28.-30.6.2009 KK – Puerto Princessa

28. června v ranních hodinách jsme tedy konečně opustili Kota Kinabalu. Těšili jsme se na vítr, ale namísto toho nás čekalo víceméně jen bezvětří a občasná přeháňka. Jedna taková nám ale hned druhý den ráno přišla vhod.

Mapka plavby KK - Puerto Princessa

Krátce před rozedněním jsem byla na řadě, abych vystřídala Péťu na hlídce. Přestože se mi z postele moc nechtělo, pomyšlení na vycházející slunce a zároveň vědomí, že už projíždíme obávaným Balabackým průlivem a blížíme se do Filipín, mě rychle postavily na nohy. Stihla jsem ještě podpálit pod konvicí na ranní kávu a vyšplhala se nedočkavě do kokpitu. První paprsky ranního slunce se zrovna nedočkavě draly zpoza obzoru a náš motor spokojeně brumlal. Jaká krása být opět na moři!

Čtěte dál →

22.-27.6.2009 Jak jsme se hledali, až jsme se našli

Na druhý den jsem měl koupenou letenku do Hongkongu, abych se zúčastnil schůze katederního výzkumného týmu. Především jsem se ale potřeboval ukázat svému profesorovi, že už jsem zpět na pracovišti. Končila mi totiž dovolená.

Janna čeká v Suteře na vyplutí

Hysterie kolem prasečí chřipky byla v plném proudu, takže mi cestou několikrát změřili teplotu. Z letiště jsem to stihnul na schůzi autobusem – díky bohu, protože taxíky jsou v Hongkongu dost drahé, obzvlášť když se musí přejet z ostrova, kde se nalézá letiště, na pevninu.

Čtěte dál →

20.-21.6.2009 Labuan – Kota Kinabalu

Celý den jsme jeli na motor, protože bylo téměř naprosté bezvětří. Široko daleko nikdo, tak jsme nahatí užívali sluníčka, polívali se kýbly mořské vody a dobře bylo na světě. Asi třikrát kolem nás projel trajekt Labuan-KK a v dálce se mihlo pár rybářů.

Do Sutera Mariny jsme dorazili až za šera

K maríně Sutera jsme se přiblížili až za šera, bylo kolem sedmé, ale ještě asi 40 minut trvalo, než nám dovolili vplout dovnitř. Prý máme zakotvit venku a přijet až ráno. To jsme odmítli, vidina sprchy a klidné noci (nedaleko se samozřejmě začalo blýskat) byla příliš silná, než abychom ustoupili nějakým pitomých byrokratům s čepicí a vysílačkou. Nakonec jsme se dovnitř vnutili, ale prý to bylo výjimečně, že prý z bezpečnostních důvodů a že prý prasečí chřipka… Slíbili jsme, že žádnou nákazu šířit nebudeme a už jsme se rochnili v luxusních sprchách. Trošku krápalo, ale my chtěli spát v kokpitu, takže jsme si ještě natáhli střechu nad kokpit a usnuli blaženým spánkem.

Čtěte dál →

16-19.6.2009 Kuching – Labuan

Výjezd z řeky Santubong stěžuje mělčina na jedné straně a potopený útes na druhé. Za půl hodiny jsme ale byli venku a po celou dobu jsme měli pod kýlem aspoň 4,2m vody – byl totiž 4 metrový příliv!

Mapka celé plavby Kuching - KK

Asi do tří odpoledne jsme jeli na motor, když tu se náhle zvedl vítr a my okamžitě vytáhli plachty. Janna se mírně nahnula a vyrazila vpřed. Jaká to krása! Idyla bohužel měla krátkého trvání. Po necelé půlhodině jsme náhle začali pozorovat velký mrak, který se k nám pomalu blížil. Změnili jsme trochu kurz ve snaze se mu vyhnout, ale za chvíli už jsme nasazovali nepromokavé oděvy, stahovali genuu a během deseti minut se spustila průtrž mračen doprovázená 25 uzly větru, v poryvech až 35. Zkusili jsme nastartovat motor, abychom mohli jet více proti větru naším směrem a hlavně směrem od bouřky. Ucpané filtry! Takže nic, musíme počkat. Podařilo se nám změnit tack, takže jsme byli lépe vůči vlnám a hlavně jsme jeli alespoň přibližně za naším cílem. Bouřka polevila hned za půl hodiny, ale nechala za sebou asi dvoumetrové vlny, ve kterých Janna trochu poskakovala. Janička se hned vrhla do kuchyně, že udělá rizoto, kdyby ještě něco později přišlo. Trochu ji to vaření pocuchalo žaludek, nebylo to sice nic strašného, ale vesele jí nebylo. Já se také cítil trochu nesvůj, ale přičítal jsem to hlavně nervozitě, která provází začátek plavby.

