Víkendová akce

Naši pravidelní čtenáři vědí, že na Tchaj-wanu se lidé aktivně účastní sportovních akcí nejraději v rámci nějaké pořádné „masovky“. Čím více lidí, tím lépe! Ani plachtění není výjimkou. Zjednodušeně řečeno, pokud zrovna nejste majiteli vlastní lodě, nejvíce plachtění si užijete během nějakého „chuo-tungu“ neboli „akce“. Jedna z takovýchto společenských aktivit byla vyhlášena i na víkend poté, co jsme nainstalovali nový chladič a znovu rozchodili motor. Jelikož nám byla za každý den naší účasti přislíbena nezanedbatelná finanční odměna, z níž jsme postupně plánovali financovat stále více a více nákupů (náhradní díly k motoru, nový výfuk, materiál na nové plachty stínící kokpit, apod.), gratulovali jsme si, jak nám to hezky vyšlo. V sobotu ráno jsme však zjistili, že ještě nemáme zdaleka vyhráno… Ale postupně.

Janna s výletníky na palubě

Celý podnik sponzorovala místní radnice. Přihlásit se mohl kdokoli, jehož věk přesáhl 15 let. Na prostranství před molem byl den předem vztyčen stan, který pořadatelé v rámci svých „megalomanských“ představ rozdělili do oddílů s výmluvnými názvy jako „Registrace“, „Učebna“, „Výstavka“. Předem přihlášení zájemci se nahlásili na „Registraci“, odkud dvěma kroky vstoupili do „Učebny“, kde jim byly vysvětleny „základy plachtění“, aneb že si mají zout boty předtím, než vstoupí na palubu, že během plavby se bude loď naklánět, že se mají stále něčeho držet a samozřejmě poslouchat kapitána na slovo. Závěrem rychlokurzu bylo vyhlášeno, kdo s kým jede, načež si kapitán, v rukou ceduli se jménem lodi, svou novou „posádku“ odvedl k plavidlu, kde se všichni oblékli do záchranných vest, a vyrazilo se na okružní jízdu po přístavu.

„Akce“ se účastnily tři lodě. Kromě nás ještě S2, třicetistopá plachetnice americké výroby, která nedávno změnila majitele a s ním i jméno. Původní majitel, Tchajwanec, ji koupil v USA, odkud se ze San Diega přeplavil sám přes Tichý oceán na Tchaj-wan. Jak nám vyprávěl, cestou ho potkalo několik nepříjemných bouří, během kterých několikrát „rezignoval“ na jakékoli ovládání lodě, prostě zalezl dovnitř, zabednil se v kabině a čekal, až ten maraz přejde. A nakonec zdráv dojel, což jen dokazuje pravidlo, že loď se v žádném případě opouštět nemá, jelikož na rozdíl od záchranného člunu, který se kolikrát vůbec nenafoukne, plachetnice většinou přežije všechno. Snad pro dobrodružství, jež cestou zažil, nazval původní majitel svou loď „Bláznova cesta“. Teď se chystá na plavbu kolem světa jako posádka jisté singapurské lodi, a tak svou plachetnici prodal a po návratu plánuje koupi něčeho většího. Nový vlastník přejmenoval loď podle své manželky na „Li-mej“ neboli „Krásná růže“. Poslední členkou flotily byla „Ga-ja“, japonská Yamaha, patřící Peterovi Panovi (to není vtip, opravdu si tak říká), vedoucímu místní jachtařské školy a hlavnímu organizátorovi akce.

S2 pod plachtami

Původně se mělo začít v sobotu v 9 hodin ráno, kapitáni lodí se měli sejít na místě už v 8, což nám poslední dva dny před akcí několikrát denně organizátoři po telefonu i osobně připomínali. Prý abychom nezapomněli. Ani nás to nepřekvapilo. Zřejmě i na Tchaj-wanu platí staré české pořekadlo: „Podle sebe soudím tebe.“ V sobotu po sedmé jsme tedy po rychlé snídani vyrazili na loď, abychom připravily plachty, lana, atd. V maríně samozřejmě nebyla ani noha. Srovnali jsme si věci v lodi, nastartovali motor, který k naší velké radosti okamžitě naskočil, a začali vytahovat plachty, záchranný kruh, lana, kladky. Bylo už po půl deváté a v maríně a jejím širokém okolí kromě nás dvou stále nikde nikdo… Najednou koukám, že z výfuku přestala stříkat voda! Nejdřív jsem si myslela, že jenom špatně vidím, že mám otvor výfuku schovaný za křivkou lodi. Seskočila jsem tedy rychle na molo, ale moje nejhorší obavy se potvrdily. Ani kapička. Rychle jsem křikla na Péťu, ať všeho nechá a běželi jsme vypnout motor. „Doprdele!“ neodpustil si kapitán okomentovat celou situaci.

