Žijeme na veřejnosti

Již brzy se chystáme vyplout směr Filipíny vstříc liduprázdným kotvištím a tichým zátokám, momentálně jsme však stále ještě uvězněni uprostřed civilizace. A to doslova!

Náš cikánský vůz

Žijeme na 9,5m dlouhé plachetnici v Kaohsiungském přístavu na Tchaj-wanu, v turistické čtvrti Xiziwan. Spíme a pracujeme v hlavní kajutě, což je cca 3×3 metrů veliká světnice s kuchyňkou, navigačním stolem a dvěma pohovkami, mezi kterými je další stolek. Směrem k přídi lodě je 1×2,5 metrů velký šatník a za šatníkem ložnice s postelí pro dva. Kokpit na zádi lodi (2×1,7m) je naší verandou.

Janna je uvázaná přídí ke břehu. Asi deset metrů za námi každou čtvrthodinu projede trajekt plný rozjařených turistů. Všechna ta helou a hauarjú a vihajsdú (loď máme nyní registrovanou v Německu), která se čas od času rozezní nad vodní hladinou, už dávno nevnímáme. Na zádi jsme natáhli plachtu, aby nám nadšení turisté z trajektu nekoukali na verandu a skrze ni přímo do obýváku.

Asi pět metrů před přídí je promenáda, za níž parkují podél ulice dálkové autobusy (vejde se jich sem šest až sedm), ze kterých se v nepravidelných intervalech valí stáda turistů z Číny. Ti vždy na pár minut obloží zábradlí lemující marínu. Štěbetají. Civí. Před kajutou jsme proto natáhli další plachtu.

Přeci jenom jsme v tropech, takže v lodi máme stabilně kolem 30 stupňů. Větráky ten horký vzduch většinou dokážou dostatečně rozvířit, takže jsme schopni pracovat na počítači, aniž by nám kapal pot z čela na klávesnici. Máme sice „voděodolné“ klávesnice s odtokem od Lenovo, ale čeho je moc, toho je příliš. On v těch vyšších teplotách začíná mozek čas od času vynechávat. Když už je nejhůř, řešíme to namočeným ručníkem omotaným kolem hlavy. Všechny procesory je třeba chladit.

Náš cikánský vůz zezadu

Rádi samozřejmě sedáváme v kokpitu, ve stínu velké plachty. Plachty, která nás chrání před zraky všudypřítomných turistů a samo sebou také před září slunce, která je dost oslepující. Zvlášť když se snažíte koukat na monitor počítače.

Stále jsme ještě ve fázi oprav a zlepšováků, takže dost času trávíme na molu, které je naší dílnou. Řežeme, pilujeme, brousíme a natíráme před zraky stovek turistů. Kdo se může pochlubit tím, že má dílnu na Václaváku? Mezi Číňany je velmi oblíbené poučování, většinou směřující od mužů k ženám, od starších k mladším a od výše postavených k jejich podřízeným. Reprodukce těch pouček je až neuvěřitelně jednoduchá. Bohužel, kdo nikdy neslyšel takového správného čínského mudrce a jeho nohsledy na vlastní uši, asi neuvěří.

On: „To je jachta.“

Ona: „Ach. Opravdu?“

On: „Ta jachta má plachty.“

Ona: „Je to plachetnice.“

On: „Jachty si kupujou boháči.“

Ona: „To je pravda. Jachty si kupujou boháči.“

On: „Jenom cizinci si kupujou jachty.“

Ona: „Cizinci. Ano.“

On: „To je soukromá jachta.“

Právě nás spatřili na molu, s rukama plnýma pil a rašplí. Shýbáme se nad prknem. Kape z nás pot.

On: „Podívej cizinci! Řežou dřevo. Rychle! Koukni!“

Ona: „Jé. Fakt! Cizinci řežou dřevo.“

Sbor: „Jé. Cizinci řežou dřevo.“ Zbytek výpravy se vzájemně přivolává a ukazuje si na nás.

Takže při práci se nenudíme. Někdy si říkáme, že by bylo možná lepší čínsky nerozumět. Na druhou stranu jindy ty poznámky opravdu stojí za to.

Nedávno jsem si vzpomněl na dokumentární film We live in public, popisující experiment z konce 90.let, ve kterém jeden z tehdejších podnikatelů předvídal budoucnost sociálních sítí. Lidé se Joshovi Harrisovi tehdy smáli. Dnes jejich děti dělají přesně to, co on předpovídal a s čím experimentoval. Já se sice neměl proč smát, Facebook a spol. už přeci dávno existoval, ale nenapadlo mě, že budu žít velkou část dne podobným způsobem.

Začíná to snídaní. My máme prostě naši verandu-kokpit rádi a nenecháme si sebrat snídani venku jenom proto, že nám pár ranních ptáčat kouká do talíře. Ve skutečnosti je snídaně velmi poklidná, protože běžně vstáváme v šest, kdy je ještě krásně chladno (rozuměj asi 25 stupňů) a to většina Tchajwanců ještě poklidně chrupe. Sem tam se objeví nějaký důchodce na zdravotní procházce a paní, která se stará o místí veřejné záchodky. Ta začíná svou šichtu už asi v půl šesté, což je jediné štěstí, protože alespoň ráno máme šanci navštívit toalety čisté. Odpoledne a navečer tam už radši nechodíme.

Po snídani z lodi vyvrhneme nástroje a prkna ven na molo, budujeme a bavíme se kydy kolemjdoucích, dokud nás nezažene polední slunce zpět do stínu na lodi.

Oběd se odehrává pod hroty natažených rukou zuřivě ukazujících našim směrem. Dost na tom, že zahlédli „jachty boháčů“. Teď navíc ještě zpozorovali „bělochy“, kteří se zrovna něčím cpou! Jé, podívej! Co to tam maj’?!

Každý den vylepšujeme konfiguraci plachet, které z naší krásné lodi dělají docela jetou maringotku. Opravdu jsou jachty jenom pro boháče? Ta prohořelá a roztrhaná plachta, kterou jsme podědili po předešlém majiteli, jim nic nenapovídá?

Odpoledne pokračujeme v práci na molu. Příval komentářů neustává. Někdy je ale frekvence turistů nízká, jindy je skupina složena z pouhých čumilů. To se pak začneme skoro nudit.

Molo, u kterého jsme uvázaní, ač napůl shnilé a napůl rozlámané, je jednou z místních atrakcí. Atrakce po čínsku to znamená cingrlátka, neony a změť. Představte si typický obrázek Hongkongu: ulice plná pestrobarevných nápisů, cedulí a plakátů. Nás tady osvětlují neony kupodivu mdlých barev. Jeden pořádný bílý halogen je ale namířen přímo na naše molo, čímž nás velice efektivně oslepuje. Takže než se usadíme po večeři v kokpitu k čajíčku (někdy je to skutečný čaj, jindy je to synonymum pro pivo), musíme do žhava rozpálenou lampu sklopit. Zpočátku jsme se několikrát spálili, než jsme přišli na to, kde se dá rozpálená lampa chytit a její záře namířit k zemi.

V noci je většinou klid. Naštěstí tady není žádná jídelna ani restaurace a stánek s čínskými knedlíčky ťiao-c’ zavírá kolem sedmé. Když je hezky, usteleme si v kokpitu. Na nedalekých lavičkách občas přespává jeden bezdomovec. Jenom občas nás probouzí hihňání a dupání mládeže, která přijde „pařit“ na jedno z mol.

A pak je další den.