

V Bolinau jsme měli předem domluvený kontakt, filipínského švagra jakéhosi Američana, na kterého jsme dostali spojení od známých, ale i tak byl náš příjezd trochu rozpačitý, protože celá ta malá úžina byla plná rybích sádek, takových plovoucích ocelových konstrukcí, kterým vévodila boudička, ze které zubící se Filipínec házel rybám granule. Kde mezi tou změtí zakotvit? Navíc před zhruba dvěma měsíci se přímo přes Bolinao přehnal tajfun, takže zatímco jsme vplouvali dovnitř úžiny, před našima očima se rozestřela nehostinná podívaná plná odfouknutých střech, odhalených zdí a strmých svahů vytvořených sesuvy půdy… Přímo ve vjezdu jsme navíc zahlédli jachtu bez stěžně opřenou bokem o břeh. Další plachetnice, opět bez stěžně, byla přivázaná ke kotevní bóji opodál… A aby toho nebylo málo, GPS a navigační program Maxsea začaly hned po vjezdu do toho města duchů žít svým vlastním životem! V tu chvíli jsme byli opravdu rádi za papírovou mapu, vlastní instinkt a ostatní rybářské lodě, protože podle GPS a Maxsea už jsme dávno uvízli na souši! Tak takhle jsme si náš příjezd do Bolinaa, všude vychvalovaného jako spolehlivý „typhoon shelter“ (útočiště před tajfuny), tedy rozhodně nepředstavovali! Začínalo nás přepadat zoufalství a už jsme dokonce i uvažovali o okamžitém odjezdu…

Jachty bez stěžňů, domy bez střech - takto nás přivítalo Bolinao...

Čtěte dál →

1-5.7.2009 Puerto Princessa – Bolinao

V pět hodin zachrastily klíče v zámku a „Carl Louis“, údajně nejlepší restaurace v celé PP, otevřela a my byli vpuštěni dovnitř. Číšník si musel myslet, že jsme nejméně týden nejedli, když nás viděl čekat hned za dveřmi jako dva hladové supy. Po vstupu do restaurace jsme byli nejprve požádáni, abychom se zuli! Večeří se tam totiž naboso, boty vám dají do takového velkého šuplíku a dovedete si jistě sami představit, co se děje, když se ten šuplík po dvou hodinách otevře… Však obsluha jenom ukazuje a drží se v uctivé vzdálenosti.

Interiér restaurace "Carl Louis"

Čtěte dál →

Nové fotky dokumentující postup našich prací

Hurá! Opravy kokpitu víceméně dokončeny!!! Na to, jak vypadá náš kokpit nyní, a několik dalších snímků dokumentujících postup našich prací za posledních pár dní, se můžete podívat zde.

P1000633.JPG

 

30.6.-1.7.2009 Netradiční přivítání v Puerto Princesse

Někdy kolem deváté hodiny jsme se přiblížili k našemu cíli, Puerto Princesse, natolik, že jsme se mohli začít pokoušet spojit s pobřežím pomocí VHF. Z našich dřívějších průzkumů a od dalších jachtařů, které jsme potkali, jsme věděli, že příjezd do PP komplikuje ponořený a špatně zmapovaný útes přímo uprostřed laguny, a tak pro návštěvníky, kteří příjíždějí do PP poprvé, posílá na zavolání místní jachtařský klub motorový člun jako navigátora. Nejprve jsme neúspěšné spojení připisovali příliš velké vzdálenosti, ale když už jsme byli téměř ve vjezdu do přístavu a stále jsme nikoho neslyšeli, začaly se nás zmocňovat pochybnosti. Nakonec jsme se přeci jen dovolali a za chvíli už dorazil i malý motorový člun, který nás pak skrze houfy obrovských medúz (nikdy jsme jich tolik a tak velikých neviděli) a mezi hejny loděk filipínských rybářů připomínajících vodoměrky navedl k bóji před dosud nejkrásnějším a nejpřátelštějším jachtklubem, ve kterém jsme dosud pobývali. Péťa byl u kormidla a já na přídi, kde jsem fotila a hlavně kontrolovala, zda nenajíždíme na mělčinu.

V popředí náš průvodce v motorovém člunu

Čtěte dál →

28.-30.6.2009 KK – Puerto Princessa

28. června v ranních hodinách jsme tedy konečně opustili Kota Kinabalu. Těšili jsme se na vítr, ale namísto toho nás čekalo víceméně jen bezvětří a občasná přeháňka. Jedna taková nám ale hned druhý den ráno přišla vhod.

