Námořní uklízečky 2

(Předchozí část: Námořní uklízečky 1)

Měsíc po té, co jsme přijeli z Čech na Tchaj-wan a začaly nám ty naše „dva roky prázdnin“, jsme dostali nabídku pracovat jako uklízečky na honosné jachtě Azimut 60. Docela se nám to šiklo. Venku se stále ještě proháněli tajfuny, takže vyrazit někam dál jsme si netroufali. Většinu projektů, které jsme chtěli dokončit na naší lodi, než vyplujeme, jsme měli také víceméně hotovo a to málo, co zbývalo, snadno zvládneme. Nemluvě o tom, že se trochu finančně zahojíme.

Nasedli jsme na trajekt a vyrazili do přístavu Ma-kung na souostroví Pcheng-chu. Po čtyřech a půl hodinách jsme vystoupili z poloprázdného kolosu trajektu a naložení batohy jsme několik minut klopýtali ospalým přímořským městečkem. Náš náklad jsme nakonec shodili u ohromné betonové stavby v podobě parníku, která rozdělovala malý rybářský přístav na dva čtverhranné bazény. Tam jsme také zahlédli naše pracoviště. Zavolali jsme Tonymu, který nás měl na loď uvést a všechno nám vysvětlit.

Taiwan Strait ahead

Před námi se otevřela Tchajwanská úžina

„Tady se to všechno zapíná, takhle pustíte generátor, klimatizaci, záchod má dvě tlačítka, jedno na napuštění, jedno na vypuštění, všechno je automatický, tady jsou klíče. Tak já jdu. Jo a zítra přijde kapitán.“

„Nebyl by tu někde manuál k celé lodi?“

„Tady,“ uchechtnul se Tony, „ale je v zjednodušených znacích pro čínský trh.“

„To nevadí, to snad zvládneme.“

Chvíli jsme tam stáli jako opaření a snažili se pochopit, do čeho jsme se to vlastně pustili. Věci jsme si dali do nejmenší kajuty a kousek po kousku si prolezli celou loď. Pak jsme se usadili na klimatizované hlavní palubě a listovali čínským manuálem k lodi. Chtěli jsme najít, kde jsou pumpy a hlavní ventily, abychom věděli kam skočit, kdyby do lodě začala téct voda, pak kde jsou jističe, jak funguje požární systém, apod.

Tony se vrátil ani ne za hodinu, že pojedeme doplnit naftu. Na zádi té nablýskané jachty byli postavené tři dvousetlitrové sudy. Z manuálu jsme už věděli, že loď má nádrž na naftu velkou 2800 litrů. Mysleli jsme si, že na to musí ujet alespoň tisíc mil. Tony se jenom vševědoucně usmál.

Druhý den ráno jsme loď trochu otřeli, aby to vypadalo, že se máme k práci. Větší mytí nemělo smysl, protože nás čeká asi 200 mil dlouhá plavba a během ní se loď jistě pořádně zasolí. Náš kapitán měl přijít kolem osmé. V půl deváté nám zavolal Dick, že kapitán nestihl letadlo. Po desáté jsme na molu zahlédli netchajwansky vyhlížejícího člověka, jak tahá z kapsy mobil a z cáru papíru do něj vyťukává číslo. Hlasitě jsme na něj hvízdli. Zamával a vydal se k nám.

Předvedli jsme mu, kde jsou hlavní vypínače a on pak zapadl do strojovny, aby okouknul oba motory. My jsme ho přitom sledovali a kladli všetečné otázky, na které Chris odpovídal ochotně a každou svou odpověď nezapomněl obohatit nějakou zkazkou. Ukázalo se, že když Chris zrovna nespí nebo nejí, tak povídá. Nechali jsme Chrise, ať si proleze zbytek lodi, a vydali se na nákup.

Hned jak jsme naplnili ledničku, dal Chris pokyn, abysme odvázali lana. Cestou jsme ještě u stanice pobřežní hlídky museli předat formulář, což se neobešlo bez trochy akrobacie. Stanice byla u vysoké zdi celé pokryté pneumatikami. Přirazit k té zdi s touhle lodí se nikomu nechtělo. Já jsem se tedy natáhl, co nejdál to šlo, z příďového koše, ladná holubička se mi podařila. Janička mě přitom držela za nohu, kdybych jako přepadával. Naproti mně se natahoval příslušník, který se držel rukávu svého kolegy. Lejstro jsme si předali za růžky papíru. Ještě že moc nefoukalo.

