สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Lodní deník Lodní deník « Slasti a strasti života na moři

Jsme zpět na vodě

Tak ještě jednou.
Po čtvrt hodině zuřivého psaní se počítač rozhodl, že mi to smaže. Asi to stálo za kulový.

20131212-144239.jpg

Po dvou dnech jsme zakotvili před marínou Sutera Harbour v Kota Kinabalu. Zastávka neplánovaná, ale zatím to vypadá, že užitečná.
Vyrazili jsme v úterý kolem šesté ráno. Den před tím jsme strávili posledními nákupy a hlavně srdceryvným rozlučovacím ceremoniálem. Přeci jenom jsme v Kudatu strávili čtyři měsíce, Janička navíc tři týdny sama, takže měla šanci se s místními sblížít o to víc. I Janna se v Kudatu hodně změnila, nově vymalovaná teď vypadá opravdu dobře. Po dvou dnech zpět z Tchajwanu jsem si všiml, že Janička téměř kompulsivně kontroluje obsah úložných prostor. Když jsem obavy nad jejím psychickým stavem delikátně vyslovil, Janička se jenom ušklýbla:
„Já se prostě nemůžu vynadívat, jak je to tam krásně vybílený a čístý.“
Je neuvěřitelné, co trocha (přesně řečeno asi tři litry) bílé barvy dokáže. Když jsem po těch třech týdnech strávených v pětihvězdičkovém hotelu na Tchajwanu přijel zpět, nezbylo mi něž obdivně civět. Janička ještě detaily jejího malovaní popíše.
No a pak dostala Janna nové uložení motoru a nové silentbloky. I o tom ještě napíšem. Dělo se toho tolik a tak strašně jsme už chtěli mít vše hotovo a vyrazit, že nám zatím nezbyl čas a hlavně asi spíš chuť to všechno přenést na papír.
Na tento týden, na jehož konci se snad octneme v sultanátu Brunej, nebyla moc dobrá předpověď, což ovšem tady znamená, bezvětří střídané s přeháňkami. Zatím jsme ale zakusili pouze to bezvětří, takže si nemůžeme stěžovat. Stejně bylo naším cílem dobře zajet motor a zvyknout si na nové vibrace a zvuky, které motor díky novým silentblokům vydává. Tento cíl jsme tedy splnili a teď by už zase mohlo trochu zafoukat. Ale abych si jenom nestěžoval, včera kolem čtvrté odpoledne se začal vítr zvedat a zachvíli už jsme surfovali s větrem v zádech z asi metrových vln, rychlost šest uzlů, krásně jsme se bavili. Škoda jen, že ten krásný závěr dne byl doprovázen obavami, co nás čeká v následujících dnech.
Asi po dvou hodinách za Kudatem najednou divně zapraskalo v našem elektrickém autopilotovi Simrad. Hned jsem ho rozebral a zjistil, že se poškodil integrovaný obvod, který sleduje míru posunu kormidelní páky. Tento autopilot používáme jen, když jedeme na motor, a protože nás čeká cca 700 námořních mil z Bruneje do Singapuru, které na motor stejně neujedeme a ani ujet nechceme, tolik nás to nemrzelo. Ale přeci jenom je autopilot věc užitečná a bylo by nám s ním lépe.
Oprava vypadala poměrně jednoduše. Sami bysme to asi nezvládli, tak dobře s pájkou neumím a možná, že naše pájka by na to byla stejně příliš velká a neohrabaná. Rozhodli jsme se proto zastavit u Kota Kinabalu, města dost velkého na to, aby v něm dlel šikovný opravář.
Po té úžasné jízdě ve vlnách jsme ladně zakotvili, kotva se v tom silném větru hned pěkně zakousla, ale ona se ta naše milovaná Rocna stejně vždycky hned zakousne a drží. Zaplavali jsme si v moři a kolem deváté jsme si ustlali v kokpitu, protože předchozí noc jsme zakotvili v poměrně otevřené zátoce a kolem třetí ráno nás to šílené houpání přestalo bavit a po krátké rodinné poradě jsme se rozhodli vyrazit.
Ráno jsme se proplížili na člunu do maríny a navštívili známé Patricka a Jenice z lodě Obsession. Ti nám zapůjčili kola a poradili kam se zajet zeptat. Naštěstí Kota Kinabalu není zas tak veliké, protože teprve v pátém obchůdku z elektronikou jsme dostali tip na staršího čínského pána, opraváře televizí, který hned zasedl k velké stolní lupě a prohlásil, že dneska toho má už dost, ale že nám odpoledne zavolá, jak je na tom a že když ne dnes, tak zítra. Pán vypadal velice sebevědomě, takže jsme si oddechli a vyrazili zpět na loď, cestou jsme si pochutnali v indické restauraci na skvělé biriani rýži, kari kuřeti a chapatti.
Teď osycháme po osvěživé koupeli, pohupujeme se na vlnkách od projíždějících turistických člunech tahnoucích za sebou nafukovací banány plné řvoucích lidiček a čekáme na telefonát od našeho zachránce pana Chu. Když všechno dobře dopadne, zítra vyrazíme dále směrem k ostrovu Labuan a pak na krátkou návštěvu Bruneje.

