สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Jana Benešová Jana Benešová « Slasti a strasti života na moři

29. červen: Čištění nádrže

Janna v maríně Raffles

Janna v maríně Raffles

Někam se nám ztratil jeden den, včera bylo 27. dneska je 29. Co naplat. Naši životopisci budou mít na krku prostě takovou malou záhadu. Události ranní a dopolední se nějak ztrácí v porovnání s dojmem zklamání nad zkyslým špenátem! Trik Lin Pardeyové s tříminutovým maximálním převařením a následným ponecháním poklice na hrnci se nepovedl! Vše vypadalo slibně dokud jsem pod hrncem nezapálila plyn a nezamíchala obsahem. Rázem se ze dna kastrolu vyhrnulo tisíce bublinek – celý hrnec vzkypěl a mně bylo jasné, že je zle. „Taková škoda!“ volal Péťa. „Ta poklice asi špatně těsnila (je totiž dvakrát větší než byl dotyčný kastrol),“ omlouvala jsem se já. Celé dopoledne jsme kolem hrnce posvátně chodili a těšili se, jak si pochutnáme na těstovinách se špenátem, leč… Nakonec jsme společně s Péťou usoudili, že pro zmírnění škody bude nejlepší přebrat ze zkyslého hrnce alespoň kuřecí prsa, znovu je propláchnout a převařit a následně orestovat se zeleninou a vydatně posypat den předem zakoupeným parmezánem. Oběd se tedy pro toto malé zdržení servíroval později, ale oba strávníci byli nakonec více než spokojeni! „Tak vidíš, jak jsi to zachránila,“ utěšoval mě Péťa.

Čtěte dál →

26. červen: Vodoinstalace

Z kuchyně, které se v angličtině říká „galeje“ (Janička se skutečně činí jako přikovaný galejník), pod nos se mi line vůně boloňské omáčky. Vane příjemný osvěžující větřík a je krásných 31 stupňů.

Janička "galejník" s bezpečnostním pásem pro kuchaře

Dneska jsme napojili nádrž na sladkou vodu, kterou se pomocí ruční pumpičky přivádí pitná voda do dřezu v kuchyňce. Za chvíli, tj. po obědě, napojíme slanou vodu (přímo z moře, tj. skrz díru v lodi a ventil, který už tam naštěstí je… instalovali jsme ho sami v zimě…) na běžné mytí, která jde přes nožní pumpu.

Čtěte dál →

25. červen: Instalace sporáku

Péťa připravuje konstrukci pro bomby

Péťa připravuje konstrukci pro bomby

Ráno jsem se vzbudila až v sedm hodin – tady se prostě krásně spí (poznámka: Janička běžně vstává mezi pátou a půl šestou). Péťa ještě pochrupával. Vysoukala jsem se opatrně z postele a šla namazat tousty s marmeládou. Potom jsme již oba vyrazili do umýváren provést ranní hygienu a já naplnit naše dvě termosky horkou vodu do tělocvičny – náš obvyklý ranní rituál… To se ale dneškem změní!
Jaké štěstí, že Singapore a Raffles Marina jsou v podstatě čínské čtvrti. Číňané mají totiž ve zvyku mít stále po ruce horkou vodu na zalití čaje. To nás zachránilo při lednových a únorových opravách, kdy jsme zjistili, že sporák nebudeme schopni sprovoznit, dokud nám nedodají správné LPG bomby a konektory. Měli jsme tedy alespoň tu horkou vodu na čaj, instatní nudle… I přesto bylo po měsíci a půl, když jsme se vrátili zpět na Tchaj-wan, první doma uvařené jídlo opravdových svátkem!
Čtěte dál →

24. červen 2008: Velký úklid

Janička leští sporák

Otevírám oči a pomalu přicházím ke smyslům… a tu přichází uvědomění: Jsme zase zpátky na lodi!!! Po snídani se pouštím do zběsilého úklidu.

„Už jsi zase ve svym živlu, viď,“ komentuje to Péťa.

Na všem je tenká vrstvička plísně, ale radostně zjišťuji, že zápach ze včerejšího večera se už stačil vyvětrat. Péťa je na palubě a doplňuje seznam nákupů o rozměry potřebných součástek – odpoledne se totiž chystáme k Jessie, našemu zásobovacímu agentovi přes věci jachtařské.

V 11 hodin jsem téměř hotová s úklidem.

V maríně už jsme stihli zatím potkat spoustu místních, většinou čínských, zaměstnanců, kteří se zdají být mile potěšeni, že nás opět vidí. Dokonce i ten starý čínský pán od ručníků u bazénu, který se v zimě tvářil velmi odměřeně, se usmál.

Čtěte dál →

23. červen 2008: Zpět na lodi

Janna v Raffles

Tak už jsme zase zpátky. Po čtyřech měsících odloučení jsme 23. června v jedenáct hodin večer před Singapurským letištěm nastoupili do taxíka řízeného starším Indem.

