12. 8. 2008: Objevování Langkawi

První dva dny v Rebaku jsme strávili objevováním okolí a vyřizováním formalit. Původně jsme chtěli čas, který nám zbýval před vytažením z vody a další sérií prací, využít k odpočinku, válení se po pláži, četbě… Dopadlo to ale samozřejmě úplně jinak.

"Trajekt" neboli člun, který jezdil z Rebaku na Langkawi

Rebak je totiž jenom jeden z celkem 104 ostrůvků souostroví Langkawi, kde kromě maríny a luxusního resortu není ale vůbec nic – tj. žádný obchod s potravinami (když nepočítáte předražený bufet v jachtklubu), žádné železářství, mechanik, natož celníci, imigrační a kapitanát! Jakmile tedy člověk něco potřebuje, je třeba vydat se „trajektem“, tedy respektive malým motorovým člunem pro asi dvacet osob, na hlavní ostrov Langkawi, kde zase nejsou autobusy, a proto musíte mít už dopředu zamluveného taxíka nebo pronajaté auto, které vás zaveze do městečka Kuah na druhé straně ostrova. Na procházku pěšky to rozhodně nebylo… Zapomněli jsme si na Tchaj-wanu řidičák, a tak pro nás možnost půjčit si auto v úvahu nepřicházela, jak nám řekli v kanceláři maríny. Později jsme ale zjistili, že některé firmy auto půjčí a na nic se neptají.

První den, kdy jsme potřebovali vyřídit celníky a kapitanát, jsme se přepravovali taxíky. Nová místa, nové vůně, plantáže kaučukovníku (gumovníku, jak jsem tomu říkal, než mě Janička poučila, že čeština má pro tyto stromy jiný název… Jsem už z Čech, tak dlouho, že začínám zapomínat vlastní jazyk…), golfové hřiště, rýžová pole, vodní buvoli, druhé golfové hřiště ve výstavbě, tradiční malajská obydlí na kůlech, moderní vily a za tím vším se tyčily hory porostlé sytě zeleným tropickým pralesem. Modrá obloha, spalující žár slunce.

Typický malajský domek na "kuřecích" nožkách

Jak jsme se začali přibližovat k městečku Kuah, objevily se náhle řady obchodů, obchoďáků a tržnic, billboardy hlásily „Bez cla“, „Bezcelní zboží“, „Slevy“, „Velké slevy“ a „Výprodej“. Alkohol, cigarety, kubánské doutníky, čokoláda, hodinky, kufry, oblečení, látky. Obchod za obchodem, stánek za stánkem, všude jedno a to samé zboží. Jinak je Kuah je ale docela pěkné městečko.

Jestli papírování v Lumutu probíhalo bezproblémově, v Kuahu se téměř divili, že se vůbec chceme nahlašovat. Slečna na kapitanátu byla ještě na tolik zodpovědná, že nás požádala o vyplnění jednoho formuláře, celníci, když jsme je konečně našli, se s námi moc nepárali. U dlouhé lavice seděl očividně naštvaný tlustý Arab. Ajaj, říkám si v duchu, toho bude lépe nenaštvat ještě víc. „Přijeli jsme z Lumutu na plachetnici, komu máme dát tydle papíry?“ Celník se na nás ještě víc zamračil a pohodil hlavou směrem, kde stál další oficír a lenivě se opíral o zeď. Když jsme k němu přišli, jenom nám vytrhl obě kopie z ruky a zahuhlal „okej“. „Nemáme si nechat jednu kopii?“ „Ne, my si bereme obě.“ Tím naše proclení do Langkawi skončilo. Koneckonců je to „duty-free island“, takže se nepředpokládá, že sem člověk přijede s vlastním nákladem!

Hospůdka na zastávce "trajektu" Langkawi-Rebak

Nakoukli jsme do nedalekého Royal Langkawi Yacht Clubu, pak jsme se lehce naobědvali v místním supermarketu, nakoupili a vydali se hledat obchods látkami, kde údajně měli mít plátno na moskytiéru. Zatím neúspěšně. Snad budeme mít při naší další výpravě do města větší štěstí!

Zpět u mola, kde se nasedá na člun do Rebaku, je malá hospůdka. Široko daleko není vůbec nic, úplná pustina, tedy až na nedalekou pláž. Usedli jsme a konečně jsme si dali levnější pivo, za 2.50 ringitů třetinka. Po dlouhé době jsme se opět ocitli v kraji, kde je pivo levnější než limonáda. Myslím, že se nám tady nakonec začne opravdu líbit…

Leave a Reply

  

  

  

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>