สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Lodní deník Lodní deník « Slasti a strasti života na moři

Do Coronu

„Uššumímeihalem,“ řekla Janička. Zpozorněl jsem. Říká se, že mezi manžely někdy dochází ke komunikační bariéře. Že by tohle bylo ono? Žádné varovné signály, žádné předchozí náznaky. Před pár minutami jsme ještě byli naladěni na jednu notu a najednou na mě vlastní žena mluví jazykem, který neumím, a hlavně, kde se to naučila? Chvíli mi trvalo. Možná to bude tím horkem. Můj mozek nakonec provedl úspěšný větný rozbor.

„Co že umíme?“ zakřičel jsem z přídě.

„Nic neumíme, už šumíme i hullem (angl. lodním trupem).“

20130518-130112-9.JPG

Čtěte dál →

V jiném světě

Dva dny jsme strávili v akváriu. Člověk to zná z televize a z fotek, ale když jste jedním z živočichů, kteří jsou namočení do té průzračné krásy, vidíte podvodní svět najednou z jiného úhlu.

Nejdřív jsem si chtěl promnout oči, jestli mě nešálí zrak. Jenže to přes sklo potápěčských brýlí nejde, a tak jsem jenom s vykulenýma očima civěl na tu krásu pode mnou. Co pode mnou! Vždyť já jsem v tom teď plaval až po uši…
V Puerto Galera to začalo trochu rozpačitě. Do vody jsme skočili ze zakotveného člunu a zakotvili jsme, ne právě šťastně, na pohřebišti. Pomalu jsem splýval nad lesem mrtvých korálů, polámaných, zesinaných, hromady vybělených kostí. Pahýly korálových větví trčely do stran jako ulámané hnáty omílané vodou a pomalu rozemílané na prach, který se smísí s pískem a zaplaví pláže, plné mastných těl sálajících pod tropickým sluncem.

20130515-144512-35.JPG

Čtěte dál →

Apo Reef

Původně jsme měli v plánu v sobotu večer opustit kotevní bóji Puerto Galera Yacht Clubu a přesunout se o pár set metrů do vedlejší zátoky na kotvu. Přejezd jsme si ponechali na poslední chvíli a v podvečer se pochopitelně spustil liják. Trochu rozpačitě jsme se dívali nebesům přímo do tváře, nevěřícně kroutili hlavama a z pohodlí mooringu se nám moc nechtělo. Navíc nás čekalo kotvení mezi korály, a k tomu je dobré mít trochu světla, aby bylo možné zkontrolovat, jak se kotva zasekla a jak se táhne řetěz.
Nakonec se na nás štěstí usmálo, déšť ustal a my v pohodě zakotvili. Řetěz se nám trochu zamotal kolem korálových hlav, ale i kdyby se něco přihnalo, měli jsme dost prostoru, aby se s tím kotva vypořádala.

20130515-084828-17.JPG

Čtěte dál →

Týden v Puerto Galera

Tak už jsme týden zakotveni v jedné z nejkrásnějších zátok světa a zatím jsme většinu času strávili u počítače. Místní si nás dobírají, že jsme na tak krásném místě a celý den prosedíme na lodi, místo abysme obdivovali místní vyhlášenou podvodní faunu a flóru. Odpovídáme, že to je sice pravda, ale že bez práce nejsou koláče. Oni si na ty koláče vydělávali celý život a teď je mohou v klidu okusovat, my se musíme přeci jenom trochu ohánět. Samozřejmě, že nás to táhne ven z lodi, ale na druhou stranu nás může těšit fakt, že si na trochu těch koláčů můžeme vydělávat právě v tak krásném prostředí.
Ale dobrá zpráva je, že jsme se celý týden pilně činili a konečně jsme dokončili další román tchajwanské autorky Li Ang. Spolu s tím prvním románem, který jsme dokončili před pár týdny, Čarovnou zahradou, vyjde pod názvem Řezníkova žena v nakladatelství IFP Publishing někdy na podzim. Jinými slovy, máme padla.

20130509-142252-31.JPG

Tady jsme se vykoupali a litovali, že jsme si nevzali potapěčské brýle, protože hned vedle pláže byly korály a další podmořské divy.

