สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Jana Benešová Jana Benešová « Slasti a strasti života na moři

Na lodi jako doma

Venku zuří tajfun – vlastně už dozuřil, jen sem tam ještě foukne a sprchne. Noc jsme přečkali kupodivu v klidu. Já spal jako zabitý, jen čas od času mě probudil prudší náklon, skřípání fendrů nebo kvílení v ráhnoví ze sousedních jachet. Zajímavé je, že nám ráhnoví nekvílí. Možná jsme ještě nebyli v pořádné fujavici… i když v Hong Kongu na kotevní bóji jsme proseděli několik bouří a tam foukalo pořádně. Janička spala o něco hůře, ale jinak vypadá čile – aha tak, ne, prý je trochu „připitomělá“:

„Od půlnoci jsem se budila každou hodinu, vždycky když to víc škublo a podívala jsem se na iPadu, kde tajfun zrovna je. Nejvíc mě vylekala sprška vody, kterou na mě chrstnul poryv větru skrze vchod do kajuty, který jsme měli způli otevřený. Tomu říkám budíček!“

Čtěte dál →

HOKR aneb podavačská deprese

Jako milovníci českého jazyka jsme samozřejmě během našeho pobytu doma v Čechách viseli lidem na rtech a hltali každé slovo. Koneckonců žijeme v Asii už hodně dlouho a máme strach, abysme neztratili s mateřštinou kontakt. Naučili jsme se tak i pár slov odborných, jako například frikulína neboli panička, co chodí na šoping a je frí a je kůl a hlavně je in. V rámci malého extempore do tajů zednického umění, kdy jsem si myslel, že vykonávám ušlechtilou funkci podavače, mi bylo vysvětleno, že jsem vlastně jen HOKR, čili hovado k ruce. Na podavače si ještě musím něco odpracovat. Trochu jsem se ofrňoval, ale to mi samozřejmě nebylo nic platné. Stále jsem jenom podával (ha! přeci jenom na tom mém podavačství něco bude!) cihly, vozil kolečka malty a otevíral pivo (samozřejmě nožem přes ruku jako chlapi).

Fáze destrukce

Dnes jsme se pustili do výroby poličky na krabice Lock & Lock, které budou naplněny luštěninami. Prý jsou po tom dobré větry a dobré větry naší loďce velmi svědčí. Funkci HOKRA dostala Janička. Na mě, zkušeného podavače, připadlo měření, řezání, vrtání, šroubování apod. Poličku jsme vlastně už měli připravenou od včerejška, ale chtěli jsme ještě odmontovat obložení trupu a pořádně loď pod ním otřít, protože tam byly nánosy prachu už pár let staré. Akumulátorová vrtačka vesele bzučela a za chvíli jsme měli umyto a začali jsme montovat tu poličku. Já jsem ležel na posteli pod poličkou a ruce jsem natahoval po nástrojích a součástkách, které mi Janička otráveně podávala.

„Co je? Splín?“ Janička vypadala nějaká nesvá.

„Trochu.“

„Počkej, až to bude hotový, naplníš si to věcma a to tě rozveselí.“ Byl jsem samozřejmě mimo. Příčina Janiččiny mořeplavecké melancholie mi unikala.

Cídění začíná

Takhle se to táhlo celý den. Já jsem velel „přines to a podej ono“ a Janička běhala tu pro šroubek, tu pro vrták, „tyhle kombinačky ne, ty malý“… Sem tam nějaké to  uklízení bordelu, kterého jsem za sebou zanechával nemálo, ji rozhodně nemohlo dostatečně intelektuálně stimulovat. O uspokojení z manuální činnosti ani nemluvě.

Pár posledních vrtů, několik úderů kladivem a bylo hotovo. Radost veliká, poličku jsme hned naplnili dobrotami, které brzo půjdou do papiňáku.

Pak mi bylo konečně sděleno, jak je to vlastně s tou Janiččinou melancholií. Na dnešní den jsme měli v plánu ještě napojit starou pumpu od motoru na vrtačku, že bysme s ní zítra vypumpovali nádrž a přefiltrovali naftu. Problém byl v tom, že jsme si sice byli stoprocentně jistí, že tu pumpu někde máme, ale nevěděli jsme kde. Nejlogičtější úložiště bylo ve skříni v kokpitu, ale já se dušoval, že tam jsem to prohrabal a že tam to není. Janička se ale nedala, že si to ještě přehrabe sama. V rámci své podavačské deprese totiž prolezla celou loď a byla si jistá, že ta pumpa musí být jedině v místě, kde ona nehledala a nehledala tam jenom proto, že já tvrdil, že tam to nemůže být. Právě tahle kokpitová skříň je plná spousty těžkých předmětů, jako je třeba bedna na nářadí, a tak jsem samozřejmě galantně nabídl svou pomoc, že to vyhážu.