Krátká studijní odmlka, aneb Janna v roce 2011

Poté co jsme se na přelomu března a dubna roku 2010 přeplavili s Jannou na Tchaj-wan, bylo načase udělat konečně něco pro ukončení našich studií. Ovšem jelikož jsme oba museli za tímto účelem sepsat disertaci, nakonec nám to trvalo ještě další dva roky…

Zpočátku jsme ještě bydleli v Tchaj-peji a za Jannou jsme se vydávali tak jednou do měsíce, podle toho, jak nám to dovolily studijní povinnosti a jaké bylo zrovna počasí. Párkrát s námi byli i Ondra s Míšou, které naše společná přeplavba zdá se od jachtění opravdu neodradila.

Čtěte dál →

Kdo by nemiloval sousedskou soudržnost

Jsou vlevo, jsou vpravo, za námi i před námi. Jsou všude kolem. Koukají nám do oken, my se schováváme za závěsy a škvírou koukáme zpátky na ně. Sledujou nás kukátkem, když jdeme po chodbě, poslouchají u stěny, když se hádáme nebo milujeme. Stěny jsou tu jak z papundeklu. Všechno je slyšet.

Čtěte dál →

Na kotvě v Puerto Princesa

Opět jsme zapadli do rutiny života na kotvě. Ráno po snídani v kokpitu zasedneme k počítačům, a odpoledne, když už toho máme plné zuby, tedy přesněji řečeno když už nevíme jak si sednout, vyrazíme na projížďku na kolech, která máme již dva týdny zaparkovaná na dvorku v jachtklubu (mimochodem, tolik prostoru uvnitř lodi jsme už dlouho neměli!). Většinou naše odpolední výlety spojíme s nějakým malým nákupem, abychom postupně doplnili zásoby, které se nám již částečně ztenčily. Někdy odložíme tašky s nákupem na chvilku v klubu a prohodíme pár slov s místními námořními štamgasty – většinou Australany, i když je tu i Klaus ze Švédska s manželkou, kteří žijí na krásném žlutém trimaránu.

20130623-092932-6.JPG

Člunem na břeh

Čtěte dál →

Promarněná šance

Vzpomenete si, kdy se vám naposledy naskytla nějaká skvělá příležitost, kterou jste promarnili nerozhodností, pochybami nebo nedostatkem kuráže? Možná jste měli šanci něco získat, vydělat si, někam se podívat, někam zajít. Jenže k tomu nedošlo a vás to potom nějakou dobu hryzalo a pořád jste si museli sami na sebe nadávat a představovat si, jaké by to bývalo bylo, jak jste se mohli mít, jak úžasně pozitivně by byl váš život ovlivněn.
A vzpomenete si také na tu radost a zadostiučinění, když se potom ukázalo, že to byl strašný propadák, podvod a katastrofa. Úplně se vám zatají dech a ze srdce vám najednou spane obrovský balvan. Jestli jste věřící nebo pověrčiví, hned si doplníte vysvětlení vaší váhavosti. Jestli tímto darem nejste obdařeni, tak prostě roztáhnete pusu od ucha k uchu, nevěřícně zakroutíte hlavou a pomyslíte si, jaký jste to měli štěstí. Možná se ještě pokusíte pitvat a hledat indicie, které vás před tím podnikem varovaly, možná i nějaké najdete a pomyslíte si, jak jste důvtipní, ale to je stejně jedno, protože hlavní je, že jste do toho nešlápli.
My jsme se na to zlatým práškem posypané lejno dívali posledních pět dní.

BLOG - Ununswered. Alice Fontana via Compfight

Čtěte dál →

Smětištěm ostrovů a útesů

Poslední noc v zátoce Bacuit byla klidná. Jako ostatně většina předešlých nocí. Ráno jsme hned na sedmou vyrazili pro vodu a pak jsme napůl na motor napůl na plachty opustili Corong-Corong. Naposledy jsme se zahleděli za Minilocem, projeli kolem pláže Commando a pak zamíříli úžinou kolem El Nida na sever.

