16-19.6.2009 Kuching – Labuan

Výjezd z řeky Santubong stěžuje mělčina na jedné straně a potopený útes na druhé. Za půl hodiny jsme ale byli venku a po celou dobu jsme měli pod kýlem aspoň 4,2m vody – byl totiž 4 metrový příliv!

Mapka celé plavby Kuching - KK

Asi do tří odpoledne jsme jeli na motor, když tu se náhle zvedl vítr a my okamžitě vytáhli plachty. Janna se mírně nahnula a vyrazila vpřed. Jaká to krása! Idyla bohužel měla krátkého trvání. Po necelé půlhodině jsme náhle začali pozorovat velký mrak, který se k nám pomalu blížil. Změnili jsme trochu kurz ve snaze se mu vyhnout, ale za chvíli už jsme nasazovali nepromokavé oděvy, stahovali genuu a během deseti minut se spustila průtrž mračen doprovázená 25 uzly větru, v poryvech až 35. Zkusili jsme nastartovat motor, abychom mohli jet více proti větru naším směrem a hlavně směrem od bouřky. Ucpané filtry! Takže nic, musíme počkat. Podařilo se nám změnit tack, takže jsme byli lépe vůči vlnám a hlavně jsme jeli alespoň přibližně za naším cílem. Bouřka polevila hned za půl hodiny, ale nechala za sebou asi dvoumetrové vlny, ve kterých Janna trochu poskakovala. Janička se hned vrhla do kuchyně, že udělá rizoto, kdyby ještě něco později přišlo. Trochu ji to vaření pocuchalo žaludek, nebylo to sice nic strašného, ale vesele jí nebylo. Já se také cítil trochu nesvůj, ale přičítal jsem to hlavně nervozitě, která provází začátek plavby.

Černý mrak se blíží...

Povečeřeli jsme rizoto a připravili se na noční plavbu. Stále jsme s nadcházející temnotou dost nervózní. Nejspíš to taky bude hlavní příčina naší únavy. Jednoduše dělat si starosti je vyčerpávající. Zbytek noci už ale proběhl klidně. Střídali jsme se cca po jedna a půl až dvou hodinách na hlídce a radovali se z každého mračna, které se nám vyhnulo. Horizont, kde leželo pobřeží Bornea, byl často „zkrášlen“ blesky, ale brzy jsme zjistili, že nic z toho se nás netýká.
Druhý den ráno na Janičku dopadla únava a skoro celé dopoledne prospala. Zasloužila si to po noci, kdy jí bylo trochu špatně od žaludku, a i když si lehla, nemohla usnout. Bylo toho najednou dost, poslední měsíc před příletem dopisovala jednak semestrální práce, a k tomu musela rozplánovat zbytek hodin češtiny, které musela před odjezdem na Borneo ještě na univerzitě a večerní škole odučit. Ani noc strávená na nepohodlné sedačce na letišti v Singapuru, když čekala na přípoj do Kuchingu, a následné rychlé odplutí mnoho času na odpočinek nepřidaly. Navíc naposledy byla na lodi před osmi měsíci, takže to bude chtít den dva si zvyknout.
Spánek Janičce prospěl, večer už nebylo po nevolnosti ani památky. Zbytek plavby probíhal podle plánu. I delfíny jsme viděli.

