Ferynou na Čičin

Rád bych se po chlapsku holedbal, že jsme to věděli od začátku, ale Mr. Čang, který nám náš nový lodní šroub vyrobil, nás prostě ukecal. Jeho šroub je v pořádku, musíme prý mít ohnutou hřídel. Nevěděli jsme, jak dál. Rozhodli jsme se tedy hřídel vytáhnout. Připravovali jsme se na potopu. Motor jsme zakryli starou plachtou, já tahal ve vodě, Janička tlačila z lodi. Hřídel jsme ale ven nedostali. Možná by to šlo hrubou silou, ale to bysme mohli poškodit těsnění kolem hřídele, které slouží zároveň jako ložisko. Řekli jsme si, že zkusíme štěstí, necháme si nejdřív zkontrolovat šroub a hřídel vyndáme až ve Filipínách, pěkně na suchu a v klidu. Ve skutečnosti Janička hlásila, že to vůbec není tak hrozné, jak jsme si to představovali, že kolem hřídele, zas tak moc vody neteče, a že se to dá v pohodě zvládnout. Mám já to ženu!

Strojovna připravena k operaci

Strojovna připravena k operaci

Čtěte dál →

Oupravy Janny pokračují

Každý den nám teď hlásí, že ten následující den bude pršet. Asi jim v těch super klimatizovaných ústavech zamrzly cédéromy. Dnes neprší, zítra bude. Dnes za peníze, zítra zadarmo. Prvních pár dní jsme se nechali vyhecovat a překládali jsme. Takže pozitivní výsledek ty předpovědi rozhodně mají.

000 019

Kování musí být nejen pevné, ale posádka vždy ocení, když kolem něj do lodě neteče

 

Pak už jsme ale rekurzivní metodu předpovědí tchajwanských meteorologů odhalili a pustili jsme se opět do zvelebování Janny. Před týdnem jsme vyměnili stará kování předobočních a zadobočních úpon a rozhodli jsme se, že vyměníme i kování úpon hlavních. Při tom jsme měli možnost zavzpomínat si na první pokus na cestě z Hongkongu, při kterém nám kování jedné úpony prasklo. Narychlo jsme si tehdy nechali vyrobit nové kování z oceli 304, protože jinou neměli. Po příjezdu na Tchaj-wan jsme si pak nechali vyrobit kování nová, tentokrát už z SS 316 a na ty teď došlo. Jasně se mi vybavilo mihotání čelovek, když jsme tehdy s Ondrou a Míšou poprvé a v pořádném spěchu rozmontovávali nábytek v kabině Janny, protože jedině tak bylo možné kování vytáhnout ven. Na to jsme se tedy moc netěšili a z nějakého důvodu jsme si zafixovali, že to bude hrozná práce a úměrně jsme to také odkládali. Hlavní výmluvou byla právě ta předpověď.

Čtěte dál →

Terapeutická funkce života na lodi

„Já jsem Ou,“ představil se nám starší pán v adidaskách, kostkované košili a kalhotách, které mu visely na hubených bocích. „Za kolik tu loď prodáte?“

„Kdo řiká, že jí prodáme?“ odsekl jsem. Nezvaní návštěvníci u naší lodi mi jsou, přiznávám, dost protivní. Horší jsou už jen ti, co se nejprve zeptají, kolik to stojí a za kolik je svezeme. Polehčující okolnost tohoto pána je, že se alespoň představil.

„A kdybyste ji prodávali, kolik byste za ní chtěli?“ nenechal se stařík odbýt. Prohlédl jsem si ho od hlavy k patě. Na Tchaj-wanu nikdy nevíte, jestli ten drban ve vietnamkách náhodou není nějaký zazobanec. Jannu jsme stejně prodávat nechtěli, i když já čas od času pokukuju po jiných, to jako že do budoucnosti. Janička o jiné lodi nechce ani slyšet. Já jsem ale už dříve vyslovil drzou myšlenku, že kdyby nám někdo za Jannu hodně nabídl, tak bychom ji mohli se ziskem prodat, vyrazit do USA a najít si nějakou novou loď. Pravda ale je, že i já bych se s Jannou jen těžko loučil. Moc potu jsme už na ní prolili, abysme se jí jen tak vzdali.