„Raffles Marina, 10 Tuas West Drive.“

Taxík nás brzy ukolébal. Pořádně nezdravá večeře v Burger Kingu na tchajwanském Tchao-jüenském letišti a plechovka piva Tiger na palubě letadla JetStar, nejlevnější aerolinky mezi Tchaj-wanem a Singapurem, na nás zapůsobily jako mimořádně účinný prášek na spaní. Kromě toho už byla dávno naše hodina.

Chvilku po půlnoci jsme ale byli oba již zpět při smyslech. Možná až příliš. V jakém stavu naší Jannu najdeme? Nestojí v podpalubí voda? Co díry, které jsme v zimě zalepili? Podobných otázek se nám hlavou honil nespočet. Než jsme ale stačili pomyslet na všechny ty obavy, které se za poslední čtyři měsíce vědomě či nevědomě nastřádaly v našem podvědomí, stáli jsme už na molu před lodí.

Čtěte dál →

Splněný sen?

Splnili jsme si sen. Máme plachetnici. Ono se ale nakonec vždycky ukáže, že to s těmi splněnými sny není tak jednoduché. Najednou jsme se ocitli v tom našem snu, počáteční oblouznění, kdy jsme se jenom rozplývali, odeznělo, a ze snu se stala opět ta stará známá, nesmlouvavá realita. Nejspíš to tedy s těmi sny bude tak, že víc než bodu, do kterého člověk dojde a začne si lebedit, se sny podobají přímce nebo ještě lépe křivce, někdy pořádně zakroucené a tenké jako vlas. Stačí ztratit rovnováhu a čeká nás strmý pád.

Formální náležitosti jsme měli za sebou a to, co přijde, už bude jen na nás.

Měli jsme před sebou velké opravy, které bylo třeba dobře naplánovat. Nikdy jsme nic podobného nedělali a zaplatit si lidi, kteří by pracovali za nás, jsme si jednak nemohli dovolit, a především jsme si chtěli udělat maximum sami. Přesto jsme se nedokázali zbavit strachu. Co když provedeme nějakou pitomost, jejíž oprava nás bude stát ještě víc než práce najatých „expertů“? Začali jsme tedy vytvářet seznam úkolů velkých, důležitých, neodkladných, urgentních a přednostních. Kategorie se kupily úměrně k počtu potřebných oprav.

Nakonec jsme museli rozbrat, co se dalo

Nakonec jsme museli rozbrat, co se dalo

Brzy jsme měli seznam několika nejvážnějších věcí, se kterými bychom si možná mohli nechat pomoci. Začali jsme obesílat potenciální loděnice v Singapuru. Nebylo jich mnoho, protože jsme potřebovali vytáhnout loď na břeh a takovéto služby nabízely jenom dvě z nich. Jednu loděnici jsme měli přímo pod nosem v Raffles maríně , kde Janna stála. Druhá byla v Ponggolu na druhé straně ostrova, ale jak se ukázalo, byla dražší a komunikace s nimi nebyla zrovna nejlepší. Navíc abychom se dostali do Pongolu, museli bychom obeplout celý Singapur, protože severní část Singapuru je spojena s Malajsií náspem, a nemusíme zdůrazňovat, že první plavbu na Janně jsme si představovali jinak než kličkovat jedním z nejfrekventovanějších přístavů na světě, uhýbat tankerům, objíždět tahače a bagry. Hnus.

Čtěte dál →

Loď a my

Zhluboka jsme nabrali dech: „Tak to bychom měli. Co teď? Co si teď s tou lodí počneme?“ Skočit po hlavě do neznáma je jedna věc, ale zamávat křídly a letět není samo sebou. Čekají nás opravy, musíme loď poznat, naučit se se vším pořádně zacházet. A v neposlední řadě též zajistit dostatek peněz na zaplacení maríny, oprav, nového vybavení… Co nás čeká, víme (tedy alespoň teoreticky), ale jak se k tomu dokážeme postavit, to se teprve ukáže. Možná se nakonec ještě budeme hodně divit, co všechno nás vlastně čeká…

Hvězdobraní, neboli 摘星樓, náš tchajwanský domov ve Smaragdové zátoce (翡翠灣)

Hvězdobraní, neboli 摘星樓, náš tchajwanský domov ve Smaragdové zátoce (翡翠灣)

Byl začátek listopadu a my jsme byli opět připoutáni studijními povinnostmi na Tchaj-wanu. Zpět na loď se dostaneme nejdříve v lednu. Ale na škodu to také nebylo. Alespoň jsme měli čas připravit se na opravy a papírování.