Motor byl rozpálený, že bychom na něm mohli smažit volská oka. Také chladicí kapalina opět zmizela z umělohmotné vaničky kdesi v jeho útrobách. To ale bylo v pořádku, protože podle manuálu po našich opravách stále ještě zbývalo dolít kolem půl litru kapaliny poté, co zahřátý motor nasaje fridex do chladicího oběhu. Kde ale mohla být chyba? Jedno bylo jasné, do motoru přestala proudit mořská vodu, která ochlazuje fridex a následně vychází ven výfukem. Buď je rozbitý impeller, neboli takové gumové „mlýnské kolo“ v pumpě na mořskou vodu, pumpa samotná vypověděla službu (poslední dobou totiž trochu tekla) nebo je ucpaný otvor, kudy je mořská voda nasávána pumpou do motoru. Poslední možnost vyloučil Péťa, jakmile se potopil a zjistil, že otvor je průchozí. Rozebrali jsme tedy pumpu. Impeller byl sice v poněkud pokroucené pozici, ale jinak se zdál v pořádku. Že by to byla opravdu pumpa? „Dopi..,“ ozvalo se opět z nitra lodi. Zkusili jsme ještě motor nasucho nastartovat s rozmontovanou pumpou, abychom se podívali, zda se hřídel pumpy otáčí, nebo zda je tato a my s ní opravdu odepsaní. Zmáčkla jsem opatrně startér a hřídel se okamžitě roztočila! No to je tedy záhada…

Že by byla ucpaná nějaká hadice, kterou proudí slaná voda do filtru na mořskou vodu a poté do motoru? Rozebrali jsme jak hadice, tak filtr, profoukli a prošťourali, co se dalo, nikde nic… Mezitím jsme již telefonovali Peterovi Panovi, že jsme v pořádné šlamastice a že je pravděpodobné, že dnešní projíždky se budou muset obejít bez nás. Peter nás informoval, že se stejně nezačne dříve jak před 12 a ať to zkusíme spravit. Aha, proto jsme tedy byly v maríně stále ještě samotní, přestože už bylo 10 pryč! Naše vyhlídky ale nevypadaly nijak růžově. Stále jsme nevěděli, kde je chyba a už jsme se pomalu loučili s odměnou za první víkend a možná i druhý, protože dodání nové pumpy bychom i s okamžitou objednávkou mohli podle předchozích zkušeností očekávat nejdříve za 2 až 3 týdny.

Zkouška spojení před startem, u vysílačky Peter Pan

Rozhodli jsme se vše sestavit zpět, na poslední chvíli ještě vyměnili impeller, nastartovali motor a pozorovali, zda se naplní filtr na mořskou vodu. V opačném případě by to znamenalo, že pumpa je opravdu rozbitá a my si můžeme připsat další položku do našeho zdánlivě nekonečného lodního nákupního seznamu. Motor opět naskočil bez problémů, ale do filtru nevtekla ani kapička… „To né!“ pomyslela jsem si a začala opět po dlouhé době pochybovat u účinnosti pavoučího štěstí.

„Počkej, já jsem asi zavřel kohout na slanou vodu, místo abych ho otevřel!“ ozvalo se z útrob lodi.

„COŽE!?“ zakřičela jsem nevěřícně, tak trochu ze škodolibou radostí, protože za podobnou „chybu“ jsem dostala nedávno od kapitána pořádně vynadáno. „Okamžitě to otevři a zkusíme to ještě jednou!“

Motor zabrumlal a vyčištěný filtr se okamžitě naplnil mořskou vodou! Rychle jsem se vyklonila ven z lodi a vítězoslavně zakřičela nad vodotryskem mořské vody, který opět v pravidelných intervalech vystřikoval z výfuku. Oba jsme jásali, ale zároveň měli hlavy plné pochybností o příčině naší poruchy a starostí, aby se něco podobného neopakovalo, až vyjedeme od mola, uprostřed rušného kaohsiungského přístavu… Zatímco jsme pozorovali, zda z výfuku pořád ještě stříká voda, debatovali jsme o tom, co se vlastně s motorem stalo. Jediné vysvětlení, které dávalo smysl a o kterém jsme se víceméně ujistili po dvou dnech bezproblémového provozu, byl vadný impeller. Nejspíš byl od začátku zpuchřelý, protože jsme ho do pumpy, ač byl nový, museli vmáčknout násilím, a nejspíš se během chodu prostě vzpříčil a přestal se otáčet. Situace byla tedy zachráněna. Nejen my, ale i Peter si zjevně oddychl. Do začátku akce zbývalo 10 minut! Rychle jsme se snažili učesat si pocuchané nervy, nasadit úsměvy a tvářit se jakoby nic, zatímco jsme si vedli na loď první šestici výletníků.

