12-13.6.2009 Janička v Kuchingu

Dva dny po Pavlově odjezdu jsem byl na lodi sám. Dokončil jsem pár oprav, načerpal vodu a naftu a jinak jsem byl jako na trní, kdy už přijede Janička…

Už abych byla zase na naší lodi!

***

Konečně jsme přistáli! Teď už zbývá jen úspěšně pronést celý ten náklad z tchajwanského Costca (americký řetězec podobný našemu Makru), který mám na vozíku v krosně – 6 konzerv kuřecích prsou, po kilogramu čedaru a mozzarely, 8 balení mazacích sýrů, láhev bílého vína a sadu čokolád… Uff, podařilo se! Naštěstí jako bělošky si mě celníci nevšímali. Elegantně jsem je objela s nevinným úsměvem na rtech a snažila se tlumit třes nohou, které mě v tu chvíli sotva nesly. Jedno je jisté, pašerák by ze mě být nemohl! No a pak už vidím Péťu!

Po téměř třech měsících odloučení jsme si konečně padli do náruče a vyrazili do libanonské restaurace na slavnostní večeři. Následovala krátká procházka Kuchingem, ze které jsem toho ale v tu chvíli moc neměla. Nemohla jsem se totiž dočkat, až už zase vstoupím na naši loď! Malým minibusem jsme přejeli do kotviště v Santubongu, a tam už se houpala na kotvě Janna! První setkání bylo poněkud rozpačité, loď byla sice poklizená a „obydlená“, ale nenacházela jsem tam zatím stopy po své vlastní přítomnosti. Přeci jen už je to téměř rok, co jsem stála uprostřed kajuty. Chvilkové rozčarování ale bylo rázem ta tam. Trocha rychlého přehrabování, zatímco jsem ukládala tchajwanské zásoby do různých skladních prostorů, a už jsem byla zpět v obraze a cítila se na Janně opět jako doma.

Cestou do kotviště

Následující den jsme chtěli vyřídit úředníky, abychom mohli hned další den vyrazit směr Kota Kinabalu, alias KK. Zároveň jsem si chtěla lépe prohlédnout město a doplnit zásoby na cestu. Po snídani jsme odveslovali na břeh, kde se k nám přidal ještě jeden pár (Švýcar, Francouzka) a vydali se společně čekat na minibus k silnici. Za chvíli jeden přijel, ale měl jen dvě volná místa, a tak jsme naše nové známé poslali napřed, že se sejdeme ve městě u hotelu. My čekali dál a po chvíli se rozhodli stopovat. „Marné snahy v Malajsii,“ pochyboval Péťa. Já se ale nedala odradit. A taky že jo. Za 5 minut u nás zastavilo auto a v něm pár Australanů. Jednoho z nich Péťa znal z kotviště. Jeho rodiče byli totiž Češi a i on sám docela obstojně češtinou vládnul.

Navíc jeli také na úřady! Nebýt našich nových známých, kteří už na nás čekali v Kuchingu, mohli jsme se k nim přidat. Namísto toho jsme ale vystoupili ve městě, našli naše známé a ve čtyřech jsme dojeli na celníky, imigrační a kapitanát. Potom jsme si dali oběd v místní kantýně. Omluvili jsme se z odpoledního programu, neboť jsme dali přednost navaření rizota na zítřejší plavbu. Ani kočičí muzeum jsme tedy nenavštívili. Péťa už tam stejně byl a prý to zas tak úžasné není (Proč kočičí muzeum? Podle jedné z verzí znamená Kuching „Město koček“). Večer jsme obtěžkáni nákupem dorazili na loď.

Muzeum koček v Kuchingu

Nedaleko byla čínská restaurace, ze které jsme si slibovali dostat trochu ledu na vychlazení vína a uskladnění části sýra, které jsem propašovala z Tchaj-wanu. Už jsme ale byli na lodi a cesta do restaurace po souši byla zkrátka trochu moc zdlouhavá. Navíc v podstatě polovina restaurace čněla na kůlech nad řekou, a tak jsme si říkali, že tam nějaký přístup z vody prostě být musí. Nejprve jsme si mysleli, že bude za restaurací. S člunem jsme se tedy propletli bludištěm balvanů, ale nenašli jsme víc než zablácenou stráň plnou trní a haluzí. Veslovali jsme tedy zpět z druhé strany restaurace, kde jsme viděli nájezd a zavřenou bránu. I ta ale vypadala na první pohled velmi neprostupně. Přesto jsme se rozhodli to zkusit. Rozjeli jsme se k nájezdu, rychlé otočení loďky bokem, Péťa vyskočil ven a málem se natáhl na kluzkém betonu porostlém slizem. Nakonec se mu podařilo vydrápat se až pod okno kuchyně a zavolat dovnitř. Někdo vystrčil hlavu. Poprosili jsme o trochu ledu a za chvíli oknem proletěl asi pětikilový pytel ledových kostek. V luxusních marínách v Singapuru za to samé účtovali horentní sumy…

Den jsme zakončili večeří a jako desert se podávalo liči s vychlazeným bílým vínem.

Třetí den ráno. Upekli jsme chleba, naložili část čedaru do olivového oleje, doplnili pitnou vodu, naposledy se vysprchovali v plavkách na molu (rybáři měli pěknou podívanou, rozhodně si polepšili, než když jsem tam byl já s Pavlem). Den předtím byl problém s vodou. Molo, u kterého jsme se sprchovali, patřilo totiž malým sádkám a rybáři nás prostě nechali vodu používat zadarmo. Problém ale nastal, jakmile byl vody nedostatek, k čemuž došlo právě před dvěma dny. To pak šla voda nejprve do sádek a pak na další použití. Naštěstí už ale mezitím kdesi zapršelo, a tak jsme se dočista vymydlili.

Já jsem zaklekl ke kotevnímu vrátku a pomalu máchal rumpálem, abych se zase nezpotil, když už jsem byl po dlouhé době zase čistý. Pak jsme zamávali ostatním lodím a vypluli. Kousek od nás směrem k moři kotvila celou dobu černá americká loď, jejíž majitele jsme ještě neviděli, protože asi byli kdesi cestovat, ale i oni se náhle objevili na palubě a zamávali nám. (Tento moment je důležitý. Po dvou letech jsme se s nimi setkali tváří tvář na Tchaj-wanu.)

Už jsme opět na cestě vstříc nekonečnému rozvlněnému horizontu!

Opět míříme k horizontu