Do Coronu

„Uššumímeihalem,“ řekla Janička. Zpozorněl jsem. Říká se, že mezi manžely někdy dochází ke komunikační bariéře. Že by tohle bylo ono? Žádné varovné signály, žádné předchozí náznaky. Před pár minutami jsme ještě byli naladěni na jednu notu a najednou na mě vlastní žena mluví jazykem, který neumím, a hlavně, kde se to naučila? Chvíli mi trvalo. Možná to bude tím horkem. Můj mozek nakonec provedl úspěšný větný rozbor.

„Co že umíme?“ zakřičel jsem z přídě.

„Nic neumíme, už šumíme i hullem (angl. lodním trupem).“

20130518-130112-9.JPG

Ráno kolem páté nás měl zbudit budík, což se mu nepodařilo. Asi to bylo proto, že jsme vlastně nikam nechvátali, náš cíl byl poměrně blízko a motor nám už šlape jako hodinky. Předpovědi ale potvrzují, že nás čeká období nestálých povětrnostních podmínek, přeháněk a úmorného vedra.

Vyjeli jsme kolem sedmé, hladina jako zrcadlo, pouze jemně rozvlněné. Zatím jsme si nebyli jistí, kam vlastně chceme dojet. Hlavním cílem byl asi 40 mil vzdálený Coron, největší město v dalekém okolí. Dochází nám totiž čerstvá zelenina a ovoce. Zároveň se nám ale nechce jet celou cestu na motor a chceme do Coronu dojet za světla. Takže jsme si přibližně v půli cesty vyhlídli zajímavý průliv a zátoku, kde bychom mohli strávit noc.

Když jsme vyjížděli z Maricaban Bay udělali jsme krátkou odbočku ke skále s nádhernou pláží, ze které trčel strom.

20130518-074834-8.JPG

Asi po hodině se hladina zvrásnila a po tvářích nás pohladil větřík. Hlavní plachtu už jsme měli vytaženou, takže jsme dali neutrál, abysme se ujistili, že nás nešálí smysly a pak jsme vytáhli lehkou genou, motor vypnuli a pomaličku se ploužili kolem pobřeží. Za chvíli na to jsme začali „šumět hullem“ a bylo rozhodnuto. Coron musí počkat. Projedeme si tím úzkým průlivem a na noc zakotvíme v zátoce za ním.

Vítr celé dopoledne zesiloval a brzy bylo jasné, že tohle je jeden z těch krásných dnů, na které se potom vzpomíná v hospodě nad pivem. Když jsme se přiblížili k ústí té myší díry, začali jsme váhat jestli neplout dál, škoda promarnit takový vítr. Ale přemohla nás zvědavost, a proto jsme skasali plachty a na motor vjeli mezi korálové útesy sevřené mezi strmými kopci.

20130518-134840-13.JPG

Na březích se začaly vylupovat dřevěné chaloupky rybářů postavené na kůlech ve stínu palem. Malinkatí tvorové nám mávali a my mávali zpět a přitom jsme se stále nervózně rozhlíželi po okrajích útesu a hlavně jsme se snažili zahlédnout skálu, která měla být zanořená přímo uprostřed průlivu. Byl příliv, nic jsme nezahlédli a hlavně jsme ani do ničeho nevjeli. Před námi se rozevřela zátoka, kde jsme se chystali strávit noc a náš hloubkoměr ztratil signál, což znamená, že tam bylo víc jak 45 metrů. V takovém příkopu nezakotvíme. Opatrně jsme objížděli okraje útesů a hledali nějaké mělčí místo, ale většinou to byl jen úzký pás zhruba dvacet metrů pod námi a pak se útes náhle zvedl, hloubka prudce klesla a kousek od nás se objevily krásné, ale velmi tvrdohlavé korály. Takže nám nezbylo než to otočit a zkusit štěstí na druhé straně, kde mapa ukazovala širší platformu ponořenou v pětimetrové hloubce. Udělali jsme průzkumné kolečko a nevypadalo to zas tak špatně, trochu úzké, ale snad se tam vejdeme. Shodili jsme kotvu, která se hned chytla a popustili asi 15 metrů řetězu. Pak začal pískat hloubkoměr.

„1,9 metrů!“ hlásila Janička, která stála u kormidla a vykukovala přes okraj kokpitu.

Já jsem nic necítil, ale pak se to ozvalo.

„Už drhnem!“ Bylo bezvětří, žádné vlny. Začal jsem stahovat řetěz. Pryč odsud.

„Já jsem nic necítil.“

„Jen jsme se o něco otřely, takový ťuk, ťuk, ťuk. Vypadá to, že se ještě nepotápíme,“ smála se Janička.