Čtěte dál →

Voda a praní

Včera jsme vyrazili na pěší průzkum městečka Puerto Galera. Leták, který jsme obdrželi v místním turistickém centru, město popisuje jako “first class municipality”. Možná je to nějaký místní demografický technický termín, protože těch pár ulic plných obchůdků se suvenýry, barů plných obtloustlých a prošedivělých cizinců, přisátých ke sklenici rumu s vodou, pachem syrového masa, krve a ryb pročpělý trh, schovaný v temném přízemí špinavě žluté budovy, se nějak neslučuje se slovy “first class”.
Puerto Galera je především turistickým městem. Na východní straně ho lemuje rybářská vesnice, ale jinak je plné motorových tříkolek, tricyclů, jejichž šoféři pokřikují na kolemjdoucí “White Beach” a “Sabang”, což jsou hlavní místní atrakce.

P1030032.JPG

Rána tady bývají krásná

Čtěte dál →

Ze Subic Bay do Puerto Galery

Původně jsme chtěli vyrazit ve dvě odpoledne, ale jak už to bývá, těch posledních pár „maličkostí“ před odjezdem jako např. přivázání člunu na palubu, příprava plachet, úklid uvnitř kajuty (vše, co by mohlo během náklonu začít lítat musí být uklizeno do skříněk, sítí, či jinak zabezpečeno) nám zabraly více času, než jsme původně předpokládali. Ve tři odpoledne, když už jsme byli konečně připraveni vyplout, se stejně jako předešlého dne zvedla pěkně ostrá bríza. Z toho jsme se sice radovali, ale na druhou stranu to znamenalo menší komplikaci. Vítr foukal Janně do zad a abychom vyjeli od mola, museli jsme vycouvat. Janna s plným kýlem se směrem dozadu pohybuje jen nerada, a tak jsem navrhla, abychom ji nejprve pomocí lan přetáhli blíže k výjezdu od mola. Já se postavila k předku, Péťa k zadnímu lanu a jen co zazněl povel: „Povol to!” objevil se náhle náš soused a začal se mě vyptávat, jestli vyjíždíme právě teď a že nám musí něco ukázat, na co si máme dát cestou pozor.

20130502-090448-6.JPG

Už brzy tohle místo opustíme!

Čtěte dál →

Sbohem dávám těm jachtklubum proklatejm

Ráno, třetí den po příjezdu do Subic Bay, jsme vytáhli naše věrná skládací kola, na jedno přivázali nákupní košík, na druhé obrovskou tašku s prádlem a vydali se do Olongapo. Zatímco jsme projížděli zaplněnými uličkami, snažili jsme se identifikovat, kudy nás den předtím vezl taxikář Elmo. Naštěstí jsme si zároveň předešlého dne koupili místní SIM kartu a zaplatili si na den internet (cca 15Kč, neomezená data, rychlost kolísavá), a tak jsme se alespoň mohli částečně orientovat také podle google mapy.
První zastávka byl trh, který se nachází zhruba ve středu městečka. Prodávají tu vše od ovoce, zeleniny, ryb až po oblečení, staré napůl orezlé podložky, matky a šroubky, regulátor na plyn, zkrátka vše, na co si člověk vzpomene. Je zajímavé pozorovat, jak v chudých zemích funguje mnohem lépe systém recyklace a znovu používání starých věcí, pro vše, co se na něco hodí, se dříve nebo později najde nové uplatnění.
Čtěte dál →

Subic Bay

Po příjezdu do jachtklubu už nás čekali na molu zaměstatnci maríny, jednak aby nám řekli, že máme přijít do kanceláře podepsat papíry a jednak aby pomohli majiteli člunu, který nás odtáhl, vyjednat odměnu za jeho služby.
„Tenhle člun je soukromý, musíte zaplatit teď hned 5000 pesos (120USD).“
„Odvoz ale organizovala správa přístavu a ta po nás bude zítra chtít také zaplatit. Nehodláme platit dvakrát. Nemohli bychom počkat do zítra, my zaplatíme na přístavu a ti se pak vyrovnají i s majitelem člunu,“ namítli jsme.
Nakonec jsme se dohodli, že zaplatíme okamžitě a v kanceláři nám na to vystaví účet, který budeme moci ukázat úředníkům z přístavní správy. Alespoň jsme teď měli přibližnou představu, kolik by si eventuelně mohli v přístavu říct, repektive nad jakou sumu nebudem ochotni dále platit. Poslali jsme zaměstnance jachtklubu do kanceláře s tím, že se trochu zorganizujeme a za chvíli za nimi přijdeme.
Čtěte dál →

