สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Plavby Plavby « Slasti a strasti života na moři

Ze Subic Bay do Puerto Galery

Původně jsme chtěli vyrazit ve dvě odpoledne, ale jak už to bývá, těch posledních pár „maličkostí“ před odjezdem jako např. přivázání člunu na palubu, příprava plachet, úklid uvnitř kajuty (vše, co by mohlo během náklonu začít lítat musí být uklizeno do skříněk, sítí, či jinak zabezpečeno) nám zabraly více času, než jsme původně předpokládali. Ve tři odpoledne, když už jsme byli konečně připraveni vyplout, se stejně jako předešlého dne zvedla pěkně ostrá bríza. Z toho jsme se sice radovali, ale na druhou stranu to znamenalo menší komplikaci. Vítr foukal Janně do zad a abychom vyjeli od mola, museli jsme vycouvat. Janna s plným kýlem se směrem dozadu pohybuje jen nerada, a tak jsem navrhla, abychom ji nejprve pomocí lan přetáhli blíže k výjezdu od mola. Já se postavila k předku, Péťa k zadnímu lanu a jen co zazněl povel: „Povol to!” objevil se náhle náš soused a začal se mě vyptávat, jestli vyjíždíme právě teď a že nám musí něco ukázat, na co si máme dát cestou pozor.

20130502-090448-6.JPG

Už brzy tohle místo opustíme!

Čtěte dál →

Sbohem dávám těm jachtklubum proklatejm

Ráno, třetí den po příjezdu do Subic Bay, jsme vytáhli naše věrná skládací kola, na jedno přivázali nákupní košík, na druhé obrovskou tašku s prádlem a vydali se do Olongapo. Zatímco jsme projížděli zaplněnými uličkami, snažili jsme se identifikovat, kudy nás den předtím vezl taxikář Elmo. Naštěstí jsme si zároveň předešlého dne koupili místní SIM kartu a zaplatili si na den internet (cca 15Kč, neomezená data, rychlost kolísavá), a tak jsme se alespoň mohli částečně orientovat také podle google mapy.
První zastávka byl trh, který se nachází zhruba ve středu městečka. Prodávají tu vše od ovoce, zeleniny, ryb až po oblečení, staré napůl orezlé podložky, matky a šroubky, regulátor na plyn, zkrátka vše, na co si člověk vzpomene. Je zajímavé pozorovat, jak v chudých zemích funguje mnohem lépe systém recyklace a znovu používání starých věcí, pro vše, co se na něco hodí, se dříve nebo později najde nové uplatnění.
Čtěte dál →

Subic Bay

Po příjezdu do jachtklubu už nás čekali na molu zaměstatnci maríny, jednak aby nám řekli, že máme přijít do kanceláře podepsat papíry a jednak aby pomohli majiteli člunu, který nás odtáhl, vyjednat odměnu za jeho služby.
„Tenhle člun je soukromý, musíte zaplatit teď hned 5000 pesos (120USD).“
„Odvoz ale organizovala správa přístavu a ta po nás bude zítra chtít také zaplatit. Nehodláme platit dvakrát. Nemohli bychom počkat do zítra, my zaplatíme na přístavu a ti se pak vyrovnají i s majitelem člunu,“ namítli jsme.
Nakonec jsme se dohodli, že zaplatíme okamžitě a v kanceláři nám na to vystaví účet, který budeme moci ukázat úředníkům z přístavní správy. Alespoň jsme teď měli přibližnou představu, kolik by si eventuelně mohli v přístavu říct, repektive nad jakou sumu nebudem ochotni dále platit. Poslali jsme zaměstnance jachtklubu do kanceláře s tím, že se trochu zorganizujeme a za chvíli za nimi přijdeme.
Čtěte dál →

Z Kaohsiungu do Filipín II

Odpoledne vítr i nadále zesiloval a před večeří už jsme měli v hlavní plachtě druhý réf a rolovací genou jsme vyměnili za réfovací kosatku. I tak jsme jeli 5,5 až 6 uzlů. Začaly se pomalu zvedat vlny, a jak z nich Janna surfovala, rychlost překlačovala chvílemi i osm uzlů. K večeři jsme si udělali instatní vegetariánskou rýži od Jessicy Ou, mimochodem velmi chutnou, a zatímco náš věrný Cape Horn kormidloval, my jsme se klidně najedli a s trochou nervozity se ohlíželi na stále se zvětšující vlny. Noc ale proběhla klidně, oba jsme krásně spali, hlídky nám rychle ubíhaly a potkali jsme jen jeden tanker. Ukázalo se, že strategie jet co nejdál od břehu, se vyplatila. Když jsme konečně dorazili do úrovně Luzonu, byli jsme od břehu asi 70 mil.
Čtěte dál →