20130518-155428-14.JPG

Pomalu jsme vyjížděli ze zátoky a studovali mapu, kde bychom mohli zůstat na noc. Nakonec jsme se rozhodli ze zátoky vyjet a zakotvit u pobřeží na větší mělčině v asi 10 metrech. Vlastně to byl podmořský kopec, kolem 30-50 metrů hloubka, ale ten kopec měl dost široký vrchol, takže byla naděje, že se nám tam kotva chytí. Chvíli nám trvalo, než jsme ten kopec vůbec našli. GPS bylo trochu mimo, takže jsme okem odhadli transity mezi okolními kopci a zamířili do míst, kde měl být vrchol toho našeho kopce v šesti metrové hloubce. Najednou začala hloubka klesat. Pomalu jsme podle hloubkoměru a zraku kroužili nad vrcholem. Vypadalo to, že náhorní plošina je dost velká na to, abychom se na ní udrželi. Pustili jsme kotvu, která se hned zakousla a vyhodili dalších pár metrů řetězu, který se elegantně ovinul kolem korálových hlav. Spokojeně jsme si oddechli, uklidili loď, zaplavali si, zkontrolovali kotvu a po sprše na palubě zasedli k večerní siestě.

20130518-170710-17.JPG

Okolí našeho kotviště

Vzhledem k tomu, že vstáváme opravdu s prvními paprsky slunce, respektive se snažíme vstát ještě o trochu dříve, než se do nás ty první paprsky opřou, usínáme poměrně brzy. Nejdřív jsme si pustili v kokpitu lampu a snažili se číst si, ale světlo jsme museli hned po pár minutách kvůli zuřivým náletům okřídlených mravenců vypnout. Tak jsme si alespoň zahalekali, vyšel měsíc, takže to naše vytí splynulo s křikem nočních tvorů v džungli na břehu.

20130519-055014-22.JPG

Ráno jsme vyskočili, kotva šla krásně vytáhnout a tentokrát se nám ani nezamotala kolem korálů jako v Puerto Galera. Vyrazili jsme ze zátoky východním směrem a před námi se probouzelo krásné ráno. Bylo naprosté bezvětří. Kochali jsme se proto pobřežím, četli si a za tři hodiny jsme zabočili do Coron Passage. Za půl hodiny jsme měli být v kotvišti. Mezi kopci se zvedl pěkný vítr, takže jsme si řekli, že není kam chvátat, vypnuli jsme motor a cesta na kotviště nám nakonec trvala asi hodinu a půl. Křižovali jsme mezi kolmými skalami porostlými zelení a malými skalnatými ostrůvky, mezi kterými byli zakotvené bangky plné turistů obdivujících scenérie nebo nořících se do průzračné vody pod nimi.

20130519-082554-28.JPG

Vjíždíme do Coron Passage

20130519-084044-2.JPG 20130519-084118-3.JPG

Kotvu jsme shodili vedle malé japonské jachty a hned jak jsme poklidili a ujistili se, že kotva drží, vyrazili jsme na návštěvu. Dva starší pánové nás mile uvítali, poradili nám, kde si máme uvázat člun a jak se dostaneme do města. Oni přijeli předešlého dne a ještě před dvěma týdny byli na Tchaj-wanu. Zavzpomínali jsme si a předali jim nějaké informace o jejich dalším cíli Puerto Princesse.

Město Coron za návštěvu nestojí, ale je východištěm pro potápění kolem vraků japonských lodí z 2. světové války.

Hned jsme našli trh s ovocem a zeleninou a zasedli do bistra vedle a odměnili se obědem. Naposledy jsme na břehu jedli v Subic Bay. Ne že by nám na Filipínách nechutnalo, nebo že bysme tak hrozně škudlili, ale v Puerto Galera nám všechny restaurace připadaly hrozně umělé a především orientované na turisty, takže podle toho vypadal i jídelníček. V Coronu jsme ale hned narazili na podobnou jídelnu, jakou jsme navštívili v Subic Bay, takže jsme zasedli a pořádně se nadlabali.

Pokoupili jsme trochu zásob, hlavně jsme našli mouku, která nám už dochází, a vyrazili zpět na loď nanosit vodu.

20130519-164826-40.JPG

Když jsme byli hotovi, najednou na nás dolehlo celodenní chození po rozpáleném Coronu. Padli jsme na zadky a toužebně jsme pozorovali, kdy už konečně to slunce zapadne za obzor a my se trochu ochladíme. Protože slunce zapadalo nějak hrozně pomalu a čekání na chladnější vzduch se začalo nějak protahovat, rozhodli jsme se chladit aktivně a z chlaďáku vytáhli dvě pěkně orosená piva. Jak zasyčela nemusím rozvádět, to si každý umí představit.

Naše další cesta povede nejprve na ostrov Coron k jezeru Cagajan a potom na kotviště na ostrůvku Ditaytayan Island, odkud to střihneme přes ostrov Linapacan směrem k El Nidu a zátokám Bacuit Bay a Malapaya Sound, údajně nejkrásnějším mořským scenériím na celých Filipínách – jeskyně, útesy, bílé pláže a další kýče už čekají!

20130519-183236-44.JPG

Zůstaňte ještě chvilku, napište nám něco...