14. 8. 2008: Jdeme ven z vody

Ráno jsme zašli do kanceláře domluvit se, jak bude probíhat přesun na břeh do loděnice. V deset máme najet pod jeřáb.

Janna v závěsu jeřábu

Byli jsme přiměřeně nervózní. Přeci jenom budou naši několikatunovou loď zvedat jeřábem pár metrů do vzduchu. Stačí prasklá hydraulická hadice nebo nějaká lidská chyba a loď může padnout z té výšky, což by jistě nedopadlo dobře.

V ovládání naší lodi pod motorem už jsme nabyli určité jistoty. Na první pohled to sice vypadá, že je to jako řídit auto, jenomže záhy zjistíte, že ony ty lodě nemají žádnou brzdu. Do jisté míry se dá zabrzdit motorem, to jest hodit tam zpátečku, ale pouze jedete-li pomalu. Ve velké rychlosti by to bylo to samé jako v tom starém vtipu: koupil jsem si nové auto, ale hned to pokazilo. Co si dělal? Ale, dám tam jedničku, dvojku, trojku, pak čtyřku a pětku, a když už jsem pěkně rozjetý, tam kopnu raketu. Prostě byste akorát odrovnali převodovku.

Takže s lodí je třeba jet pomalu, ale zase ne moc pomalu, protože to by pak přestala odpovídat na kormidlování. Musíte se naučit, jak ta která loď jede, jakou má setrvačnost, a jakmile se přiblížíte k molu, je třeba včas přepnout do neutrálu, loď nasměrovat správným směrem a doufat, že váš odhad je správný. K tomu je ještě třeba počítat s proudy a s větrem. Auto jede jenom dopředu, ale loď většinou sklouzává pomalu na tu či onu stranu. Jednoduše, chce to trochu praxe.

Za pět minut deset, motor už běžel, jsme se odvázali a pomalu najeli do takové velké betonové kóje, nad kterou najede pojízdný jeřáb. Anglicky se těmto jeřábům říká travellift. Je to vlastně takové velké hranaté „U“ položené na bok, které spustí na ocelových lanech dva tlusté popruhy, do kterých podebere loď, jeden pás přes prsa, druhý přes břicho.

Janna podepřená na břehu v loděnici

Na břehu asi dva metry nad námi stáli už připravení zaměstnanci loděnice, aby nám hodili čtyři lana, kterými nás zajistí uprostřed kóje. Jakmile byla lana uvázána, vypnuli jsme motor a vzápětí zaburácel motor jeřábu. Začal jsem operátorovi ukazovat, kudy by měl vést pásy, které budou obepínat Jannino břicho. Operátor pokýval hlavou a odpověděl, že stejně posílají dolů potápěče. Opravdu? To je perfektní. Byli jsme skutečně překvapeni. Loď jsme předtím vytahovali jenom jednou v Raffles, což byl pro nás standard. Ani z doslechu jsme o potápěči nikdy neslyšeli. Říkali jsme si, že jsou tady nějak pořádní a dodalo nám to důvěru. (Teprve později jsme se dozvěděli, že toto opatření zavedli poté, co jim jedna loď opravdu z popruhů spadla!)

Pásy byly na místě, operátor vždy trochu přitáhl, jakmile mu potápěč naznačil, že jsou na dobrém místě a my jsme vzápětí ucítili, že Janna trochu poskočila, jak ji jeřáb nadzvedl. Před samotným vytažením je ještě třeba oba pásy k sobě přivázat, aby se na kluzkém trupu lodi nevysmekly, což by mělo tragické následky. Motor jeřábu zařval a Janna se začala pomalu vznášet do vzduchu. Přešli jsme s Janičkou na příď, protože teď musíme vystoupit. Jeřábník přisunul čeleň Janny blíže k betonovému břehu, my jsme vyskočili a pozorovali, jak jeřáb převáží Jannu do kóje pro tlakové mytí. Hned jsme na jeřábníka začali mávat, že tam nechceme, protože máme poměrně novou barvu a tlakovým mytím by nám jí dost opláchli. Druh protiporostová barva, kterou máme my (International Trilux), je totiž tak zvanou „měkkou“ barvou, která se pomaličku omývá, jak loď jede a tím splachuje mořské rostliny a živočichy, kteří se na ni přisají. Tlaková stříkačka takovou barvu spláchne jedna radost.

Na šmíry na bocích lodi je nejlepší aceton

Za chvilku přijela ještěrka se špalky a podstavci, Janna byla podložena, podepřena a jeřáb odjel. Mezitím nám zprovoznili přívod vody a na náš elektrický prodlužovák namontovali speciální zástrčku. My jsme ještě zaběhli do kanceláře podepsat papír, že jsme byli vytaženi a domluvit se, jak dlouho budeme na břehu. Pak už jsme se chopili hadice s vodou, navlékli si gumové rukavice, vytáhli houbičky na nádobí a pustili se do omývání trupu. Většina šla dolů docela lehce, protože to byly jenom řasy, sem tam nějaký ten malý vilejš. Pouze levobok byl trochu horší, protože na něm byla ještě spousta bahna, jak jsme si sedli na mělčinu v lumutské řece. Ale za hodinu jsme měli hotovo.

Zbytek dne jsme se už jen tak plácali, trochu připravovali plánkonspekt dalších prací a v podvečer jsme se zašli vykoupat do bazénu.