3.-6.6.2009 Ze Singapuru na Borneo

Blízké setkání

Druhý den ráno pršelo, což trochu pozdrželo několik maličkostí, které jsem chtěl udělat na lodi, jako doplnit vodu, přeříznout řetěz, upéct chleba.

Teprve kolem poledního jsme se dostali k doplnění nafty. Sprcha, zamávat a poslední průjezd Singapurským lodním provozem. Při přejíždění dálnice u majáku Hornsburg jsme míjeli jeden tanker dost blízko, ale bylo jasné, že ho předjedeme, takže jsme se z asi kilometrové vzdálenosti podívali na jeho příď a zase jsme byli v bezpečném území.

Hned jsme napnuli plachty a konečně vypnuli motor. Ta krása, to ticho. Vítr foukal nevhodně pro náš zamýšlený kurz, jak jinak, takže jsme zamířili více k jihu.

Kolem 4 ráno, jsem se probudil a koukám, že za námi visí pěkný mrak. Snad nás to mine! Chvíli jsme mudrovali a najednou se zvednul pořádný vítr. Rychle stáhnout genou! Nešlo s ní ani hnout. Stáhli jsme proto alespoň hlavní plachtu, ale genoa ne a ne povolit. Myslel jsem, že se něco vepředu zaseklo, ale nic jsem nemohl najít. Vzali jsme tedy lanko od roleru přes naviják a velká plachta se konečně začala navíjet. Museli jsme si ale pomoci motorem, na který jsme pak jeli po zbytek noci.

Moře po bouřce se zklidnilo a objevili se delfíni

Bouřka vybičovala pořádné vlny. Náš kurz se nedal držet, takže jsme zamířili na sever, což bylo v podstatě také naším směrem. Chvíli mi trvalo, než jsem odhadl směr vln, které s námi zuřivě pohazovaly. Držet 30 stupňů a vlny nám šly skoro odzadu. Tři hodiny jsme takhle surfovali a čekali, až se rozední. Světlo ozářilo tu mocnou scenérii. Pěkná spoušť. Zezadu se na nás valily dvoumetrové vlny, chvílemi jsme odhadovali dva a půl i tři metry. Problematická nebyla jejich výška, ale frekvence a tudíž i strmost, s jakou se na nás valily. Jen občas se některá zlomila, ale většinou až pod lodí. Jenom jedna nám poslala trochu tříště do kokpitu.

Celé dopoledne jsme se snažili korigovat kurz více na východ, ale víc jak 60 stupňů se nám nepodařilo s mořem usmlouvat. Jak jsme si troufli tuto mez překročit, vždy nás po pár minutách nakopla strmá vlna z boku a naklonila Jannu dobrých 50-60 stupňů na bok.

Teprve kolem oběda se podařilo držet Jannu přesně východním směrem s tím, že nás vlny strkaly trochu severněji od ideální trasy. To ale nevadilo. Následující dva dny jsme plachty téměř nemuseli sáhnout.

Dlouhou dobu jsme měli průměrných 14 uzlů větru a Janna se hnala rychlostí 6 uzlů, občas i 7.

Noci byli klidné, záblesky v dálce, přes den jsme se vyhnuli dvěma menším bouřkám.

Třetí den v poledne vítr zmírnil, až ustal úplně. Dolili jsme naftu za mírných vln, což nebyla snadná práce. 25L kanystry se nedaly pořádně držet, nafta tekla všude. Musím si pořídit pumpu! Sakra! Paluba uklizena, motor opět brumlal.

S nocí se rozprostřel divný opar, což jsme chvíli považovali za mlhu, protože kolem nebyly žádné lodě, podle kterých bychom byli schopni odhadnout viditelnost.

K ránu se jich pár objevilo, načež jsme si oddechli, protože viditelnost bylo dost dobrá.

Konečně jsme s rozedněním zahlédli i zemi. Ještě nás ale čeká skoro 80 mil. Rychlost jsme přes noc neměli moc dobrou, tak 5-6 uzlů. Takhle bychom kotvili až v noci. Nejhorší bylo, že nás čekal vjezd do řeky se dvěma písečnými dunami v cestě a zákeřnými útesy všude kolem.

Po snídani nám ale rychlost naskočila zpět na 6,5-7 uzlů. Takto bychom se měli k ústí řeky Santubong dostat kolem čtvrté odpoledne.

Borneo na obzoru