„Ale já chci taky něco dělat. Dneska mě to nebavilo, jenom něco podávám a to je hrozná nuda.“ Deja-vu! Přesně to jsem pociťoval, jako HOKR na stavbě doma. To čekání na další požadavky je tak otupující, že je člověk vlastně hrozně rád, když mu řeknou, že má přeházet metrák uhlí. Konečněěě, oddechne si, konečně činnost. Nečinnost je tak děsně oblbující.

„Nech mě to aspoň vyházet, ať mám taky pocit, že něco dělám.“ A jak řekla, tak udělala. Nejlepší na tom bylo, že za chvíli byla na světě i ta ztracená pumpa. Ale stejně ji asi nebudeme moct použít, protože je dost zlikvidovaná. Nakonec si Janička alespoň zlepšila náladu výměnou membrány na bilge pumpě.

Poučeni dnešními událostmi, zítra práci lépe rozdělíme. Já budu čistit nádrž (na což se mimochodem DĚSNĚ těším) a Janička bude čistit trup lodě, na což se, jak sama svými vlastními slovy dotvrzuje, po dnešním podavačském dni, OPRAVDU těší!

Dílo hotovo

Zpět na palubě

Po dvou měsících „prázdnin“ doma v Čechách nás Tchaj-wan uvítal deštěm po tropické bouři, která se právě hnala na Hong Kong. Jannu jsme našli v naprostém pořádku, v podpalubí skoro sucho, sem a tam trocha prachu, ale i přesto, že jsme loď nechali v tom tropickém žáru a vlhku dva měsíce úplně zabedněnou, pěkně voněla.

clip_image004Prvních pár dní bylo trochu rozpačitých. Děsné vlhko, teploty kolem 30, pásmová nemoc. Když jsme z Tchaj-wanu na konci května odlétali, opustili jsme náš byteček na souši a na dobro jsme se nastěhovali na palubu. Naše dizertace jsou dopsány, mohli jsme se tedy zbavit studijních materiálů. Do lodi jsme naskládali haldy knížek, kterých jsme se nebyli sto zbavit, že prý je přebereme, až se vrátíme. Ke stolku v kajutě jsme uvázali dvě skládací kola. Ty že pak někam strčíme. Jsou tři hodiny ráno, v hlavě nám ještě hučí motory letadel, ve kterých jsme strávili posledních 15 hodin, venku jemný deštík, což v tropech znamená, že pot, který z vás bez ustání stéká, nemá kam odtéct – dojem prádelny je dokonalý. Vedle kol a hald knížek jsme vtěsnali dvě krosny a dva batohy. Naštěstí jsme měli před odjezdem tolik rozumu, že jsme si nechali dvě lůžka v kajutě volná, takže jsme alespoň mohli hned zalehnout. Ráno moudřejší večera.

Probudili jsme kolem sedmé. Slunce vykouklo skrze mraky a hned začalo neúprosně pálit. Hra začíná. Škatulata hejbejte se! Vyložili jsme šaty, protože kromě pár dárků a laptopů jsme z domova nic jiného nevezli – na knihy bylo vyhlášeno přísné embargo. Hned bylo jasné, že nás čeká další redukce našeho hmotného majetku. Kola jsme zatím zamkli na zádi a hodily přes ně velké pytle na odpadky. Krásně to nevypadá, ale nám jde přeci o zdravý rozum! Tři obří tašky jsme naplnily knížkama a uložili jsme ji u kamaráda Tábority Tomáše Juříčka. Tu největší ještě naložíme až pojedeme někdy na podzim do Hongkongu, odkud můžeme poslat balík do Čech. Tchajwanská pošta totiž přestala poskytovat lodní dopravu. Balíky lze poslat jedině letecky, což není právě levné. Dvě menší tašky, jednu naplněnou českými, druhou anglickými publikacemi, jsme se slzou v oku věnovali Tomášovi. Stokrát sláva elektronickým knihám! Nebýt elektroniky, tak bychom na Jannu naložili maximálně nějakých 150 knih a to je sakra málo. Zvlášť pokud jde o beletrii.

clip_image002Teď tedy začíná to, na co jsme se tolik těšili. Život a práce na lodi. Jsme z toho jak opilí, svět se s námi kolíbá a nám je dobře. Dnes je zataženo, teplota v lodi nám poklesla pod 30 stupňů, takže je vlastně docela příjemně. Puštěný máme jenom jeden větrák.