Jeden ze západů slunce na cestě

Do Labuanu, malého duty-free ostrova asi den cesty od KK, jsme přijeli krásně na oběd. Nejprve jsme byli trochu zmatení z toho, kde přesně zastavit, ale nakonec jsme téměř na samém konci zátoky zahlédli jednu plachetnici. Starší pán nám pokynul a už zařinčela kotva. Janička šlápla na zpátečku a naše fungl nová super kotva Rocna se zaryla a loď stála jako přikovaná. To, že jsme zakotvili opravdu dobře, jsme měli možnost otestovat hned ten večer…
Ze sousední lodě na nás David, asi 75 letý Angličan, zavolal, ať si naladíme kanál 72 na VHF a hned jsme se domluvili na společnou cestu do města. Té předcházela krátká návštěva na jeho lodi, kde jsme mu zprovoznili elektronické mapy.
Zůstali jsme s Davidem až do půlnoci. Nejprve nás zavedl na úřady, pak po obchodech, na pivo a brzkou večeři (konečně jsme měli možnost ochutnat ty slavné anglické koláče s masovou náplní) a na závěr i na internet.
Chtěli jsme odjet hned druhý den ráno, takže jsme ještě vyrazili pro kanystry, abychom doplnili naftu. Na Labuanu a vůbec v celé Malajsii je nafta dotovaná, a proto se vesele pašuje všude po okolí. Pro nás to ovšem znamenalo, že nám nebyli ochotni natočit víc jak 50 litrů za den. Naštěstí jsme to do Kota Kinabalu, naší další zastávky, měli pouhých 70 námořních mil, takže i s 50 litry jsme byli spokojeni. Stále jsme ještě měli zásobu z Kuchingu. Kanystry jsme nechali u pumpy, že si je vyzvedneme, až půjdeme večer zpátky na loď.
Davida jsme vyzvedli v internetové kavárně, kde jsme ještě narychlo zasedli s vlastním notebookem, protože Janička potřebovala napsat jeden email čínsky, a jim tam čínština nefungovala.
Kolem sedmé jsme usedli v příjemné hospůdce, kde jsme předtím poveřečeli a popíjeli u toho černé pivo Murphy. Teď jsme ale s Janičkou přešli na San Miguel, pivo plzeňského typu vařené ve Filipínách, protože Janička černé vůbec nemusí a já v omezené míře.
David jako ostatně většina osamělých plavců nebyl k zastavení, povídal nám o svých podnicích, plavbách (dvakrát kolem světa), šesti manželkách, které na svých plavbách přibíral a které ho postupně opouštěly…
Před devátou jsme se zvedli, abychom ještě stihli pumpu, která zavírala za pár minut. Bylo to jen tak tak. Zpátky na lodi jsme vyložili náklad a odveslovali na Davidovu loď na slíbené Cuba Libre.
Hned jak jsme zasedli a začali usrkávat ten lahodný mok, zvedl se vítr a za chvíli obě lodě poskakovaly na ostrých asi metrových vlnách. To trvalo až do půlnoci, kdy jsme využili chvíle relativního klidu a rychle převeslovali domů. Jízda to byla divoká a pořádně jsme si oddychli, když už jsme konečně stanuli zpět na palubě Janny, protože jsme celou dobu trnuli hrůzou, že se naše kotva uvolní. Nová Rocna vážící 20kg, což je trochu víc než standard doporučený pro naši loď, ale držela jako přibitá, a to i při prudkém cukání v cca 5 metrové hloubce. Bylo to nervy rvoucí, ale alespoň jsme na vlastní oči viděli, že tahle kotva si zaslouží veškerou chválu, které se jí všude dostává. Inu dobrá investice, lepší než pojištění.
I za silného kymácení jsme rychle usnuli a neprobudili se až ráno. Kolem sedmé nás vlastně přijel probudit David, který se bál, že jsme zaspali. Stále nás totiž přemlouval, ať na Labuanu ještě zůstaneme, ale my že musíme brzo ráno odjet do KK. Byli jsme rádi, že nás vzbudil, i když jsme si předchozí den řekli, že to nebudeme lámat přes koleno a že vyjedeme, až vyjedeme. Stále jsme měli dva dny k dobru. Když už jsme ale byli vzhůru, byla šance, že do KK dorazíme ještě téhož dne. Dolili jsme proto rychle diesel do nádrže, rozdělili se s Davidem o trochu sýra, který Janička přivezla z Tchaj-wanu, podarovali ho zároveň kouskem našeho chleba a kolem 0900 jsme zvedli kotvu. David nám mával z kokpitu, v jedné ruce chleba, v druhé sýr. Bylo vidět, že mu náš dárek udělal radost! Co asi přinese zbytek plavby?

 

Leave a Reply

  

  

  

You can use these HTML tags

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>