สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Jana Benešová Jana Benešová « Slasti a strasti života na moři

Když v ráji bouřilo

Už více jak týden jsme na údajně nejkrásnějším místě na celých Filipínách, v zátoce Bacuit Bay na severozápadním cípu ostrova Palawan, a od našeho příjezdu nás tu téměř dennodenně provází bouřky. Jinými slovy, velice záhy jsme zjistili, že v ráji, tedy alespoň tady v tom našem, jsou hromy a blesky na denním pořádku. Vlastně hned náš příjezd do zátoky Bacuit provázela pěkná metelice.

20130526-140858-34.JPG

Čtěte dál →

Do Coronu

„Uššumímeihalem,“ řekla Janička. Zpozorněl jsem. Říká se, že mezi manžely někdy dochází ke komunikační bariéře. Že by tohle bylo ono? Žádné varovné signály, žádné předchozí náznaky. Před pár minutami jsme ještě byli naladěni na jednu notu a najednou na mě vlastní žena mluví jazykem, který neumím, a hlavně, kde se to naučila? Chvíli mi trvalo. Možná to bude tím horkem. Můj mozek nakonec provedl úspěšný větný rozbor.

„Co že umíme?“ zakřičel jsem z přídě.

„Nic neumíme, už šumíme i hullem (angl. lodním trupem).“

20130518-130112-9.JPG

Čtěte dál →

V jiném světě

Dva dny jsme strávili v akváriu. Člověk to zná z televize a z fotek, ale když jste jedním z živočichů, kteří jsou namočení do té průzračné krásy, vidíte podvodní svět najednou z jiného úhlu.

Nejdřív jsem si chtěl promnout oči, jestli mě nešálí zrak. Jenže to přes sklo potápěčských brýlí nejde, a tak jsem jenom s vykulenýma očima civěl na tu krásu pode mnou. Co pode mnou! Vždyť já jsem v tom teď plaval až po uši…
V Puerto Galera to začalo trochu rozpačitě. Do vody jsme skočili ze zakotveného člunu a zakotvili jsme, ne právě šťastně, na pohřebišti. Pomalu jsem splýval nad lesem mrtvých korálů, polámaných, zesinaných, hromady vybělených kostí. Pahýly korálových větví trčely do stran jako ulámané hnáty omílané vodou a pomalu rozemílané na prach, který se smísí s pískem a zaplaví pláže, plné mastných těl sálajících pod tropickým sluncem.

20130515-144512-35.JPG

Čtěte dál →

Apo Reef

Původně jsme měli v plánu v sobotu večer opustit kotevní bóji Puerto Galera Yacht Clubu a přesunout se o pár set metrů do vedlejší zátoky na kotvu. Přejezd jsme si ponechali na poslední chvíli a v podvečer se pochopitelně spustil liják. Trochu rozpačitě jsme se dívali nebesům přímo do tváře, nevěřícně kroutili hlavama a z pohodlí mooringu se nám moc nechtělo. Navíc nás čekalo kotvení mezi korály, a k tomu je dobré mít trochu světla, aby bylo možné zkontrolovat, jak se kotva zasekla a jak se táhne řetěz.
Nakonec se na nás štěstí usmálo, déšť ustal a my v pohodě zakotvili. Řetěz se nám trochu zamotal kolem korálových hlav, ale i kdyby se něco přihnalo, měli jsme dost prostoru, aby se s tím kotva vypořádala.

20130515-084828-17.JPG

Čtěte dál →

Ze Subic Bay do Puerto Galery

Původně jsme chtěli vyrazit ve dvě odpoledne, ale jak už to bývá, těch posledních pár „maličkostí“ před odjezdem jako např. přivázání člunu na palubu, příprava plachet, úklid uvnitř kajuty (vše, co by mohlo během náklonu začít lítat musí být uklizeno do skříněk, sítí, či jinak zabezpečeno) nám zabraly více času, než jsme původně předpokládali. Ve tři odpoledne, když už jsme byli konečně připraveni vyplout, se stejně jako předešlého dne zvedla pěkně ostrá bríza. Z toho jsme se sice radovali, ale na druhou stranu to znamenalo menší komplikaci. Vítr foukal Janně do zad a abychom vyjeli od mola, museli jsme vycouvat. Janna s plným kýlem se směrem dozadu pohybuje jen nerada, a tak jsem navrhla, abychom ji nejprve pomocí lan přetáhli blíže k výjezdu od mola. Já se postavila k předku, Péťa k zadnímu lanu a jen co zazněl povel: „Povol to!” objevil se náhle náš soused a začal se mě vyptávat, jestli vyjíždíme právě teď a že nám musí něco ukázat, na co si máme dát cestou pozor.

20130502-090448-6.JPG

Už brzy tohle místo opustíme!