Z Kaohsiungu do Filipín

18.4.2013 22:03:15

Z Kaohsiungu jsme vyrazili v devět ráno. Původně jsme nahlásili odjezd na osmou, ale do toho jsme nezapočítali očištění hadice na vodu a el. drátů, které byly neuvěřitelně zadělané. Padl na to skoro půllitru acetonu.

Před osmou dorazil Kevin. Uvítal jsem ho v plavkách, protože jsem se zrovna chystal prohlédnou si stav kormidla a lodního šroubu. Šroub jsem ještě trochu dočistil od tube worms. Spodní čep kormidla se trocnu mele, ale není to o nic horší než před měsícem, kdy jsme na to přišli. Ve Filipínách to ale budeme muset opravit.

Když jsem vylezl z vody přišli imigrační. Zase budou mít o čem vykládat. Ty jsem totiž uvítal polonahý, jenom ručník omotaný kolem pasu. Přišli dva muži a jedna žena. Pánové si se mnou srdečně potřásli pravicí, ale ta paní si držela bezpečný odstup. Těsně před imigračními přišel pan Ou a srdečně se s námi objal.

Pak jsme si vzpomněli, že jsme si ještě chtěli dojít pro led… Na to zavolal Tomáš, že už čeká připravený s foťákem na vlnolamu a že prý kde jsme. Chudák! Nejak jsme se s ním špatně domluvili a on už byl na pozici. Vyrazil jsem tedy rychle pro led, v nonstopu OK, jsme ještě utratili poslední stovku, která nám zbyla, a cestou narazili na Deniz z jachtklubu, která zrovna šla do práce. Takže fotografů našeho odjezdu máme dost!

Dopravní kotrola kaohsiungského přístavu nám dokonce hned dala zelenou. Janička to sešlápla na 1600 otáček, feryny na Čičin byly taky někde zalezlé, přístav jsme měli jenom pro sebe. Zamávali jsme pobřežní hlídce, objeli skálu na které sedí kancelář dopravní kontroly a za kterou je vyhlídka, kde už stál připravený Kevin. Vytáhli jsme hlavní plachtu a kolem Tomáše nastoupeného u zeleného majáku na vlnolamu severního vjezdu do přístavu jsme projeli alespoň trochu oddění. Jak je ten svět instantní! Během pár vteřin jsme měli fotky od Tomáše, Kevina i Deniz v počítači. Ještě jsme stihli rychle poděkovat a rozloučit se s Tchaj-wanem fotkou na Facebooku, ale bylo třeba uklidit loď. Sbalit lana, odražeče navázat na člun a dodělat pár dalších drobností, které už jsme nestihli udělat v přístavu. To nám zabralo asi dvě hoďky. Janička se pak chopila telefonu a rozloučila se ještě jednou se svou profesorkou Fan Minru a zbytkem známých a přátel, které nějakou dobu neuvidíme. Pak skončil signál. Vypnuli jsme telefony.

Čtěte dál →

Krátké video z plavby Kaohsiung-(Hongkong)

Podrobnější popis plavby si můžete přečíst zde.

27.4.2012 Už nikdy v pátek!

P1000641.JPG

Loučíme se s Kaohsiungem.

„Hele, mám takovej návrh… Co kdybychom to otočili?“

Překvapeně jsem se podívala směrem ke kajutě, odkud na mě zpoza igelitu, který zakrýval vchod do vnitřku lodi, koukala Péťova mokrá hlava. Přes hustý déšť a sprej mořské vody jsem však zahlédla jen rozmazanou skvrnu. To už se ale blížila další vlna, a tak jsem rychle stočila kormidlo a navedla Jannu, aby nejprve vystoupala na její vrcholek a potom se po ní ladně zhoupla dolů.

