Slasti a strasti života na moři

Osiřeli jsme

Najednou je tady tak pusto. Celý den je takový ten lepkavý opar, mix inverze a mlhy.

Probudili jsme se s tím, že se nám do ničeho moc nechce a zasedli jsme k překládání. Tedy poté, co jsme zasněně vyprovodili pohledem Céluann za horizont. Loudavě jsme se vrátili na loď a znovu se koukli na předpověď počasí na příští týden. Zatím to vypadá, že ke konci tohoto týdne se nám tu prožene monsun a v polovině příštího týdne další. Jako by nás Tchaj-wan nechtěl pustit pryč.

Poobědvali jsme s Jakem, Američanem, který létal jako dopravní pilot, ale právě s tím praštil, opravil si starší Tayanu 48 a míří zpět domů na Aljašku. Zvolil si trasu přes Guam a Maršalovy ostrovy na Hawai a teprve potom na sever. Povídali jsme si asi do půl třetí, kdy se Jake plácnul do kolen s tím, že je čas vyrazit, a za chvíli jsme pohledem vyprovázeli za horizont i jeho. To je na jeden den trochu moc.

Takže máme takovou melancholickou náladu, ale hřeje nás vědomí, že za pár dní už budeme na moři v jejich patách.

Už zase skáčem po palubě

By Jana Benešová

Dnešní den byl jako po probuzení z dlouhého, otravného snu. Uplynulý týden jsme strávili po nemocnicích a poleháváním, skučením a chrchlání, dokonce někteří z nás s hlavou v kýblu. Ale vezměme to pěkně popořádku.

Začalo to celkem nevinně a to zcela obyčejnou prohlídkou u zubaře. Jelikož zubaře stejně jako většina lidí nemusím, úspěšně jsem obávanou návštěvu zubařské ordinace téměř dva roky odkládala. Kromě obav z možných kazů byla v poslední době dalším důvodem především podivně rostoucí osmička, která se mi začala klubat v létě v Čechách a o které jsem si i já laicky domyslela, že nejspíš bude muset ven. Nakonec jsem si ale řekla, že lepší to vyřešit tady na Tchaj-wanu, než potom skučet někde na moři. Nechala jsem si doporučit soukromou zubařskou ordinaci a vyrazila na prohlídku.

Tak trochu nápověda, co bude následovat...

V tátových stopách

Můj táta byl vyučený elektrikář vysokého napětí, ale protože to byl „muž se srdcem kovboje“, objevil se několik let po převratu v našem obýváku balík hovězí kůže, klubka nití, jehel, obroušených srnčích parohů a plástve včelího vosku. Samozřejmě k obrovské radosti mojí mamky. Aby neměla pocit, že táta zanedbává zbytek našeho panelového mini bytu, začal v hrnci na plotně rozehřívat včelí vosk a plácat z něj koule a v ložnici se brzy objevilo laminátové kopyto na westernové sedlo.

Westernové sedlo (ilustrační foto, nejedná se o dílo mého táty, i když přešně takhle nějak to vypadalo)

Nová bilge pumpa

Vodu máme samozřejmě rádi. Ale voda je, stejně jako oheň, dobrým sluhou a zlým pánem. Nedávno jsme zjistili, že naše podpalubní pumpa Rule 1100, kterou jsme nainstalovali ještě na Langkawi, tj. před více jak čtyřmi lety, přestala spolehlivě pumpovat.

Začalo to plovoucím spínačem, který se často zasekával, a nakonec se ukázalo, že pumpa nepumpuje, jak by měla. Chtěl jsem se do ní podívat, ale motor je zatavený uvnitř plastikového pouzdra, takže jsme objednali novou a tuhle si pak můžeme rozebrat později, třeba se s ní dá ještě něco dělat.

Když už jsme objednali pumpu, která je mimochodem hodně vylepšená – plovák-spínač už není vidět, takže se taky nemůže zadělat; pořídili jsme si zároveň i jednosměrný ventil na ruční pumpu Gusher 10, aby voda, která zbude v hadici, netekla zpět do podpalubí. Existují na to speciální síta, umělohmotná nebo bronzová, ale ty jsou dost drahá a jejich výhodou je asi jenom to, že se dají přišroubovat k podlaze. Takže místo drahého síta, jsme si koupili ten jednosměrný ventil, na který jsem svorkou přidělal silnou umělou síťku, aby se do pumpy nedostal bordel, který by mohl zničit membránu uvnitř. Prostě taková volovina na pár minut práce.

Více času zabrala výměna elektrické pumpy, ale vše už zase běží, jak má, a my můžeme zase spát o něco klidněji, tj. do té doby, než se do bilge dostane voda a spolu s pumpou se spustí také nepříjemně alarmující bzučák, který nás varuje, že pumpa začala pracovat…

Recyklace pokračuje

Kdo z vás si pamatuje, když se objevily digitálky? Když jsem je poprvé uviděl — můj věk bylo možno vyjádřit jednou číslicí — kamarád mi říkal, že je nosej Vietnamci, a když se jim vybije baterka — jo, byli na baterku, což byla tehdy taky velká věc, alespoň pro mě byly elektrické hodinky neuvěřitelným výdobytkem — tak voni je prostě hoděj do koše a vemou si nový. Stačí prohrabat pár popelnic a určitě nějaký najdeš. Od tý doby jsem samozřejmě nějaký čas kontroloval obsah popelnic, předtím než jsem do nich vysypal odpadky, kdyby náhodou… Teď mě napadá, že tehdy se věci házely přímo do koše, žádné igeliťáky. Koš začal ukrutně smrdět a my děti jsme tu páchnoucí krabici museli vydrhnout. Pěknej hnus, ale byli jsme ekologický už v době, kdy to slovo ještě mnoho lidí nepoužívalo (to se samozřejmě domýšlím).

