Slasti a strasti života na moři

Dnes jsme se zúčastnili propagační akce (tiskové konference) v rámci mezinárodních jachtařských závodů, které se uskuteční příští víkend tady v Kaoshiungu a přilehlých vodách. Společně s Gajou, lodí Petera Pana, vedoucího místní jachtařské školy, jsme se po obědě vydali do nitra přístavu, kde jsme se u mola „Pravé lásky“ (to není vtip, opravdu se tak molo jmenuje) nejprve podrobili několika rozhovorům místních novinářů, načež nám bylo jako zástupcům z řad „zahraničních přátel“ přiděleno na palubu pět „vážených hostů“, které jsme zhruba 15 minut vozili kolem přístavu, zatímco nás z Gaji fotografovala přítomná média. Bohužel počasí příliš nepřálo, celou dobu mrholilo a nefoukal skoro žádný vítr. Za nepatrné pomoci našeho věrného motoru jsme ale vytáhli plachty a předstírali ladnou jízdu jinak liduprázdným přístavem. Už jsou toho plné noviny, jak se můžete přesvědčit z přiložených fotografií. Jen se obávám, aby nám zítra na trhu nenasadili zelináři vyšší ceny, když teď již celé město ví, že máme ke všemu i jachtu! Dost na tom, že se mi nepodařilo jim vymluvit jejich pevně zarytou představu, že tady učíme angličtinu a vyděláváme „těžké peníze“…

Kaoshiungský přístav téměř bez větru

"Vážení hosté" na palubě Janny

A-Kuan, první plavčík Peter Pana, v pozadí Janna

V pátek jsme se chystali na moře. Předpověď nic moc, že prý zaprší. Ráno jsme se ještě pustili do několika malých oprav, ale mlha, která halila celý Kaohsiungský přístav se ne a ne rozpustit. Rozhodli jsme se počkat. Párkrát kráplo a kolem poledne mlha ještě zhoustla. Výlet jsme tedy odložili a alespoň jsme si mohli odškrtnout pár dalších položek na našem seznamu „kudělání“.
Jeden za druhým kolem nás proplouvali rybáři, kteří se v houfech vraceli zpět. Na vodě, kde nejsou žádné silnice a v mlze žádné orientační body je srážka lodí, které se identifikují akorát tak troubením (dnes už jsou i jiné metody, ale malé rybářské lodě a jachty většinou příslušné přístroje nemají), velice snadná…

(Tak mě napadá, že tady vlastně naše šatstvo nikdy mol neohryzával, možná se jim na Tchaj-wanu nedaří.)

Celý minulý týden jsme řešili problémy s naším původním molem, u kterého byla Janna přivázaná od té doby, co jsme připluli z Hong Kongu. Nejprve to vypadalo jako docela dobré místo, od západu jsme byli chráněni velkým motorovým člunem, byli jsme ještě více méně ve stínu vlnolamu a především jsme na Jannu viděli z okna našeho příbytku na souši, kterému přezdíváme Kancelář, protože náš domov je přeci na vodě.

Molo v Kaohsiungské maríně Shaochuan

Začalo to tajfunem, při kterém se nám urval dobře 35 let starý vazák a ochotný soused nám uvázal lano kolem vinšny tak blbým způsobem, že nám sedřel a odlomil kus teakového obložení. Dodatečně jsme ještě zjistili, že zlikvidoval i tu vinšnu samotnou, protože ta malá věcička prostě není udělaná na to, aby za ní rvala 5 tunová loď.

Mola už dříve jevila známky rozpadu. Nějaký inteligent je navrhl sice krásně, ale asi chudák zapomněl, že se to bude mlít do všech stran a taky asi trošku neodhadl síly, které na mola budou působit. V podstatě se po těch molech nedá chodit na boso, protože na mnoha místech trčí vyrvané šrouby a třísky z rozlámaných prken. Prkna se čas od času na nepředvídatelným místech srazí k sobě s výmluvným třísknutím. Mít mezi nimi zrovna polštářek malíčku…
Čtěte dál →

Na světě nám toho chybí málo. V současné době máme ale trochu obavy o osudy naší drahé plachetnice, která je vyvázaná u polorozpadlého mola v maríně Shaochuan v Kaohsiungu.

Pontony v naší části maríny jsou na dvou místech kompletně utržené. Párkrát zde došlo k jakýmsi pokusům o opravy v podobě našroubovaných plechů, které vydržely asi tak týden. Po tajfunu Fanapi, se ale naše molo, u kterého jsme uvázání ještě spolu s jedním motorovým člunem, totálně odtrhlo. Naštěstí nemůže odplavat, protože je nasazené na dvou betonových pilířích, ale na jedné straně se už začíná potápět.
Čtěte dál →