„Protože my tu loď prodat nechceme, musel byste nám nabídnout opravdu hodně.“ Ještě jsem doplnil nějakou přemrštěnou částku, čímž jsem považoval celou záležitost s prodejem a nákupem lodi za uzavřenou.

„To není zas tak moc. To není problém,“ odpověděl klidně pan Ou. „Mně se ta vaše loď totiž hrozně líbí. Je to nejhezčí loď, co jsem tady viděl. Já bych na ní asi ani moc nejezdil, ale chtěl bych jí mít. Tak se mějte, já zase někdy přijdu.“

Zamrazilo nás. Co jsem to jenom udělal?!

Čtěte dál →

Námořní uklízečky 6

Hogo fogo lodní výstava byla za námi a nastal relativní klid. Představovali jsme si, jak budeme od rána do večera překládat a číst, možná občas utřeme nějakou tu šmouhu a přeleštíme trochu rzi na oceli, kdyby se najednou (samozřejmě bez předchozího varování) objevil boss s klienty. To by ale nesměl kolem Tchaj-wanu prolétnout další tajfun.

Tentokrát k nám byli bohové, ztělesnění našim bossem, milostiví. Dostali jsme povolení koupit dostatek lan! Pokrok. Lidstvo má přeci jen nějakou naději na přežití. Nadšení z toho náhlého osvícení, které postihlo našeho bosse, nás ale rychle přešlo.

Čtěte dál →

Námořní uklízečky 5

Tajfun byl tedy za námi. Konečně jsme se pořádně vyspali. Stále sice u rozlámaného mola, ale proud v maríně se uklidnil. Prst se pomalu hojil, den nato jsem měl jít na kontrolu. Ráno zavolal Dick, jestli by jeden z nás mohl dělat posádku při převozu 40stopé plachetnice z Kaohsiungu sem do Keelungu. Janičce se moc nechtělo, protože na takové lodi vlastně pořádně nikdy nejela a kdo ví, kdo bude kapitánem. Já jsem měl stále čtyři stehy na prostředníčku. Vydali jsme tedy do nemocnice, jestli by mi nemohli ten prst prohlídnout dříve. V tchajwanských nemocnicích se většinou dost dlouho čeká. My jsme měli štěstí a dostali jsme se docela dopředu. Mezitím jsme probírali, jestli na ten převoz jet nebo ne. Riskovat můj prst se nám moc nechtělo. Janička se zase moc necítila jet sama. Napsali jsme tedy Dickovi, kolik lidí je v posádce, kdo je kapitánem a kolik nám za to dá.

Čtěte dál →

Námořní uklízečky 4

(Tomuto předchází Námořní uklízečky 3)

Konečně jsme měli vodu a loď jsme mohli pořádně vydrhnout. Pak následovalo voskování, leštění oceli, ošetření oken atd. Práci nám zpestřoval Dick občasnými telefonáty: už jste udělali tohle, a kdy budete dělat tamto. Že se od Filipín na sever žene tajfun, věděli všichni už několik dní. Dicka to ale zdánlivě moc nevzrušovalo. Místní rybáři a jachtaři nás všichni nabádali, abychom co nejrychleji přejeli k jinému molu. To naše je jedno z nejhorších v maríně, což jsme ostatně už věděli. Vyvázat se můžeme jen na jedné straně a bohužel na té závětrné, takže nás vítr, vlny a proudy, které marínou procházejí, budou tlačit na molo. Během předchozích dvou tajfunů se toto molo vždy utrhlo, takže nás to taky zřejmě nemine. Vše jsme tlumočili Dickovi, ale ten si očividně netroufal loď převézt. Zpočátku ještě místní nabízeli své služby, jenže to byl Dick hrdina, vždyť se nic neděje a to molo je přeci nové a bylo nám řečeno, že je OK. OK ano, ale jenom dočasně, ne v tajfunu. Všichni nad naším bossem kroutili hlavou. My jsme začali litovat, že jsme tenhle job vůbec vzali.

