24. 4. 2009 Kuala Kedah, 4:30 ráno

Marína Rebak na Langkawi už čeká

Zatím probíhá vše podle plánu. Na letišti jsem si vyměnil 100 singpurských dolarů (asi 1300Kč). To musí stačit. Potřeboval jsem na jednoho nebo dva taxíky a autobus napříč malajským poloostrovem. Může se to zdát jako trochu nepřiměřený komfort, ale těch 60kg zavazadel bylo opravdu trochu moc. První taxík mě přišel na 17 dolarů.

Vyškrábal jsem se do druhého patra obchodního domu, kde se nachází jachtařský obchod Marintech naší staré známé Jessie. Radostné setkání. Pozdravili jsme se anglicky, popovídali si čínsky. Vzal jsem si pár nezbytných věcí, které jsme si objednali, zaplatil a její pomocník mě potom hodil malým náklaďákem na stanici autobusů. Doufal jsem, že mi to pojede někdy kolem šesté večer, abych ráno byl u trajektu a před obědem na lodi v Langkawi.

Obešel jsem několik dopravců, stále obložen všemi svými zavazadly, abych se dozvěděl, že ani jeden nejede přímo do Kuala Perlis. Musím nejdříve do Altar Setar a pak ještě asi půl hodinu do Kuala Kedah nebo hodinu do Kuala Perlis. Hlavní ale bylo, že autobus jede už za hodinu, tj. v šest, takže stihnu první ranní trajekt na Langkawi a využiju tak celý pátek.

Nasedl jsem do autobusu a konečně jsem mohl pustit z hlavy a hlavně z ramen ty proklatý zavazadla. Měl jsem pocit, že se vznáším. Hned jsem usnul. Ne ale na dlouho, protože za půl hodiny už mě budili, že jsme na hranici. Na malajské celnici musí všechno ven, takže opět ověsit batohy a vzhůru na imigrační a celníky. Tam můj batoh samozřejmě vzbudil opět pozornost, ale naštěstí se množství kovů, které převážím, zdálo malajskému celníkovi přiměřené. Uf. Takže první fáze je za mnou. Vždycky mám obavy ze vstupních kontrol.

Před chvílí mě tu obletovala pidimuška, ale zdá se, že už si mě všimla i parta komárů, takže se… tu teď… oháním po… každém druhém… slovu…

Taxikář sliboval, že první trajekt jede už v půl sedmé, ale jak tak koukám na jízdní řád, zjišťuji, že dřív než v 7:15 nevyrazím. Mám tedy celé tři hodiny k rozjímání.

Sedím na schodech stanice trajektů, všechno kolem je zabedněný. Z nedalekého záchodu se sem line nakyslý pach moči. Odhaduji takových 28 stupňů. Ticho. Jen občas projede moped a chvíli co chvíli zaskřehotá nějaký pták. Před chvílí kolem prošla tlupa chlapů, asi tak osm, možná deset.

Právě se sem přiřítila banda motorkářů na mopedech a několik aut. Ukázalo se, že čekárna je otevřená z druhé strany budovy. Asi spolucestující. Kartonové krabice a igelitky se vylévají z aut a shlukují se do chaotických kup.

Tak už by ty motory mohli vypnout nebo odjet. Výpary z výfuků se kupí pod střechou čekárny a zrovna nevylepšují buket podtrhnutý směsí tropické vlhkosti a moče.

Je pět hodin, že by ta loď jela přeci jenom dříve… Proč by sem jinak všichni přijeli tak brzy? Mojí novou naději ale hned zkazí vyčítavé fistule a omluvné barytony a basy. Vypadá to, že to pánové časově neodhadli.

Tak tu teplotu jsem trefil dobře. Je 6:30 a info tabule ukazuje 29 stupňů.

Nové nařízení Malajské vlády: každý pasažér trajektu se musí zapsat do seznamu. Jméno, odkud, kam a čas. Prý se trajekty často potápějí a pečlivá registrace pak usnadňuje identifikace obětí. Nasedám do ocelové rakve přeplněné lidmi a hned vytahuji svršky. Klimatizace jede na plno, odhaduju 15 stupňů. Paní vedle mě začíná za chvíli drkotat zubama a zahaluje se do sari. V televizi jedou klipy malajských rockových hvězd, což mě vrhne do dětství, protože úbory a aranžmá klipů se dost podobá našim z 80. let. Za blikání obrazovky usínám.