Janicka and wake

Opouštíme Pcheng-hu

A pak se otevřel obzor a my vyjeli ven z přístavu. Moře před námi vřelo silným přílivovým proudem, kterého jsme si všimli, už když jsme přijížděli trajektem. Co je ale nějakých 5 uzlů pro loď, která dokáže jet rychlostí 30 uzlů! Chris rozhodl, že zbytek souostroví Pcheng-chu objedeme kolem pobřeží Tchaj-wanu a ne „venkem“, jak jsme my původně zamýšleli.

„Máte pravdu, asi by to tudy bylo lepší, ale když jsem tudy jel posledně, tak mě z nějakého důvodu pronásledovala nějaká tchajwanská bitevní loď. To nebylo moc příjemný.“

„To se tady stává. Oni se prostě hrozně nuděj. Kdyby alespoň zavolali, o co jim jde…“

Cesta „vnitřkem“ je kratší, ale je třeba proplout relativně úzkým průlivem mezi hlavním ostrovem Pcheng-chu a Tchaj-wanem. Severní Jihočínské moře je obecně známé jako moře nepohodlné. Tchaj-wanská úžina je o to horší. Souostroví Pcheng-chu tvoří předěl trychtýře tvořeného pobřežím Číny a Tchaj-wanu, kterým proudí silné přílivové proudy, a když už kolem Tchaj-wanu začne víc foukat, tak tady pořádně fičí. Když předpověď hlásí dvoumetrové vlny, násobíme dvěma. My jsme ale měli krásné počasí, moře skoro jako zrcadlo. Těšili jsme se proto na klidnou jízdu.

Jak jsme se trochu vzdálili přístavu, Chris synchronizoval oba motory a začal pomalu přidávat. Stále přitom pozorně sledoval údaje o obou motorech. My jsme sledovali s ním. Nejvíc nás zaujala spotřeba. Když se naše rychlost vyšplhala na 15 uzlů, spotřeba jednoho motoru vyskočila na více jak 60 litrů za hodinu. A to jedeme jenom poloviční rychlostí, jakou tahle loď zvládá. Protočili se nám panenky. Chris ještě zkusil přidat, ale spotřeba rostla geometrickou řadou, takže zase ubral. Teď už jsme chápali, proč se Tony tak usmíval, když jsme doplňovali ty tři dvousetlitrové sudy. V duchu jsme začali přepočítávat, jestli nám nafta v hlavní nádrži vydrží. Málo věcí je hnusnějších, než na moři pumpovat naftu. Navíc nám byla předána jenom taková laciná ruční pumpa, která v nás vzbuzovala pocity různé, ale rozhodně mezi nimi chyběly spolehlivost a výkon. Po tom náročném aritmetickém úkonu jsme si oddechli. Při současné spotřebě budeme pumpovat až v klidu v přístavu v Keelungu.

Azimut 60 loaded with extra diesel

600 litrů nafty na zádi

Když jsme vyjížděli z Pcheng-chu, uvelebili jsme se všichni na flybridgi, kde byl lepší výhled. Krásně foukalo a my jsme si lebedili, že jsme zase na moři. Řev motorů nám sice moc neimponoval, ale i tohle je lepší než sedět na břehu. Jak jsme vyjeli „za roh“ do Tchajwanského průlivu a dostali se mezi Pcheng-chu a Tchaj-wan, zvedly se vlny a létající vodní tříšť nás zahnala dovnitř do lodi. I přes pěkné počasí jsme začali bojovat proti ostrým vlnám. Museli jsme zpomalit. Chris vypnul autopilota a kormidloval ručně. Jestli se to neutiší, tak to přeci jenom bude delší plavba. Jakmile nám ale Pcheng-chu zmizelo za zády, moře se zase uklidnilo a my jsme mohli přidat. Jestli to vydrží, budeme kolem půlnoci v Keelungu.