Čtěte dál →

12-13.6.2009 Janička v Kuchingu

Dva dny po Pavlově odjezdu jsem byl na lodi sám. Dokončil jsem pár oprav, načerpal vodu a naftu a jinak jsem byl jako na trní, kdy už přijede Janička…

Už abych byla zase na naší lodi!

***

Konečně jsme přistáli! Teď už zbývá jen úspěšně pronést celý ten náklad z tchajwanského Costca (americký řetězec podobný našemu Makru), který mám na vozíku v krosně – 6 konzerv kuřecích prsou, po kilogramu čedaru a mozzarely, 8 balení mazacích sýrů, láhev bílého vína a sadu čokolád… Uff, podařilo se! Naštěstí jako bělošky si mě celníci nevšímali. Elegantně jsem je objela s nevinným úsměvem na rtech a snažila se tlumit třes nohou, které mě v tu chvíli sotva nesly. Jedno je jisté, pašerák by ze mě být nemohl! No a pak už vidím Péťu!

Čtěte dál →

11.6.2009 Konečně letím za Péťou a Jannou!

Ahoj všem doma i v zahraničí,

tak jsem úspěšně odbavena a za půl hodiny odlétám do Kuchingu, kde už mě celý natěšený čeká Péťa spolu s naším plovoucím domovem.

Péťa s Jannou čekají na kotvišti v Santubongu, Borneo

Cesta z Tchaj-peje byla divoká – z bytu jsem za Pétiny (naše česká spolubydlící) pomoci vyrazila ověšena krosnou, batohem, mošničkou, notebookem, spacákem a k tomu jsem nesla roličku námořních map, které jsem před pár dny nakoupila u tchajpejského agenta. Nebylo to těžké, ale bylo toho dost. Dole pod domem mě už čekalo taxi, a když jsem vystoupila na nádraží, že půjdu na autobus na letiště, klasicky jsem po 5 minutách, kdy už jsem měla koupený lístek, zjistila, že jsem mapy nechala v kufru v taxi!!! Okamžitě jsem zavolala do té taxikářské společnosti, že mám v jejich kufru mapy. Slečna mě ujistila, že se pokusí spojit s řidičem a zjistit co a jak. Poléval mě pot a na zádech jsem cítila nenávistné pohledy ostatních cestujících, kteří mě nervózně pozorovali zpoza okýnek klimatizovaného autobusu, jak dlouho že je hodlá ta hysterická cizinka ještě zdržovat. Nakonec to řidič nervově nevydržel a odjel. Já zůstala se zavazadly na zastávce a čekala na taxikáře, který byl tak hodný, že mi do 5 minut mapy opravdu přivezl. Pak už probíhalo vše hladce. Na letišti jsem se odbavila, povečeřela připravenou svačinu a s napětím sledovala blesky a hromy, které řádily venku za okny… Zatím je můžu pozorovat z bezpečného úkrytu a v suchu pod střechou, už za pár hodin ale budu na palubě Janny nucena čelit jim tváří v tvář!

Čtěte dál →

23.5.2009 Z Lumutu do Singapuru

Malajští rybáři

Noční plavba byla v klidu, jenom Pavlík se málem srazil s rybáři, kteří rozsvítili až na poslední chvíli. Od té doby jsme cca každých deset minut projížděli horizont před námi baterkou, abychom ty telata přinutili zareagovat. Jednou to fungovalo, jinak jsme buď další rybáře nepotkali, nebo na nás z vysoka…

Kolem poledního jsme projeli kolem přístavu Klang. Tady jsme posledně z Janičkou křižovali mezi spoustou tankerů mířících do přístavu, ale dnes všechny lodě, které jsme zahlédli, kotvily, takže ze slibovaného dobrodružství nebylo nic. Pořád vykládám své obavy o přejezdech lodních dálnic, kde tankery pálí hroznou rychlostí, ale zatím nic. I pověstný Malacký průliv je velice poklidný, rybářů je málo. Kládu jsme viděli jen jednu.