Jelikož se začalo až těsně před dvanáctou a do 5 hodin, kdy celá akce končila, se měly na lodích vystřídat 3 posádky, hned od počátku nabralo vše na svižném tempu. To se ještě zrychlilo poté, co Peter protáhl první vyjížďku na více jak hodinu. Po návratu k molu jsme posádce sotva předali „diplomy“, poděkovali jim za účast, vyfotografovali se s nimi na památku a pořadatelé už nás hnali, abychom se rychle naobědvali, že za 10 minut vyjíždí další „turnus“. Rychle jsme tedy zasedli do stanu, hůlkami do sebe klopily „pien-tang“, jednoduše lunchboxy, a zatímco jsme se usmívali na budoucí posádku, modlili jsme se, abychom hned po odražení od mola nepředali náš oběd dál rybám a jiné mořské havěti přes palubu. Naše žaludky nás ale nezradily.

Rychlokurz před vyplutím

Po prvním dni jsme už byli skvěle sehraní a měli promyšlený postup, jak během pěti až deseti minut zaškolit novou posádku. Výletníky jsme nejprve usadili v kokpitu a než se lodě připravily na výjezd z maríny, já jsem jim zatím vysvětlila, jak loď plachtí, jak zjistit, odkud fouká vítr, jak ovládat kormidlo a otěž hlavní plachty. Pak čtyři z nich odvedl Péťa na příď a dva zůstali se mnou v kokpitu, kde jsem je po vjezdu do přístavu nechala, aby si vyzkoušeli ovládání kormidla a hlavní plachty. Mezitím jsme jim vyprávěli o tom, jak jsme začínali, opravovali loď a samozřejmě i o našich plavbách. Většina z výletníků byla překvapená, že dva studenti si mohou koupit plachetnici a ještě více se podivovali tomu, když jsme jim řekli, že plachtit jsme se naučili před 4 lety na Tchaj-wanu. Ptali se také, jestli v noci oba během plavby spíme, kde bereme jídlo a vodu, jestli jeden z nás sám dokáže ovládat celou loď, co děláme v bouři, a hlavně kam chodíme na záchod a jak se sprchujeme. Na náš záchodový kyblík odpovídali nevěřícím úsměvem.

První den docela foukalo a občas se do lodi opřel pořádný poryv, na který Janna reagovala lehkým náklonem a naše posádka výskotem, za kterým následovala zvýšená frekvence cvakání spouští fotoaparátů. Snažili jsme se dát všem možnost, aby si vyzkoušeli práci s kormidlem a hlavní plachtou v kokpitu. Ne všichni ale měli zájem, někteří si prostě jen užívali houpání lodi a obdivovali scenérii mrakodrapů lemující panorama přístavu z poněkud jiného úhlu pohledu. Nejednoho z místních jsme nadchnuli, padaly velké fráze jako „carpe diem“, naplnění smyslu života, ale také poznámky lehčího rázu: „To je ale krása, jaká to romantika!“ Původně jsme se celé akce tak trochu obávali, ale nakonec jsme z toho měli dobrý a úspěšný pocit. Jen po pěti hodinách neustálého povídání, během kterého jsme se zároveň museli soustředit na rušný provoz v přístavu a časté změny směru větru, jsme byli naprosto vyřízení. V neděli večer jsme sotva měli síly na to poklidit loď a dostavit se včas na večeři s jednou mou bývalou studentkou češtiny, která bydlí v Kaohsiungu. Večer před spaním jsme si sdělovali vzájemné pocity z celého víkendu a gratulovali si opět k tomu, že jsme se rozhodli pro život na lodi, který ovšem nemusí být každému po chuti. Nejvíce jsme se pobavili nad jistým pánem, který očividně nebyl náš životní styl schopen pochopit.

Janna plná výletníků

Po každé projíždce jsem vzala naše výletníky dovnitř do lodi, aby si náš domov zblízka prohlédli. Dle již zavedeného pořadí jsem posádku provázela z „kuchyně“ k pohovce, která se zvednutím opěradla promění v krásné prostorné lůžko, když tu se ozvalo: „A kde je televize?“

„Televizi nemáme,“ odpovídám. „Stejně tam nic pořádnýho nedávají.“ Načež jsem pokračovala ve svém nadšeném výkladu s vysvětlením, proč nemáme záchod a jaké výhody má obětovat zdánlivé pohodlí prkýnka, za kterým se na lodi schovává nebezpeční tři děr pod vodoryskou, za záchodový kyblík. Za chvilku mě ale onen pán znovu přerušil s poznámkou: „No jo, ale vy tu nemáte televizi!!!“

„To nevadí,“ odpověděla jsem stále ještě klidným hlasem. „A když se opravdu chceme na něco dívat, můžeme si pustit notebook. Na lodi si vyrábíme elektřinu pomocí solárních panelů a větrné turbíny. To pro naše potřeby bohatě stačí!“ Zbytek posádky jsem mezitím přivedla již k V-lůžku na přídi lodi, hrdá na „prostornost“ našeho plovoucího domova.

Pán se ale nenechal odbýt: „Nemáte kabelovku, záchod ani ledničku!!!“

Po této poznámce mi bylo jasné, že nemá cenu se dále přehadovat, a tak jsem jen suše odvětila: „No to je ale neštěstí!“

Myslím, že na tohoto pána jen tak nezapomeneme…