Mapka plavby KK - Puerto Princessa

Krátce před rozedněním jsem byla na řadě, abych vystřídala Péťu na hlídce. Přestože se mi z postele moc nechtělo, pomyšlení na vycházející slunce a zároveň vědomí, že už projíždíme obávaným Balabackým průlivem a blížíme se do Filipín, mě rychle postavily na nohy. Stihla jsem ještě podpálit pod konvicí na ranní kávu a vyšplhala se nedočkavě do kokpitu. První paprsky ranního slunce se zrovna nedočkavě draly zpoza obzoru a náš motor spokojeně brumlal. Jaká krása být opět na moři!

Čtěte dál →

Album „Lepení kokpitu“ aktualizováno

Tak to máme za sebou! Dnes jsme po zhruba týdnu konečně dokončili poslední lepení v kokpitu. Na aktualizovanou sérii dokumentačních fotek se můžete podívat v albu „Lepení kokpitu„.

P1000595.JPG

 

22.-27.6.2009 Jak jsme se hledali, až jsme se našli

Na druhý den jsem měl koupenou letenku do Hongkongu, abych se zúčastnil schůze katederního výzkumného týmu. Především jsem se ale potřeboval ukázat svému profesorovi, že už jsem zpět na pracovišti. Končila mi totiž dovolená.

Janna čeká v Suteře na vyplutí

Hysterie kolem prasečí chřipky byla v plném proudu, takže mi cestou několikrát změřili teplotu. Z letiště jsem to stihnul na schůzi autobusem – díky bohu, protože taxíky jsou v Hongkongu dost drahé, obzvlášť když se musí přejet z ostrova, kde se nalézá letiště, na pevninu.

Čtěte dál →

20.-21.6.2009 Labuan – Kota Kinabalu

Celý den jsme jeli na motor, protože bylo téměř naprosté bezvětří. Široko daleko nikdo, tak jsme nahatí užívali sluníčka, polívali se kýbly mořské vody a dobře bylo na světě. Asi třikrát kolem nás projel trajekt Labuan-KK a v dálce se mihlo pár rybářů.

Do Sutera Mariny jsme dorazili až za šera

K maríně Sutera jsme se přiblížili až za šera, bylo kolem sedmé, ale ještě asi 40 minut trvalo, než nám dovolili vplout dovnitř. Prý máme zakotvit venku a přijet až ráno. To jsme odmítli, vidina sprchy a klidné noci (nedaleko se samozřejmě začalo blýskat) byla příliš silná, než abychom ustoupili nějakým pitomých byrokratům s čepicí a vysílačkou. Nakonec jsme se dovnitř vnutili, ale prý to bylo výjimečně, že prý z bezpečnostních důvodů a že prý prasečí chřipka… Slíbili jsme, že žádnou nákazu šířit nebudeme a už jsme se rochnili v luxusních sprchách. Trošku krápalo, ale my chtěli spát v kokpitu, takže jsme si ještě natáhli střechu nad kokpit a usnuli blaženým spánkem.

Čtěte dál →

16-19.6.2009 Kuching – Labuan

Výjezd z řeky Santubong stěžuje mělčina na jedné straně a potopený útes na druhé. Za půl hodiny jsme ale byli venku a po celou dobu jsme měli pod kýlem aspoň 4,2m vody – byl totiž 4 metrový příliv!

Mapka celé plavby Kuching - KK

Asi do tří odpoledne jsme jeli na motor, když tu se náhle zvedl vítr a my okamžitě vytáhli plachty. Janna se mírně nahnula a vyrazila vpřed. Jaká to krása! Idyla bohužel měla krátkého trvání. Po necelé půlhodině jsme náhle začali pozorovat velký mrak, který se k nám pomalu blížil. Změnili jsme trochu kurz ve snaze se mu vyhnout, ale za chvíli už jsme nasazovali nepromokavé oděvy, stahovali genuu a během deseti minut se spustila průtrž mračen doprovázená 25 uzly větru, v poryvech až 35. Zkusili jsme nastartovat motor, abychom mohli jet více proti větru naším směrem a hlavně směrem od bouřky. Ucpané filtry! Takže nic, musíme počkat. Podařilo se nám změnit tack, takže jsme byli lépe vůči vlnám a hlavně jsme jeli alespoň přibližně za naším cílem. Bouřka polevila hned za půl hodiny, ale nechala za sebou asi dvoumetrové vlny, ve kterých Janna trochu poskakovala. Janička se hned vrhla do kuchyně, že udělá rizoto, kdyby ještě něco později přišlo. Trochu ji to vaření pocuchalo žaludek, nebylo to sice nic strašného, ale vesele jí nebylo. Já se také cítil trochu nesvůj, ale přičítal jsem to hlavně nervozitě, která provází začátek plavby.

Čtěte dál →