Problémy s molem

(Tak mě napadá, že tady vlastně naše šatstvo nikdy mol neohryzával, možná se jim na Tchaj-wanu nedaří.)

Celý minulý týden jsme řešili problémy s naším původním molem, u kterého byla Janna přivázaná od té doby, co jsme připluli z Hong Kongu. Nejprve to vypadalo jako docela dobré místo, od západu jsme byli chráněni velkým motorovým člunem, byli jsme ještě více méně ve stínu vlnolamu a především jsme na Jannu viděli z okna našeho příbytku na souši, kterému přezdíváme Kancelář, protože náš domov je přeci na vodě.

Molo v Kaohsiungské maríně Shaochuan

Začalo to tajfunem, při kterém se nám urval dobře 35 let starý vazák a ochotný soused nám uvázal lano kolem vinšny tak blbým způsobem, že nám sedřel a odlomil kus teakového obložení. Dodatečně jsme ještě zjistili, že zlikvidoval i tu vinšnu samotnou, protože ta malá věcička prostě není udělaná na to, aby za ní rvala 5 tunová loď.

Mola už dříve jevila známky rozpadu. Nějaký inteligent je navrhl sice krásně, ale asi chudák zapomněl, že se to bude mlít do všech stran a taky asi trošku neodhadl síly, které na mola budou působit. V podstatě se po těch molech nedá chodit na boso, protože na mnoha místech trčí vyrvané šrouby a třísky z rozlámaných prken. Prkna se čas od času na nepředvídatelným místech srazí k sobě s výmluvným třísknutím. Mít mezi nimi zrovna polštářek malíčku…

Během tajfunu z mola vylezl asi palcový šroub, který se tak trochu otíral o bok Janny. Naštěstí jsou to jen povrchové škrábance, které možná půjde i vyleštit.

U tohoto hnusu byla Janna přivázaná

Před dvěma dny k tomu přibyl železný plech, který se zničeho nic urval, pohyby mola ho stočili k lodi, nádherně nabroušený hrot zlomu ze zaryl do krycí barvy a vyhlodal tam pěknou mapu. Došla mi trpělivost a seřval jsem každého, kdo mi přišel pod ruku. Když jsme na problémy s molem dříve poukazovaly, to bylo samé „to je OK“ a „to zas tak nevadí“. Je pravda, že náš nejbližší spojenec, Peter, je v tom nevinně, protože on se snaží, jak jen může, aby molo bylo alespoň v trochu uživatelném stavu. Bohužel nemá dost politického kapitálu.

Díru jsme tedy prozatímně zapatlali epoxy a přesunuli se k jinému molu, hlouběji v maríně. Molo to bylo krásné, z takových umělohmotných krychlí. Docela se nám tam zalíbilo. To místo ale mělo dvě nepříjemné  slabiny.

Kus železa ryje do Janny

Za prvé jsme byli v podstatě uvázání u silnice a hned vedle kokpitu jsme měli autobusovou zastávku. Své už jsme si zažili dříve v Tchaj-peji, když jsme před zraky tchajwanských všeználků dělali manuální práci. To bylo komentářů a rad, že měl člověk chuť tím kladivem čas od času trochu minout hřebík a praštit o metr či dva vedle… U mola jsme strávili jedno dopoledne, přičemž jsme vyházeli zadní skříň v kokpitu a pustili jsme se do otesávání trámku, který překáží kormidlu. Na kolemjdoucí jsme působili asi jako přízrak, zastavovali se, pusu dokořán, oči navrch hlavy. Ale zaslechli jsme jenom několik „hele cizinci něco spravujou“ a „hele voni maj nástroje“ a „jé oni maj kanystr“… Ono by to časem asi bylo trochu horší, když už by si na nás zvykli a začali nám pomáhat a radit. Na Tchaj-wanu je vždycky kolem vody plno rybářů, chytá se tady všude, prostě, kde jde nahodit, tam jistě někdo stojí. No a takový typický rybář, ten všemu rozumí a na všechno má názor. Druhá nevýhoda toho místa spočívala v tom, že jsme byli bokem k lodnímu provozu a Janna v těch bočních vlnách poskakovala jak korek.

Korunu tomu všemu dodal takový typický přístavní rozumbrada, který vlastní větší motorový člun a dělá kurzy na tchajwanské kapitánské zkoušky. Byli jsme už uvázáni u toho umělohmotného mola, když vedle zastavil na skútru a s dobře předstíraným rozrušením na nás zakřičel: „Víte, že vám kus železa brousil o loď. Já jsem tu ráno byl a viděl jsem to!“ V ruce jsem měl zrovna šroubovák. Zachoval jsem ale klid a jenom jsem v duchu přemítal, kam mu ho za chvíli bodnu. Janička měla v ruce jenom špinavý hadr, ale i s tak omezenou zbraní byla připravená vystartovat.

Janna u nového mola

Pak jsem vypustil páru a dal se do něho, proč někomu nezavolal. „Já jsem vám chtěl zavolat, ale neměl jsem váš telefon.“ Správě přístavu, která se o mola stará, ho zavolat nenapadlo. Nebo Peterovi. „Hmm, hee, he he. To mě nenapadlo.“ Na chvilku se zarazil a pak pokračoval: „Tu díru budete muset zalepit.“ Přestal jsem si ho všímat. Nevím, kolik je na Tchaj-wanu za ublížení na zdraví, ale počítám, že tchajwanské věznice za moc nestojí. Chvíli tam přitrouble stál, rozhlížel se po prknech ze skříně které jsem právě dával dohromady: „Vy něco spravujete?“ Prostě vozembouch, takový ten typ člověka, kterého i když pošlete někam, tak se během pár vteřin nepřítomného zírání oklepe a začne mlít nějaké voloviny nanovo, jakoby se předtím nic nestalo.

Těmto přesunům snad už bude konec. Včera za námi přišel jeden kluk, co tu má dva malé motorové čluny, že si s námi klidně vymění místo. Vlastně jsme se pak dozvěděli, že to domluvil náš bývalý soused z motorového člunu. Moc jsme neváhali, jenom jsme ho upozornili, že to molo je v hrozném stavu, jestli ho viděl. Prý, že ho viděl, a že je to OK „小case了!“, to je prkotina. Pokrčili jsme rameny, srdečně (skutečně od srdce) jsme mu poděkovali, nakopli motor. Janička bravurně přicouvla k molu a už jsme byli zase pěkně uvázaní. Celé molo jsem oběhl s kladivem a kleštěma, vytahal nebo zatloukl, co kde nepatřičně koukalo, trčelo nebo jinak ohrožovalo naší krásnou plachetničku.

Úplně bych zapomněl, že mezitím vším Janičce volali kvůli tlumočení pro nějakého českého politika, který má přijet do Tchaj-peje a taky se na nás přišel podívat pan Všechnoznám, aby nás obšťastnil dalšími kydy. Nakonec vše završil telefonát z Tchajpejské kanceláře v Praze (v podstatě tchajwanské velvyslanectví, ale nesmí se tomu tak říkat), že potřebují urgentně zkontrolovat nějaký překlad k výstavě o hmyzu. Prostě minulý týden jsme si užili. Do toho jsme samozřejmě vymýšleli teórie k našim dizertacím a přisla nám zásilka výtisků Janiččina sborníku tchajwanských povídek.