Uvědomili jsme si taky, jak rychle jsme si navykli na ten prostor a klid a pohodlí, které jsme doma měli. Pro pitnou vodu si už chodíme v kanystrech, musíme si hlídat baterie, které už dosluhují. Prostě pomalu se aklimatizujeme do života na lodi, kde všechny základní denní úkony často vyžadují trochu úsilí. Ale radosti, ty jsou o to intenzivnější!

V následujících dnech náš čeká dost práce. Jak jinak! Dosud jsme si našli čas na opravy jenom toho nejnutnějšího, teď musíme z Janny udělat pohodlný domov.

Mořeplavecká melancholie

Robert Pirsing

(anglický originál publikován v Esquire, květen 1977, přeložili Petr Šimon a Jana Benešová)

Jejich osud byl typickým příkladem. Po čtyřech letech tvrdé práce byl jejich trimaran spuštěn na vodu v Minneapolis, kde začíná splavný úsek Mississippi. Šest a půl měsíce se plavili dolů po řece a pak přes Mexický záliv na Floridu, kde dokončili poslední úpravy. A potom všem konečně vypluli strávit rok na Bahamách, Malých Antilách a v Jižní Americe.

Dopadlo to ale úplně jinak. Během šesti týdnů to zabalili a loď byla zpět na Floridě na prodej.

Čtěte dál →

O kočkách a lidech

Jednoho dne nás napadlo, že si pořídíme kočku. Touha pořídit si roztomilé koťátko je samozřejmě naprosto normální, nehledě na to, že jsme už byli naplno zasnění do plánů o životu na moři a během našeho námořního studia jsme se dozvěděli o spoustě námořníků, kteří se plaví s kočkami. Nepřišlo to tedy z čistého nebe.

Třítýdenní Klubíčko

Třítýdenní Klubíčko

Jednoho nedělního odpoledne brouzdala Janička na jakémsi tchajwanském serveru pro cizince, kde narazila na inzerát jistého Kanaďana, který na ulici našel houf právě narozených koťat bez matky, vzal si je všechny domů a rozhodl se, že pro každého z nich najde oddaného chovatele. Nedalo se nic dělat. Osud nás povolal do služby. Čtrnáct dní jsme ale museli počkat, než koťata trochu zesílila, protože jejich zachránce měl očividně s takovou drobotinou zkušenosti a osobně je všechny kojil. Zatím nám posílal fotky emailem a my se téměř okamžitě rozhodli pro zrzavého kocoura.

Když koťata povyrostla, jejich zachránce nám zavolal, my jsme nasedli na skútr, cestou koupili několik drobností, které jako chovatelé kočky domácí budeme potřebovat, a za chvíli už jsme si hráli se třemi vypelichanými koťaty. Chvíli jsme je po sobě nechali lézt a pak jsme sáhli po tom největším a nejživějším, kterého jsme si ostatně už předtím vybrali.

Čtěte dál →

Fotky z regaty v Kaohsiungu

Minulý týden jsme se zúčastnili třídenní regaty mezi Kaohsiungem a zátokou Dapeng. Brzy o tom něco napíšeme. Zde jsou fotky jako závdavek:

  • Fotky z regaty — Hlavně lidi a okolí.
  • Janna pod plachtami — Díky pilné práci organizátorů a našich nových přátel z novozélandské yachty Charioteer, máme konečně taky pořádné fotky našeho plavidla na vodě.

Ostře proti monzunovým větrům

Janna netrpělivě trhá za kotevní bóji

Janna netrpělivě trhá za kotevní bóji

(Přelom března a dubna 2010)

Poslední týden jsem byl jak na trní. Janička s Míšou a Ondrou měli přiletět z Tchaj-wanu v pátek kolem desáté. Většina úprav a oprav na lodi už byla hotova, Janna to vytušila a začala netrpělivě pocukávat kotevními lany. Na nic jsem se nedokázal soustředit, loď připravená k vyplutí, posádka ještě v relativním nedohlednu, sedím, koukám. Blb do blba. Nakonec jsem to nevydržel a vydrhl jsem celou loď. Nejprve se mi do toho samotnému moc nechtělo, posádce jsem navíc slíbil, že si krásy námořního života bude moci prohlédnout nejprve skrz štětiny rejžáku, ale bylo zrovna tak hezky a voda byla tak krásně čistá… Alespoň nám zbude víc času na tréninkové vyjížďky, Ondra s Míšou budou totiž na lodi poprvé.