Tehdy mi přišlo absurdní, že by někdo vyhodil něco, co se dá ještě spravit. Navíc stačilo jenom vyměnit baterku, taková prkotina. Prostě jsem nad těmi Vietnamci musel kroutit hlavou. Žádné digitálky jsem ale pochopitelně v popelnici nikdy nenašel.

Kuchám starou hlavní plachtu

Šibenice

Po koupi nové hlavní plachty, která má poměrně velký roach a významně přesahuje jak topping lift, tak zadní stěh, jsme přehodnotili naši strategii jak plachtu ovládat a rozhodli jsme se, že si přeci jenom pořídíme boomgallows, neboli šibenici na ráhno.

Původně jsme se chtěli pustit do výroby dodgeru, stanu nad vchodem do kajuty, ale nakonec jsme se sebepřesvědčili, že jsme drsňáci, že to bez další zdi mezi námi a přírodou chvíli přežijeme, a když to bude fakt nesnesitelný, zavěsíme dodger přímo na gallows. Že to bude nechutný, víme, ale malé lodě to je prostě kompromis za kompromis, člověk nemůže mít všechno. Navíc spousta velice spokojených mořských tuláků žádné stany neměli. No uvidíme.

Po třetím nárazu čelem jsem musel na pár dní na šibenici přivázat kus hadru, abych si na novou překážku zvykl

Paluba

Za posledních pár dní se toho moc neudálo. Tedy vypravěčsky zajímavého. Naplno jsme byli zabráni do jednoho úkolu: udělat nový protiskluzový povrch na palubě.

Trochu jsme váhali vrhnout se do toho, protože bylo jasné, že práce to bude zdlouhavá a nechutná. Přinejmenším tedy první fáze.

Takovou barvu bude mít celá naše loď

Ze všeho nejdřív bylo třeba obrousit starý protiskluzový povrch, který byl na mnoha místech povážlivě vydupán, a paluba se zvlášť za špatného počasí měnila v dost nebezpečné kluziště. Natřít chceme kus po kusu celou loď, ale rozhodli jsme, že palubu předěláme, ještě než vyrazíme do Filipín, neb cestou nás nejspíš čeká trochu toho vlnobití, kterým je sever Jihočínského moře proslulý.

Antigravitační zařízení

Včera jsem bojoval celý den se silou gravitační a taky s neblahými následky síly odstředivé, o setrvačnosti nemluvě.

Když jsme si před lety – ano už je to před lety, podzim roku 2009 – předělali starý malý šatník a mokrý kout na nový prostorný šatník, hned jsme věděli, že budeme potřebovat nějaký aparát, který by zabránil šatům padat ven. Že padat budou, bylo jasné, ale ve skutečnosti to nebylo tak strašné, jak jsme si mysleli.

Návštěvníci

Opět jsme opustili naše útočiště v přístavu Sing-ta a vrátili se do Kaohsiungu. Teď sedím v moderně vybaveném kuchařském showroomu, kde Janička předvádí, jak udělat náš chleba, a několik dalších receptů z naší lodní kuchyně.

Janička v předvádí lodní recepty v supermoderní kuchyni

Počátek minulého týdne jsme oslavili dokončením překladu prvního ze dvou románů, které tento rok máme v plánu. Knihy by měly vyjít někdy v průběhu léta. Opojeni dobrým pocitem z vykonané práce, zbytek týdne nám utekl rychle před očima. Vydrhli jsme loď a věnovali jsme se návštěvám. Těch přišlo hned několik. První byla Jessica s rodinou. Jessica měla na svědomí organizaci naší přednášky v nadaci Tzu Chi. Původně jsme měli v plánu projet se s nimi nejdřív trochu v přístavu, kde je dost místa a většinou i větru, ale nejsou tam vlny, tudíž nehrozilo bezprostřední nebezpečí mořské nemoci. Říkali jsme si, že když se to bude našim hostům, kteří byli na lodi poprvé, líbit, vyrazíme na chvilku ven z přístavu. Jenomže zrovna skoro vůbec nefoukalo. Naši hosté byli navíc hrozně natěšení vyrazit na volné moře, a tak jsme vyplnili formulář pro pobřežní hlídku a vyrazili rovnou ven. I to chvilku trvalo, protože molo je asi tři kilometry od vlnolamů.

Výjezd z přístavu je mělký a ještě než se do nás opřelo poctivých patnáct uzlů, Janna se začala houpat po pěkných půlmetrových vlnách. Naši hosté se tvářili statečně. To není tak strašné, říkali. Pak se ale Janna naklonila, naši hosté vytřeštili oči a křečovitě sevřeli, co měli právě po ruce. Nejdřív jim zbělely klouby, pak tváře. Vzduchem začala lítat vodní tříšť. Jako první odpadli mužští členové posádky.