Chris je na moři od malička a v poslední době pracoval na megayachtách v Hongkongu. S Janičkou jsme se předháněli v otázkách, které Chris stále poctivě obohacoval jednou či dvěma historkami. Kolem čtvrté začal Chris klimbat, tak jsme ho poslali spát a převzali jsme hlídku. Nic nám nechybělo, tak jsme nechali našeho kapitána pořádně se vyspat. Jenom jednou jsme se museli vyhnout tankeru. Pak se setmělo. Zapnuli jsme navigační světla a vychutnávali noční jízdu. Měsíc byl v novu a moře osvětlovalo jenom matné světlo hvězd. Na navigačním počítači jsme zahlédli, že se k nám zezadu blíží loď tchajwanské pobřežní hlídky. Nevěnovali jsme tomu moc pozornost. Loď nás brzy dohnala, zpomalila a chvíli s námi udržovala krok. Napjatě jsme je pozorovali a čekali na nějaký signál. Asi po půl hodině odfrčeli pryč. Než jsme se ale stačili pohodlně uvelebit, oslnilo nás ostré světlo. Vzbudili jsme Chrise, aby byl jako kapitán v obraze. Světlo nás chvíli ozařovalo, ale loď udržovala bezpečnou vzdálenost.

Steering Azimut

Janička za volantem Azimutu

Chris začal být trochu nervózní. Uklidňovali jsme ho, že Tchajwanci se nejspíš nudí, že nás jenom otravujou. Loď za námi pak ale nabrala rychlost a přiblížila se nebezpečně blízko. Asi aby na nás víc viděli.

„Řek bych, že je čas zeptat se jich, co chtěj. Chceš jim zavolat nebo mám já?“

„Zavolej ty,“ řekl Chris a pozorně sledoval, co loď vedle nás udělá.

Po několika marných pokusech o spojení pomocí vysílačky se rozezněla siréna a zaznělo přísné ZASTAVTE LOĎ. Samozřejmě čínsky. Chris zařadil neutrál. Rozsvítili jsme na zádi a všichni jsme si stoupli pod světlo, aby nás bylo vidět. Hlídka k nám přijela blíže a příslušník na přídi řval něco nesrozumitelného do větru. Co mi síly stačili, jsem čínsky zakřičel VYSÍLAČKA JEDNA ŠEST a několikrát to opakoval. Řvoun naproti stále mlel svou. Něco o pasech. Víc mu nebylo rozumět. Já jsem stále trval na svém. VYSÍLAČKA JEDNA ŠEST, VYSÍLAČKA JEDNA ŠEST! Z lodi se ozval hlas na kanálu 16. No konečně. Zaběhl jsem do lodě a chopil se vysílačky.

Operátor pobřežní hlídky nás zkoušel komandovat velmi chabou angličtinou. Hned jsem ho čínsky utnul a rovnou mu (slušně!) vynadal, proč provádějí v naší blízkosti nebezpečné manévry a proč neposlouchají kanál 16. Na druhé straně bylo chvíli zaražené ticho. Pak čínská odpověď, že dostali hlášení, že provádějí hlídku a že chtějí vstoupit k nám na palubu. Moře bylo trochu rozvlněné, takže vstup na palubu by nebyl právě příjemný. Zeptal jsem se, o co jde, jestli jsme něco provedli, že si ničeho nejsme vědomi. Pak jsem nahlásil stav posádky, odkud a kam jedeme. Ještě jsme museli dovysvětlit, proč jedeme tam, kam jedeme, a pak nás s několikerými omluvami propustili. Zamávali jsme si, popřáli si vzájemně klidnou noc a estrádě byl konec. Chris jenom kroutil hlavou. Nejspíš potřebujou vykázat činnost, uklidňovali jsme ho. Při našich vyjížďkách u Kaohsiungu k nám čluny pobřežní hlídky často přijížděly, aby se podívaly, fotku pořídily a pak zase odjely. V denní zprávě pak asi příslušníci uvedli: provedena kontrola zahraniční plachetnice bílé barvy. Nebyly shledány žádné závady. Hlavní je, že se jim podařilo propálit dostatečné množství nafty, aby jim příští rok nesnížili rozpočet.

Zbytek noci se už nic nedělo a kolem jedné ráno jsme v pohodě vjeli do rybářského přístavu Pi-ša na severu ostrova hned vedle velkého námořního přístavu Keelung. Chrise jsme posadili na taxík a sebe odměnili sprchou. První noc jsme spali v největší kajutě, kajutě majitele lodi, tak jsme si řekli, že dnešní noc to zkusíme někde jinde a lehli jsme si pro změnu do druhé největší kajuty, která byla určená pro hosty. Koneckonců jsme se na to první mytí, které nás následující den čekalo, museli pořádně vyspat…

Azimut in Bisha harbour

Náš Azimut v přístavu

(Pokračování Námořní uklízečky 3)

4 comments to Námořní uklízečky 2