Z Kaohsiungu do Filipín II

Odpoledne vítr i nadále zesiloval a před večeří už jsme měli v hlavní plachtě druhý réf a rolovací genou jsme vyměnili za réfovací kosatku. I tak jsme jeli 5,5 až 6 uzlů. Začaly se pomalu zvedat vlny, a jak z nich Janna surfovala, rychlost překlačovala chvílemi i osm uzlů. K večeři jsme si udělali instatní vegetariánskou rýži od Jessicy Ou, mimochodem velmi chutnou, a zatímco náš věrný Cape Horn kormidloval, my jsme se klidně najedli a s trochou nervozity se ohlíželi na stále se zvětšující vlny. Noc ale proběhla klidně, oba jsme krásně spali, hlídky nám rychle ubíhaly a potkali jsme jen jeden tanker. Ukázalo se, že strategie jet co nejdál od břehu, se vyplatila. Když jsme konečně dorazili do úrovně Luzonu, byli jsme od břehu asi 70 mil.
Čtěte dál →

Z Kaohsiungu do Filipín

18.4.2013 22:03:15

Z Kaohsiungu jsme vyrazili v devět ráno. Původně jsme nahlásili odjezd na osmou, ale do toho jsme nezapočítali očištění hadice na vodu a el. drátů, které byly neuvěřitelně zadělané. Padl na to skoro půllitru acetonu.

Před osmou dorazil Kevin. Uvítal jsem ho v plavkách, protože jsem se zrovna chystal prohlédnou si stav kormidla a lodního šroubu. Šroub jsem ještě trochu dočistil od tube worms. Spodní čep kormidla se trocnu mele, ale není to o nic horší než před měsícem, kdy jsme na to přišli. Ve Filipínách to ale budeme muset opravit.

Když jsem vylezl z vody přišli imigrační. Zase budou mít o čem vykládat. Ty jsem totiž uvítal polonahý, jenom ručník omotaný kolem pasu. Přišli dva muži a jedna žena. Pánové si se mnou srdečně potřásli pravicí, ale ta paní si držela bezpečný odstup. Těsně před imigračními přišel pan Ou a srdečně se s námi objal.

Pak jsme si vzpomněli, že jsme si ještě chtěli dojít pro led… Na to zavolal Tomáš, že už čeká připravený s foťákem na vlnolamu a že prý kde jsme. Chudák! Nejak jsme se s ním špatně domluvili a on už byl na pozici. Vyrazil jsem tedy rychle pro led, v nonstopu OK, jsme ještě utratili poslední stovku, která nám zbyla, a cestou narazili na Deniz z jachtklubu, která zrovna šla do práce. Takže fotografů našeho odjezdu máme dost!

Dopravní kotrola kaohsiungského přístavu nám dokonce hned dala zelenou. Janička to sešlápla na 1600 otáček, feryny na Čičin byly taky někde zalezlé, přístav jsme měli jenom pro sebe. Zamávali jsme pobřežní hlídce, objeli skálu na které sedí kancelář dopravní kontroly a za kterou je vyhlídka, kde už stál připravený Kevin. Vytáhli jsme hlavní plachtu a kolem Tomáše nastoupeného u zeleného majáku na vlnolamu severního vjezdu do přístavu jsme projeli alespoň trochu oddění. Jak je ten svět instantní! Během pár vteřin jsme měli fotky od Tomáše, Kevina i Deniz v počítači. Ještě jsme stihli rychle poděkovat a rozloučit se s Tchaj-wanem fotkou na Facebooku, ale bylo třeba uklidit loď. Sbalit lana, odražeče navázat na člun a dodělat pár dalších drobností, které už jsme nestihli udělat v přístavu. To nám zabralo asi dvě hoďky. Janička se pak chopila telefonu a rozloučila se ještě jednou se svou profesorkou Fan Minru a zbytkem známých a přátel, které nějakou dobu neuvidíme. Pak skončil signál. Vypnuli jsme telefony.

Čtěte dál →