Slasti a strasti života na moři

Dnes jsme chtěli jít původně plachtit a otestovat poslední úpravy. Pak jsme se ale pustili ještě do dalších oprav a Janička se vydala nakoupit, teď už úplně poslední fůru zásob. Nakonec jsme tedy nevyjeli. Stále jsme ještě nevyzkoušeli kotvení. Usínali jsme plni očekávání z toho, co naše první velká plavba přinese. Je možné, že už zítra vyplouváme?

Loď se plní zásobami…

Dnes byl další nákupní den a za chvíli hurá na pivo! Ale postupně.

Ty nákupy jsou nekonečné…!

Po snídani jsme odmontovali prázdnou LPG bombu a narvali na ní náš oranžový batoh – padl jí jako ulitý. Musíme bombu propašovat nejprve metrem (kde se za převoz LPG bomby platí pokuta 5000 singapurkých dolarů, což je asi 3500 USD) a pak ji dostat zpět taxíkem. Taxikářovi musíme zalhat, protože by nám bombu nevzal. Z cesty metrem jsme měli docela obavy. Na obrazovkách na stanicích stále běží upoutávky na obezřetnost proti teroristům a rozhlas neustále nabádá, aby cestující informovali o podezřelých osobách s velkými batohy… Kdyby nás s bombou chytili asi by to byla naše poslední jízda SMRTí, tj. Singapore Mass Rapid Transit. Poslední váhání utlumilo zjištění, že za naplnění bomb v maríně bychom zaplatili 50,- (ve městě pouze 20,-), přičemž taxíkem nás to všechno vyjde jenom na 43,- a navíc si přivezeme i všechny další nákupy. Takové vydřiduchy podporovat nebudeme! Ale co si stěžujeme, my tady ani nemáme co dělat. Lidé, které tady potkáváme, nevypadají, že by nějak dlouze přemýšleli o nějaké té stovce. Prostě jsme v místě pro bohaté a máme hluboko do kapsy. Vlastně je to tak trochu zázrak, že nás tady nechali za tak nízkou cenu. Hvězdy jsou nám nakloněny. Čtěte dál →

Je neděle, a tak jdeme plachtit. Už to všechno musíme konečně vyzkoušet! Ale nejprve je třeba rozřešit záhadné chování hloubkoměru. Chvíli jsem s tím ještě bojoval, ale vždy když jsem našel polohu, ve které byl dobrý signál a zkusili jsme přístroj vypnout a zapnout, nic se nestalo. Už jsem chtěl vyrazit na dnešní výlet bez hloubkoměru. Škoda krásného dne. Ještě to šla zkusit Janička a nakonec jsme na to přišli. Problémem byla moje netrpělivost. Bylo třeba vždy počkat déle než několik sekund. Občas skoro půl minuty než se na displeji rozsvítily povzbudivé čtyři metry hloubky. V tom byl tedy zakopaný pes.

Už brzy vyplujeme!

Rychle jsme posbírali jsme růže, které nám přinesla naše trpělivost, poklidili poslední bordel a začali odvazovat. Motor poslušně naskočil a poklidně brumlal, zatímco Janička zavolala rádiem marínu, abychom mohli vyjet. Prošli jsme si zběžně, kdo co odváže, kam to odhodí, co bude kontrolovat atd. Dal jsem pomaličku zpátečku, Janička naskočila za letícím lanem od zadního úvazníku. Jsme zde zaparkování přídí k molu, aby nám kolemjdoucí neustále necivěli do „bytu“. Musíme proto trochu nacouvat, což není tak snadné, protože Janna díky tvaru kýlu couvá nerada a kormidlo má jenom malý efekt. Takže mírně nacouvat, zároveň pomaličku točit na pravobok, dávat pozor abychom čeleněm nepoškrábali loď vedle nás a pak plnou parou vpřed, devadesát stupňů doprava kolem posledních pontonů, pak doleva kolem zdi a majáku a jsme v Johorském průlivu. Čtěte dál →

Tak je tu další pátek a Janna je opět o něco krásnější, opravenější a provozu schopnější.
Průběh dneška byl vcelku poklidný, až na šok při koupi jednoho metru hadice, za který jsem dali 13 singapurských dolarů. Ale hadice je to dobrá a bude nám jistě sloužit dlouhá léta.
Ráno se mi do ničeho moc nechtělo. Janička proto zavelela, že jedeme napojit hadici na tankování, čímž se zkompletuje naše práce na motoru. Teď je už na něm, aby ukázal, zda je naší pozornosti hoden. Zatím se na něj pořád díváme trochu jako na oheň, ale doufejme, že jsme na dobré cestě udržet ho v jeho služebné funkci, protože jako pán by byl velmi náročný. Postavil by si hlavu a jen tak by se válel a sál naše nervy a peníze. Stále mluvíme o budoucnosti bez motoru, ale jenom potichu, aby to Brumla, náš motor neslyšel.

Čtěte dál →

Kolem šesté nás zahnala bouřka dovnitř do lodi. Z trucu jsme proto spali až do osmé. Tak pozdě už jsme dlouho nevstávali. Kolem desáté nám konečně přivezli věci od Jessie, tak jsme vybalovali a najednou byl oběd.

Já se pak pustli do boxu na baterky a rozuzlení dalšího spletitého svazku lián starého elektrického vedení. Původní odhad, že je vše nataženo dvakrát až třikrát, samozřejmě třemi různými směry a ještě zpátky, nebyl tak přehnaný. Má to ale i světlou stránku. Máme teď spoustu náhradního drátu. Většina je sice nekvalitní, ale je tu i pár metrů pocínovaného drátu nejvyšší kvality od Anchor. Místo abychom kopírovali původní vedení, které bylo taženo kolem motoru (pohnutky k tomuto provedení se asi nikdy nedovíme), my jsme to protáhli přímo pod schodama a zkrátili tak délku drátů asi o dva metry.

Čtěte dál →