Pravda je ta, že v tu chvíli se mi hlavou honily dost podobné myšlenky, ale snažila jsem se překonat únavu, která mě již kolem poledne přepadla, a vidět věci pozitivněji. Déšť za chvíli ustane, vlny opadnou, zapojíme zpět autopilota Cape Horn a pořádně se prospíme. Náhle se ozvala rána a oblohu přímo nade mnou rozštípl blesk, který mě na chvíli zcela oslnil.

Čtěte dál →

5-9.7.2009 Z Filipín do Hongkongu a jak to bylo dál

V Bolinau jsme měli předem domluvený kontakt, filipínského švagra jakéhosi Američana, na kterého jsme dostali spojení od známých, ale i tak byl náš příjezd trochu rozpačitý, protože celá ta malá úžina byla plná rybích sádek, takových plovoucích ocelových konstrukcí, kterým vévodila boudička, ze které zubící se Filipínec házel rybám granule. Kde mezi tou změtí zakotvit? Navíc před zhruba dvěma měsíci se přímo přes Bolinao přehnal tajfun, takže zatímco jsme vplouvali dovnitř úžiny, před našima očima se rozestřela nehostinná podívaná plná odfouknutých střech, odhalených zdí a strmých svahů vytvořených sesuvy půdy… Přímo ve vjezdu jsme navíc zahlédli jachtu bez stěžně opřenou bokem o břeh. Další plachetnice, opět bez stěžně, byla přivázaná ke kotevní bóji opodál… A aby toho nebylo málo, GPS a navigační program Maxsea začaly hned po vjezdu do toho města duchů žít svým vlastním životem! V tu chvíli jsme byli opravdu rádi za papírovou mapu, vlastní instinkt a ostatní rybářské lodě, protože podle GPS a Maxsea už jsme dávno uvízli na souši! Tak takhle jsme si náš příjezd do Bolinaa, všude vychvalovaného jako spolehlivý „typhoon shelter“ (útočiště před tajfuny), tedy rozhodně nepředstavovali! Začínalo nás přepadat zoufalství a už jsme dokonce i uvažovali o okamžitém odjezdu…

Jachty bez stěžňů, domy bez střech - takto nás přivítalo Bolinao...

Čtěte dál →

1-5.7.2009 Puerto Princessa – Bolinao

V pět hodin zachrastily klíče v zámku a „Carl Louis“, údajně nejlepší restaurace v celé PP, otevřela a my byli vpuštěni dovnitř. Číšník si musel myslet, že jsme nejméně týden nejedli, když nás viděl čekat hned za dveřmi jako dva hladové supy. Po vstupu do restaurace jsme byli nejprve požádáni, abychom se zuli! Večeří se tam totiž naboso, boty vám dají do takového velkého šuplíku a dovedete si jistě sami představit, co se děje, když se ten šuplík po dvou hodinách otevře… Však obsluha jenom ukazuje a drží se v uctivé vzdálenosti.

Interiér restaurace "Carl Louis"

Čtěte dál →

30.6.-1.7.2009 Netradiční přivítání v Puerto Princesse

Někdy kolem deváté hodiny jsme se přiblížili k našemu cíli, Puerto Princesse, natolik, že jsme se mohli začít pokoušet spojit s pobřežím pomocí VHF. Z našich dřívějších průzkumů a od dalších jachtařů, které jsme potkali, jsme věděli, že příjezd do PP komplikuje ponořený a špatně zmapovaný útes přímo uprostřed laguny, a tak pro návštěvníky, kteří příjíždějí do PP poprvé, posílá na zavolání místní jachtařský klub motorový člun jako navigátora. Nejprve jsme neúspěšné spojení připisovali příliš velké vzdálenosti, ale když už jsme byli téměř ve vjezdu do přístavu a stále jsme nikoho neslyšeli, začaly se nás zmocňovat pochybnosti. Nakonec jsme se přeci jen dovolali a za chvíli už dorazil i malý motorový člun, který nás pak skrze houfy obrovských medúz (nikdy jsme jich tolik a tak velikých neviděli) a mezi hejny loděk filipínských rybářů připomínajících vodoměrky navedl k bóji před dosud nejkrásnějším a nejpřátelštějším jachtklubem, ve kterém jsme dosud pobývali. Péťa byl u kormidla a já na přídi, kde jsem fotila a hlavně kontrolovala, zda nenajíždíme na mělčinu.

V popředí náš průvodce v motorovém člunu

Čtěte dál →