Azimut in Bisha Harbour

Zde jsme stáli při prvním tajfunu

Čtěte dál →

Námořní uklízečky 3

(Předchozí vyprávění Námořní uklízečky 2)

Hned od rána bylo jasné, že se tady nebudeme nudit. Netekla voda, nešla elektrika. Marína v Pi-ša byla sice víceméně dostavěna před několika měsíci, ale už při stavbě se ukázalo, že konstrukce a vůbec celá koncepce jak pontonů, tak maríny trpí několika neduhy. Za prvé prsty pontonu se začaly trhat od hlavního mola. Plováky, ze kterých jsou mola vyrobena, jsou vyšší než širší, takže se po odtržení začnou automaticky naklánět na jednu stranu. Zavedená elektrika je nepoužitelná pro většinu lodí. Nedostatečný proud, špatná frekvence. Ani na elektriku ani na vodu nejsou nainstalovány individuální hodiny, takže voda prý sice už teče, ale je vypnutá, protože se lidi nemůžou dohodnout, jak za vodu platit. Původní idea, že se voda na konci měsíce sečte a pak se to rozdělí mezi všechny, se samozřejmě moc neujala… Rybářský přístav, ve kterém marína stojí, je obrácen na severozápad, čelem tomu nejhoršímu počasí. Vlnolamy jsou špatně navržené, takže celým přístavem se točí mohutný proud. Vlny sem naštěstí neproniknou, ale ten proud, jak jsme brzy na vlastní kůži zjistili, si s 30 tunovou lodí pohazuje jako s krabičkou sirek.

Čtěte dál →

Námořní uklízečky 2

(Předchozí část: Námořní uklízečky 1)

Měsíc po té, co jsme přijeli z Čech na Tchaj-wan a začaly nám ty naše „dva roky prázdnin“, jsme dostali nabídku pracovat jako uklízečky na honosné jachtě Azimut 60. Docela se nám to šiklo. Venku se stále ještě proháněli tajfuny, takže vyrazit někam dál jsme si netroufali. Většinu projektů, které jsme chtěli dokončit na naší lodi, než vyplujeme, jsme měli také víceméně hotovo a to málo, co zbývalo, snadno zvládneme. Nemluvě o tom, že se trochu finančně zahojíme.

Nasedli jsme na trajekt a vyrazili do přístavu Ma-kung na souostroví Pcheng-chu. Po čtyřech a půl hodinách jsme vystoupili z poloprázdného kolosu trajektu a naložení batohy jsme několik minut klopýtali ospalým přímořským městečkem. Náš náklad jsme nakonec shodili u ohromné betonové stavby v podobě parníku, která rozdělovala malý rybářský přístav na dva čtverhranné bazény. Tam jsme také zahlédli naše pracoviště. Zavolali jsme Tonymu, který nás měl na loď uvést a všechno nám vysvětlit.

Taiwan Strait ahead

Před námi se otevřela Tchajwanská úžina

Čtěte dál →

Námořní uklízečky 1

Naše plavidlo máme víceméně připravené k vyplutí. Nový lodní šroub jsme nainstalovali, praktický držák na pastu a zubní kartáčky ze dřeva stloukli a do map jsme začali prstem kreslit. Tajfunová sezóna se pomalu blíží ke konci a zdá se, že letní jihozápadní monsun se už také mění na studený severovýchodní. Počkáme do října a pak vyrazíme do Hongkongu. Tolik naše plány. A protože plány se strašně rády a hlavně často mění, změnil se i ten náš…

Azimut 60

Čtěte dál →

Žijeme na veřejnosti

Již brzy se chystáme vyplout směr Filipíny vstříc liduprázdným kotvištím a tichým zátokám, momentálně jsme však stále ještě uvězněni uprostřed civilizace. A to doslova!

Cikánský vůz

Náš cikánský vůz

Žijeme na 9,5m dlouhé plachetniciKaohsiungském přístavu na Tchaj-wanu, v turistické čtvrti Xiziwan. Spíme a pracujeme v hlavní kajutě, což je cca 3×3 metrů veliká světnice s kuchyňkou, navigačním stolem a dvěma pohovkami, mezi kterými je další stolek. Směrem k přídi lodě je 1×2,5 metrů velký šatník a za šatníkem ložnice s postelí pro dva. Kokpit na zádi lodi (2×1,7m) je naší verandou.

Janna je uvázaná přídí ke břehu. Asi deset metrů za námi každou čtvrthodinu projede trajekt plný rozjařených turistů. Všechna ta helou a hauarjú a vihajsdú (loď máme nyní registrovanou v Německu), která se čas od času rozezní nad vodní hladinou, už dávno nevnímáme. Na zádi jsme natáhli plachtu, aby nám nadšení turisté z trajektu nekoukali na verandu a skrze ni přímo do obýváku.

Čtěte dál →