Slasti a strasti života na moři

Hned první den po příjezdu na Langkawi jsme zaslechli šuškání o jakémsi tajemném zranění. Vezli jsme se zrovna motorovým člunem z ostrůvku Rebak na hlavní ostrov Langkawi. Na lavičce před námi seděl vychrtlý čtyřicátník, teatrálně rozhazoval rukama a vykládal zbytku společnosti, co se stalo. Podle přízvuku Američan. Přes rachot motorů jsme zaslechli jenom málo:

Přímo před Jannou loď onoho plachého chlapíka

„…pheee… oh man… freakin’… am not an emergency guy…“

Kousek od nás se krčil plachý, asi pětatřicetiletý chlapík, který skromně doplňoval divoký výklad, ale mluvil tak potichu, že jsme mu nerozuměli ani slova. Za chvíli už jsme navíc přirazili u mola na Langkawi, kde se všichni rozprchli za svými pochůzkami, a tak jsme se ten den nic dalšího o tom záhadném zranění už nedozvěděli. Onoho plachého chlapíka z trajektu jsme však znovu zahlédli hned druhý den v loděnici. Čtěte dál →

Následující den jsme měli v plánu objet městečko a lokalizovat nejdůležitější obchody ze seznamu, který jsme dostali v kanceláři maríny. Od taxíkaře, který nás vezl do Kuahu na kapitanát, jsme se dozvěděli, že na letišti je možné pronajmout si skútr bez řidičáku, a tak jsme se ráno vydali trajektem na Langkawi a odtud pěšky na letiště. Neušli jsme ani dvacet metrů, když nám zastavilo auto se dvěma staršími Novozélanďany, kteří nás kousek popovezli, protože si jeli na letiště pro noviny. Hezky nám ten den začíná, libovali jsme si. Ne však na dlouho – na letišti byli totiž jenom agenti, kteří pronajímali auta a navíc ještě pěkně draho, což Péťu samozřejmě řádně dopálilo. „Příště zase budu věřit nějakýmu ukecanýmu taxikářovi!“ ulevoval si. Nakonec nám ale nezbylo, než využít služeb jednoho z nich a nechat se odvézt na nedalekou pláž Chenang, kde prý skútry určitě mají. Čtěte dál →