Jak jsme přijeli ze Singapuru zpět na Tchaj-wan, začalo vyřizování. Nejprve jsme poslali peníze brokerovi, který dělal zprostředkovatele, načež ten vystavil kupní smlouvu a poslal ji kamsi do Ameriky k podepsání předchozímu majiteli. Ten ji měl poslat podepsanou zpět do Singapuru, odkud by nám ji přeposlali na Tchaj-wan. Takže to zabralo pár dní. Vytrvale jsme ale ob dva tři dny obesílali zúčastněné emaily, jak to vypadá a kde se naše kupní listina právě nachází. Nakonec jsme si vymohli, aby nám kupní smlouvu poslal přímo předchozí majitel a do Singapuru zaslal jenom kopii. Čekalo nás zařizování registrace a bylo třeba začít co nejdříve. V lednu chceme zpátky na loď a rádi bychom ji měli v té době již zaregistrovanou pod svým jménem. Asi po dvou týdnech jsme vítězoslavně roztrhli obálku a oficiálně se stali majiteli plachetnice… Windtrotter.

Čtěte dál →

Jak jsme kupovali loď

(v předchozím jsme kupovali člun Mirror)

Hned jak jsme se vrátili z půldenní plavby na ocelové keči Christine, naší první plavbě na plachetnici vůbec, začali jsme prohledávat internet a zjišťovat, co taková loď může stát. Nejprve jsme si spočítali, kolik asi budeme moci za loď dát, aby nám ještě něco zbylo na opravy. Původní plán zněl: máme asi tak tři čtyři roky na našetření. Během té doby se naučíme plachtit, získáme zkušenosti na moři, dozvíme se něco o lodích a budeme mít dost času prohlédnout si hodně typů a vybrat si loď, která by se nám nejvíce líbila. Pak přeletíme do USA, kde jsou lodě nejlevnější a kde je zároveň největší výběr a loď koupíme a opravíme a vydáme se na cesty.

Na palubě Christine

Na palubě Christine

Ze začátku jsme nevěděli ani kde hledat, ale brzy jsme si vyhlédli několik serverů, které měli nejvíce informací a hlavě hodně fotek. Jak velkou loď vlastně hledáme? Chceme tam mít hodně místa, pořádnou knihovnu, pořádnou kuchyň a prostor na ubytování případné návštěvy… Zdálo se, že nejvíce lodí, které obeplouvají svět na cestě za nějakým tím „opuštěným ostrovem“ má kolem 35–45 stop, tj. asi tak 10–14 metrů. O lodích jsme stále nic nevěděli. Hledali jsme proto podle délky a ceny.

Hned se nám zalíbily keče a joly, tj. lodě se dvěma stěžni, přičemž druhý stěžeň je kratší než ten první.

Stále jsme ještě neměli jasno v materiálu, ze kterého je zbudován trup lodi. Nejběžnější se zdál být laminát. Ale byla tu také ocel, hliník, dřevo…

Co na lodi má být za zařízení? Lednice, destilátor na výrobu vody, vysokofrekvenční rádio, radar, elektronická navigace, hydraulický nebo elektrický naviják na kotevní řetěz, nafukovací nebo pevný člun, záchranný člun, rolovací plachty nebo tradiční plachty s háčky, generátor, solární panely, vodní a větrný generátor a tak to šlo do nekonečna.

Čtěte dál →

Plavba Janny ze Singapuru na Langkawi (Mapa)


View Larger Map

Jak jsme kupovali člun

Začali jsme prohledávat internetové servery nabízející čluny z druhé ruky. Tchaj-wan jsme už znali natolik, že jsme věděli, že tady žádnou plachetničku podle našich představ nepořídíme. Velice brzo jsme našli našeho favorita. Anglický člun Wayfarer byl dostatečně velký, aby pobral nás dva a dost zavazadel na několikadenní výlety kolem pobřeží. Začali jsme snít o prozkoumávání tchajwanských zátok, o přespávání na palubě, o obeplutí ostrova…

Náš člun ještě ve starém ohozu na břehu bahnité řeky Tamshui v Pa-li

Náš člun ještě ve starém ohozu na břehu bahnité řeky Tamshui v Pa-li

Problém ale byl, jak Wayfarer na Tchaj-wan dostat. Šlo o loď se skvělou pověstí a  i ceny tomu odpovídaly. Náš rozpočet byl velmi skromný. Navíc Wayfarer byl poměrně těžký a my jsme doufali najít člun, který bychom mohli ve dvou snadno poponést.

Začali jsme hledat znovu. Favoritem číslo dvě se stal maličký člun anglického původu Mirror. K prodeji jich bylo nepoměrně více, byl podstatně levnější a lehčí. Nebudeme ho schopni naložit tolika věcmi jako Wayfarer, ale jistě by nám sloužil dobře.

Začali jsme kontaktovat několik prodejců nejprve ve Velké Británii, kde byly ceny nejnižší. Háček ale byl v tom, že my jsme potřebovali, aby nám člun také zabalili a poslali. Většina inzerátů měla poznámku typu: „nedovážím“, „kupující zajistí přepravu“, „dopravím do vzdálenosti 50km“… Proto nebylo divu, že jsme na naši žádost o zaslaní člunu na Tchajwan dostávali zápornou odpověď – tedy pokud se dotyčný vůbec obtěžoval odpovědět .

Čtěte dál →