Čtěte dál →

Ďábelská žena — Moderní tchajwanská ženská próza

Konečně je na světě! Po téměř dvou letech plánování, shánění financí a samozřejmě za přispění všech zúčastněných překladatelů a p. Martina Hnila z nakladatelství Brody se podařilo dokončit novou sbírku tchajwanských povídek.

Český čtenář měl již v minulosti příležitost seznámit se s tchajwanskou literaturou prostřednictvím dvou výborů povídek: Ranní jasmín (Dharma Gaia, edice Kontinenty, 2001) a Chuť jablek (Brody, 2006).

Ďábelská žena se od předešlých sborníků liší především svým zaměřením na literaturu psanou ženami. (Kuriózně, také všechny povídky byly přeloženy ženami, tedy s jednou výjimkou, kde je spolupřekladatelem muž.)

Ďábelská žena -- Moderní tchajwanská ženská próza

Ďábelská žena — Moderní tchajwanská ženská próza

Cílem výboru je v systematické formě představit českému čtenáři bohatost a unikátnost tchajwanské ženské prozaické tvorby, seznámit jej s nejdůležitějšími autorkami a jejich reprezentativními díly, jež byla vybrána tak, aby v historické perspektivě (sbírka zahrnuje povídky od roku 1965 do roku 2007) podala ucelený, ale zároveň pluralitní obraz tchajwanské společnosti, moderních dějin Tchaj-wanu, poukázala na vývoj genderových a ženských otázek v rámci tchajwanské společnosti, ale zároveň také naznačila, jak tchajwanské autorky vnímají jiná čínská geografická prostředí, jako jsou Hongkong a ČLR.

Kniha je určena všem, kteří mají zájem o čínskou a tchajwanskou kulturu a všem milovníkům literatury vůbec. Vedle třinácti povídek obsahuje též úvod představující jednoduchou formou historii tchajwanské ženské prozaické tvorby ve vztahu k tchajwanské literatuře jako celku, kulturní a historické pozadí jednotlivých období, hlavní představitelky a zároveň témata a techniky, jež danému období dominovaly. Pro bližší seznámení se s jednotlivými spisovatelkami je kniha doplněna o medailonky autorek, které obsahují základní informace o spisovatelce a jejím díle a v odděleném odstavci též stručnou informaci o významu a specifičnosti povídky, jež autorku ve výboru reprezentuje.

Knížku vydalo nakladatelství Brody a v brzké době by se měla objevit na pultech vybraných knihkupectví. Ptejte se svého knihkupce nebo přímo na adrese nakladatelství:

Martin Hnilo, Brody
Opletalova 933/13
Praha 1
110 00

baobab@centrum.cz

  • Editor: Jana Benešová
  • Přeložili Jana Benešová, Vladimíra   Bilijenková, Táňa Dluhošová, Kamila Hladíková,  Jakub  Hrubý, Karolína Jakubše, Michaela  Jebavá, Lucie Kellnerová­-Kalvachová, Lucie Olivová, Tereza Slaměníková, Petra Ťulpíková
  • Kniha byla vydána pod záštitou Council for Cultural Affairs, Executive Yuan, ROC
  • Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky zpřístupnila text této knihy na internetové adrese www.braillnet.cz.
  • 460s.
  • ISBN 978­80­86112­29­9

Přestěhovali jsme se do Kaohsiungu

Tak jsme už zabydlení v našem novém bytě v Kaohsiungu! Konečně zase bydlíme ve svém (rozuměj: pronajatá pidi garsonka s vlastní koupelnou a záchodem) a konečně jsme se navrátili k tradici malebných místních jmen. Po Sloní hoře a Řvoucí želvě jsme se usídlili v ulici Hvízdajících lodí. (Znalci místních poměrů a čínštiny ať se nezlobí, že jsme představivosti trochu popustili uzdu. Skutečné jméno naší ulice, 哨船, totiž znamená Strážní loď. Ale i to je docela uspokojující.)

View V ulici Strážních člunů in a larger map

Čtěte dál →

5. červenec: Zbytečná smrt

Zapomněli jsme zapsat velkou událost, bohužel tragickou. Kousek od nás, jsou vyvázány tři malé plachetnice, asi tak 15 stop dlouhé, na kterých tady plachtí školáci z jakéhosi univerzitního kurzu. Já je hrozně rád pozoruju, zvlášť když vyplouvají jen na plachty (událost ne tak častá, vlastně vidět taky kolem jednu z místních lodí plachtit je spíš svátek) nebo na plachty vplouvají zpět, což ovšem většinou končí pořádnou peckou do mola. A přídě lodí o tom podávají jasný důkaz. Sklolaminátová záplata nebo izolepa.

Náš sporák plně využit

Čtěte dál →