V nejsevřenějším místě úžiny se proti nám vyrojil houf lodí, které rozvážely turisty po atrakcích. Začali jsme dumat, jak se s tím rojem nejlépe minout, ale tady byla veškerá pravidla lodní dopravy na nic, tak jsme prostě drželi směr a hbité bangky nás snadno sami objely. Vlastně to tak bylo správně, protože jak jsme jednotlivé bangky míjeli, foťáky cvakaly, prostě byli jsme atrakcí a jako celebrity si můžeme plavat, kam nás nastavení plachet nutí a ostatní nám musí hezky z cesty. Než nás minula poslední loď, ruce už nás od mávání bolely.

20130610-045714-6.JPG

Duha ráno na kotvišti poblíž ostrůvku Calabugdong

20130610-045720-10.JPG

a koukám na duhu...

Čtěte dál →

Navoněná holčička

Bylo kolem čtvrté odpoledne, s krátkou přestávkou na oběd jsme překládali od sedmi. Měli jsme toho už dost. Celý den bylo horko — to je tady vlastně pořád — ale dnes moc nefoukalo, takže bylo takové to lepkavo a dusno, jako když vás obalí do kusu igelitu a strčí do skleníku.

Těžce oddechujíc jsme nasedli do člunu a pomalu veslovali ke břehu. Byl odliv. Pořádný. Protože vystupujeme přes pláž pozvolna klesající do moře, museli jsme člun ještě kousek táhnout po mělčině, pak poponést z vody a přivázat k vahadlu jedné z místních lodí, my jim říkáme vodoměrky, která už seděla na dně — spolehlivá kotva.

20130608-082318-27.JPG

Čtěte dál →

Když v ráji bouřilo

Už více jak týden jsme na údajně nejkrásnějším místě na celých Filipínách, v zátoce Bacuit Bay na severozápadním cípu ostrova Palawan, a od našeho příjezdu nás tu téměř dennodenně provází bouřky. Jinými slovy, velice záhy jsme zjistili, že v ráji, tedy alespoň tady v tom našem, jsou hromy a blesky na denním pořádku. Vlastně hned náš příjezd do zátoky Bacuit provázela pěkná metelice.

20130526-140858-34.JPG

Čtěte dál →

Normální pracovní den

Asi už jsme si dovolili kdysi poznamenat, že výhled z naší kanceláře je většinou obzvlášť povedený. Viděli jste ty západy a východy sluncí, ty skály, průzračné mělčiny plné korálů a akvarijních rybek, pláže zářivě bílé až oči přechází. Krásné na tom je taky to, že se ten výhled často mění. S přílivem a odlivem nebo se změnou větru se Janna stočí jiným směrem a my koukáme zase na novou scenérii. A pak, když nás už celé to panoráma přestane bavit, zvedneme kotvy a jedeme o zátoku dál. Ano, pracovat z paluby plachetnice zakotvené v tropickém ráji, je k nezaplacení. Myslím, že je ale fér, vrhnout na celou tu tropickou romantiku trochu světla a povědět vám, jak vypadá takový pracovní den tady u nás.

20130520-121226-26.JPG

Odpolední bouřka na kotvě

Čtěte dál →

Toulání po mořích

Pořád tomu ještě nemůžeme tak trochu uvěřit. Na podzim to bude už pět let, co jsme Jannu objevili opuštěnou v Singapuru a splnili si sen – koupili si plachetnici, na které můžeme bydlet. Cesta na opuštěný ostrov už není daleko, říkali jsme si tehdy, my naivní zelenáči. Jenže tím to vlastně všechno teprve začalo. Nejprve jsme museli Jannu opravit a dokončit naše studia. Měsíce ubíhaly jeden za druhým a my neustále snili o tom, kdy konečně vyplujeme. Při každém setkání s kamarády se přetřásalo téma našeho odjezdu z Tchaj-wanu. Neděláme si iluze o tom, že mnozí po čase začali pochybovat o tom, zda vůbec někdy vyplujeme. Navíc poté co jsme loni na jaře oba obhájili disertace a po dvou měsících v Čechách se definitivně přestěhovali na loď a začali cestu konkrétněji plánovat, nicméně kvůli práci, která se na nás najednou ze všech stran hrnula – překlady, hlídání motorové jachty, další opravy a úpravy Janny…, jsme datum vyplutí neustále odkládali, těch, co opravdu věřili, že někdy odvážeme lana od vazáků kaohsiungského mola, nepochybně rychle ubývalo. Však i naši tchajwanští známí se s námi loučili už v listopadu, kdy nám uspořádali večeři na rozloučenou, a potom znovu v dubnu, dva týdny předtím, než jsme opravdu vypluli.

20130522-143342-79 (Medium)

Čtěte dál →