Čtěte dál →

2.5.2009: Plavčík

Plavčík Pavlík u kormidla

Končí moje osamocení. Dnes večer jdu vyzvednout bratra táboritu Pavla, přesídleného toho času do Prahy, který si udělal delší prázdniny a pomůže mi dát Jannu do pořádku a hlavně se se mnou bude plavit kus cesty, než se bude moci připojit Janička, která je stále ještě vázána studijními povinnostmi na Tchaj-wanu.

Pavlovo letadlo přistálo v podvečer a nastal tak malý problém, protože kyvadlová doprava na Rebak z hlavního ostrova Langkawi už nejezdila. K molu, od kterého vyráží motorový člun na ostrov Rebak, jsme dorazili až kolem osmé. Měl jsem ale domluveno, že nás vezmou po deváté člunem, který převáží zaměstnance resortu a vrací se pak zpět na Rebak. Posadili jsme se na umělé zahradní židle v malajském bufetu, který už byl taky zavřený, a probírali jsme časy staré i nové, ženy, svět a všechno co k tomu patří.

Čtěte dál →

24. 4. 2009 Kuala Kedah, 4:30 ráno

Marína Rebak na Langkawi už čeká

Zatím probíhá vše podle plánu. Na letišti jsem si vyměnil 100 singpurských dolarů (asi 1300Kč). To musí stačit. Potřeboval jsem na jednoho nebo dva taxíky a autobus napříč malajským poloostrovem. Může se to zdát jako trochu nepřiměřený komfort, ale těch 60kg zavazadel bylo opravdu trochu moc. První taxík mě přišel na 17 dolarů.

Vyškrábal jsem se do druhého patra obchodního domu, kde se nachází jachtařský obchod Marintech naší staré známé Jessie. Radostné setkání. Pozdravili jsme se anglicky, popovídali si čínsky. Vzal jsem si pár nezbytných věcí, které jsme si objednali, zaplatil a její pomocník mě potom hodil malým náklaďákem na stanici autobusů. Doufal jsem, že mi to pojede někdy kolem šesté večer, abych ráno byl u trajektu a před obědem na lodi v Langkawi.

Čtěte dál →

10. 2. 2008: První plavba zelenáčů

Velká očekávání. Trochu strachu, nejistota. Nikdy předtím jsme větší plachetnici sami neřídili. Všechno ale přece umíme. Nastartovat motor, přidat plyn, ubrat, kormidlem doleva, když chci jet vpravo, doprava, když chci doleva, couvat moc nejde, plný kýl, je třeba pomaloučku, ťuk, ťuk, jenom pár stupňů, pak pomalu dopředu, marína je úzká, jsme venku, vytáhnout hlavní plachtu, otěž přitáhnout, pozor na ráhno, rychle! sehni se!, ale né, tahle loď je vlastně větší a my jsme malí, ráhno máme nad hlavami, ale stejně se radši přikrčím, vypnout motor, zavřít přívod mořské vody do chladiče, povolit roller kosatky, pořádně vypnout, ready about, obrat, povolit otěž, lee ho, otěž vypustit a přitáhnout tu druhou, hloubka dobrá, jak se vyhneme remorkéru, co jede proti nám, máme sice přednost, ale oni pracují a mají sníženou manévrovatelnost, musíme udělat rychle gybe, obrat po větru, jakže se to řekne česky… ha.. ha… halza!, povolit pořádně otěž hlavní plachty, vítr už je téměř za námi, přitáhnout, ráhno přehodit… otevřel jsem prudce oči a chvíli jsem skrze luknu bezvládně civěl na rozednívající se oblohu. Z čela jsem si setřel pot. I v noci je skoro třicet stupňů. Ještě je brzo, budík nám zazvoní až za půl hodiny, ale stejně už neusnu. Zůstávám ležet, abych nevzbudil Janičku, která ještě pokojně oddychuje. Znovu si v hlavě promítám, co se může pokazit.

Čtěte dál →