Čtěte dál →

Sbohem dávám těm jachtklubum proklatejm

Ráno, třetí den po příjezdu do Subic Bay, jsme vytáhli naše věrná skládací kola, na jedno přivázali nákupní košík, na druhé obrovskou tašku s prádlem a vydali se do Olongapo. Zatímco jsme projížděli zaplněnými uličkami, snažili jsme se identifikovat, kudy nás den předtím vezl taxikář Elmo. Naštěstí jsme si zároveň předešlého dne koupili místní SIM kartu a zaplatili si na den internet (cca 15Kč, neomezená data, rychlost kolísavá), a tak jsme se alespoň mohli částečně orientovat také podle google mapy.
První zastávka byl trh, který se nachází zhruba ve středu městečka. Prodávají tu vše od ovoce, zeleniny, ryb až po oblečení, staré napůl orezlé podložky, matky a šroubky, regulátor na plyn, zkrátka vše, na co si člověk vzpomene. Je zajímavé pozorovat, jak v chudých zemích funguje mnohem lépe systém recyklace a znovu používání starých věcí, pro vše, co se na něco hodí, se dříve nebo později najde nové uplatnění.
Čtěte dál →

Z Kaohsiungu do Filipín II

Odpoledne vítr i nadále zesiloval a před večeří už jsme měli v hlavní plachtě druhý réf a rolovací genou jsme vyměnili za réfovací kosatku. I tak jsme jeli 5,5 až 6 uzlů. Začaly se pomalu zvedat vlny, a jak z nich Janna surfovala, rychlost překlačovala chvílemi i osm uzlů. K večeři jsme si udělali instatní vegetariánskou rýži od Jessicy Ou, mimochodem velmi chutnou, a zatímco náš věrný Cape Horn kormidloval, my jsme se klidně najedli a s trochou nervozity se ohlíželi na stále se zvětšující vlny. Noc ale proběhla klidně, oba jsme krásně spali, hlídky nám rychle ubíhaly a potkali jsme jen jeden tanker. Ukázalo se, že strategie jet co nejdál od břehu, se vyplatila. Když jsme konečně dorazili do úrovně Luzonu, byli jsme od břehu asi 70 mil.
Čtěte dál →

Poslední cesta na Tchaj-wanu

Brzy potom co jsme se nastěhovali do Kaohsiungu, nám náš kamarád A-Cheng, jinak zvaný Štastná myš, vyprávěl o krásách svého rodného ostrůvku Tung-ťi, nejvýchodnějšího cípu tchajwanského souostroví Pcheng-chu.
Na tenhle ostrůvek se nedá dostat jinak než vlastní lodí nebo velmi zdlouhavými a hlavně desně drahými transfery lodní a letecké dopravy. A-Cheng si ve skutečnosti koupil vlastní 9 metrovou plachetnici hlavně proto, aby se mohl do svého rodiště vracet. Každý rok tam jede alespoň dvakrát. Dokonce s ním jednou jela jeho osmdesátiletá maminka, která se do svého domova vrátila poprvé po dvaceti letech.

20130414-105438.JPG

Pohled na vesničku z nedalekého kopce

Čtěte dál →

Osiřeli jsme

Najednou je tady tak pusto. Celý den je takový ten lepkavý opar, mix inverze a mlhy.

Probudili jsme se s tím, že se nám do ničeho moc nechce a zasedli jsme k překládání. Tedy poté, co jsme zasněně vyprovodili pohledem Céluann za horizont. Loudavě jsme se vrátili na loď a znovu se koukli na předpověď počasí na příští týden. Zatím to vypadá, že ke konci tohoto týdne se nám tu prožene monsun a v polovině příštího týdne další. Jako by nás Tchaj-wan nechtěl pustit pryč.

Poobědvali jsme s Jakem, Američanem, který létal jako dopravní pilot, ale právě s tím praštil, opravil si starší Tayanu 48 a míří zpět domů na Aljašku. Zvolil si trasu přes Guam a Maršalovy ostrovy na Hawai a teprve potom na sever. Povídali jsme si asi do půl třetí, kdy se Jake plácnul do kolen s tím, že je čas vyrazit, a za chvíli jsme pohledem vyprovázeli za horizont i jeho. To je na jeden den trochu moc.

Takže máme takovou melancholickou náladu, ale hřeje nás vědomí, že za pár dní už budeme na moři v jejich patách.

20130403-073152.JPG 20130403-073403.JPG 20130403-150948.JPG 20130403-151009.JPG

Recyklace pokračuje

Kdo z vás si pamatuje, když se objevily digitálky? Když jsem je poprvé uviděl — můj věk bylo možno vyjádřit jednou číslicí — kamarád mi říkal, že je nosej Vietnamci, a když se jim vybije baterka — jo, byli na baterku, což byla tehdy taky velká věc, alespoň pro mě byly elektrické hodinky neuvěřitelným výdobytkem — tak voni je prostě hoděj do koše a vemou si nový. Stačí prohrabat pár popelnic a určitě nějaký najdeš. Od tý doby jsem samozřejmě nějaký čas kontroloval obsah popelnic, předtím než jsem do nich vysypal odpadky, kdyby náhodou… Teď mě napadá, že tehdy se věci házely přímo do koše, žádné igeliťáky. Koš začal ukrutně smrdět a my děti jsme tu páchnoucí krabici museli vydrhnout. Pěknej hnus, ale byli jsme ekologický už v době, kdy to slovo ještě mnoho lidí nepoužívalo (to se samozřejmě domýšlím).

Tehdy mi přišlo absurdní, že by někdo vyhodil něco, co se dá ještě spravit. Navíc stačilo jenom vyměnit baterku, taková prkotina. Prostě jsem nad těmi Vietnamci musel kroutit hlavou. Žádné digitálky jsem ale pochopitelně v popelnici nikdy nenašel.

20130307-153346.JPG

Kuchám starou hlavní plachtu

Čtěte dál →