Slasti a strasti života na moři

Kuchařčina chlouba Cook's pride

Na dnešní den byla naplánovaná oslava mých narozenin – tedy alespoň do té doby, než jsme po snídani zjistili, že jsme o den napřed a že 1.července je až zítra! Jak sladká je nevědomost a ještě sladší nemuset se starat o to, kolikátého je či jaký den v týdnu.

Lilky plněné cizrnou Leeks stuffed with chickpeas

Tak tedy oslavovat se bude zítra. Plány na spuštění láhve Chardonnay přes palubu za účelem vychlazení byly odsunuty, avšak slavnostní chod „Pečené lilky plněné cizrnou“ se přes všechny omyly stejně podával, neboť fialové lilky začaly nebezpečně měknout a bylo třeba je sníst. A navíc, i cizrna již byla přes noc namočená a nabubřele vyžadovala kuchařovu pozornost. A tak jsem dnes polovinu dopoledne strávila v kuchyni a připravovala onen honosný pokrm. Jako přílohu jsem navíc vytvořila bramborovou kaši a lilky ozdobila Nestlé smetanou z konzervy, o které jsme toho v naší jachtařské literatuře tolik četli, avšak na Tchaj-wanu ji v žádném obchodě nemají.
Čtěte dál →

Dopoledne se zatáhlo a s společně s citelným oteplením se i naše pohyby staly tak nějak vláčnějšími a naše myšlení se zpomalilo – nebo se mi to jen zdálo?

Už se těšíme na zítřejší snídani!

Ráno jsme posnídali náš první „lodní“ chleba, který jsem včera večer uhnětla v dřezu v kuchyňce, větší a šikovnější nádobu jsem na lodi nenašla. Chléb se pekl pomalu, o půl hodiny déle než v elektrické troubě, kterou máme na Tchaj-wanu. Nejhorší bylo, že pecen neměl skoro žádnou barvu. Nervózně jsem každých pět minut chléb kontrolovala párátkem, zda z něj už není suchar nebo cihla, ale po hodině už jsem to nevydržela a chléb prohlásila za hotový. Po nezbytné fotodokumentaci jsem chleba vynesla do kokpitu, aby vychladl.

Vyprovokována neustálým přenášením zeleniny sem a tam, hnětením chleba ve dřezu, jsem se odpoledne vydala na nákup. Péťa se zatím pustil do rozebírání týku v kokpitu. Celý kokpit máme obložený týkovým dřevem, a protože týkové desky jsou našroubovány přímo do laminátu, což je běžný postup a také časté trauma majitelů lodí, kolem šroubů teče.

Původně jsme mysleli, že bude stačit vyndat pouze plaňky, skrz které šly šrouby. První plaňka byla venku a ukázalo se, že i tato „malá“ oprava se změní ve větší podnik. Pod týkovými deskami byla totiž vrstva překližky, která byla nasátá vodou jako houba. To jsme tam nemohli nechat. A tak, když jsem se večer vrátila ověšena nákupy zpět na loď, čekalo tam na mě překvapení: hladový Péťa seděl mezi vytrhanými plaňkami a zbytky shnilé překližky v tom, co nyní už opravdu pouze bývalo naším krásným týkovým kokpitem…

Kuchař s bochníkem

„Musel jsem to celý servat. Ta překližka je všude nasáklá jak houba, roste tam spoustu neřádu a zdá se, že tam je i mraveniště takových miniaturních mravenců….“
Celá pravá strana kokpitu byla teď jen gel coat (česky: pryskyřičný povlak), prostě jen taková tvrdá barva.

Další bolestivá operace

Přetáhli jsme mých pět narvaných tašek a batoh (v Singapurském metru jede neustále anti-teroristická reklama, která poučuje cestující, aby si všímali podezřelých individuí s velkými zavazadly. Musím přiznat, že cestou domů ověšenou nákupy od hlavy až k patě mě tentokrát to hlášení dosti znervózňovalo) do lodi a já se pustila do přípravy večeře. Péťa zatím umýval kokpit od shnilé překližky, houbového porostu a mravenců.

Po večeři jsem ještě uvařila špenát s kuřecím masem – přes noc to přiklopím poklicí, zítra přidám vajíčko a oběd je hotov! Pak už jenom rychle uklidit nakoupené zásoby do nových košíků a do příslušných skříněk, rychlá sprcha a hurá do postele. Budíček je brzy ráno, abychom mohli hned s rozedněním začít dělat. Ale jsme skoro na rovníku, takže to je vlastně naše běžná šestá hodina.

Péťa připravuje konstrukci pro bomby

Ráno jsem se vzbudila až v sedm hodin – tady se prostě krásně spí (poznámka: Janička běžně vstává mezi pátou a půl šestou). Péťa ještě pochrupával. Vysoukala jsem se opatrně z postele a šla namazat tousty s marmeládou. Potom jsme již oba vyrazili do umýváren provést ranní hygienu a já naplnit naše dvě termosky horkou vodu do tělocvičny – náš obvyklý ranní rituál… To se ale dneškem změní!
Jaké štěstí, že Singapore a Raffles Marina jsou v podstatě čínské čtvrti. Číňané mají totiž ve zvyku mít stále po ruce horkou vodu na zalití čaje. To nás zachránilo při lednových a únorových opravách, kdy jsme zjistili, že sporák nebudeme schopni sprovoznit, dokud nám nedodají správné LPG bomby a konektory. Měli jsme tedy alespoň tu horkou vodu na čaj, instatní nudle… I přesto bylo po měsíci a půl, když jsme se vrátili zpět na Tchaj-wan, první doma uvařené jídlo opravdových svátkem!
Čtěte dál →