สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Lodní deník Lodní deník « Slasti a strasti života na moři

Narozeniny na vodě

Včera jsme si opět vyjeli na moře – Janiččiny narozeniny se ukázaly jako dobrá výmluva, proč je nutné se zvednout od počítačů a disertací a udělat si den volna :)

Tady je pár fotek ze včerejší „oslavy„.

A teď už opět zpět do práce…

Víkendová akce

Naši pravidelní čtenáři vědí, že na Tchaj-wanu se lidé aktivně účastní sportovních akcí nejraději v rámci nějaké pořádné „masovky“. Čím více lidí, tím lépe! Ani plachtění není výjimkou. Zjednodušeně řečeno, pokud zrovna nejste majiteli vlastní lodě, nejvíce plachtění si užijete během nějakého „chuo-tungu“ neboli „akce“. Jedna z takovýchto společenských aktivit byla vyhlášena i na víkend poté, co jsme nainstalovali nový chladič a znovu rozchodili motor. Jelikož nám byla za každý den naší účasti přislíbena nezanedbatelná finanční odměna, z níž jsme postupně plánovali financovat stále více a více nákupů (náhradní díly k motoru, nový výfuk, materiál na nové plachty stínící kokpit, apod.), gratulovali jsme si, jak nám to hezky vyšlo. V sobotu ráno jsme však zjistili, že ještě nemáme zdaleka vyhráno… Ale postupně.

Janna fully loaded

Janna s výletníky na palubě

Celý podnik sponzorovala místní radnice. Přihlásit se mohl kdokoli, jehož věk přesáhl 15 let. Na prostranství před molem byl den předem vztyčen stan, který pořadatelé v rámci svých „megalomanských“ představ rozdělili do oddílů s výmluvnými názvy jako „Registrace“, „Učebna“, „Výstavka“. Předem přihlášení zájemci se nahlásili na „Registraci“, odkud dvěma kroky vstoupili do „Učebny“, kde jim byly vysvětleny „základy plachtění“, aneb že si mají zout boty předtím, než vstoupí na palubu, že během plavby se bude loď naklánět, že se mají stále něčeho držet a samozřejmě poslouchat kapitána na slovo. Závěrem rychlokurzu bylo vyhlášeno, kdo s kým jede, načež si kapitán, v rukou ceduli se jménem lodi, svou novou „posádku“ odvedl k plavidlu, kde se všichni oblékli do záchranných vest, a vyrazilo se na okružní jízdu po přístavu.

„Akce“ se účastnily tři lodě. Kromě nás ještě S2, třicetistopá plachetnice americké výroby, která nedávno změnila majitele a s ním i jméno. Původní majitel, Tchajwanec, ji koupil v USA, odkud se ze San Diega přeplavil sám přes Tichý oceán na Tchaj-wan. Jak nám vyprávěl, cestou ho potkalo několik nepříjemných bouří, během kterých několikrát „rezignoval“ na jakékoli ovládání lodě, prostě zalezl dovnitř, zabednil se v kabině a čekal, až ten maraz přejde. A nakonec zdráv dojel, což jen dokazuje pravidlo, že loď se v žádném případě opouštět nemá, jelikož na rozdíl od záchranného člunu, který se kolikrát vůbec nenafoukne, plachetnice většinou přežije všechno. Snad pro dobrodružství, jež cestou zažil, nazval původní majitel svou loď „Bláznova cesta“. Teď se chystá na plavbu kolem světa jako posádka jisté singapurské lodi, a tak svou plachetnici prodal a po návratu plánuje koupi něčeho většího. Nový vlastník přejmenoval loď podle své manželky na „Li-mej“ neboli „Krásná růže“. Poslední členkou flotily byla „Ga-ja“, japonská Yamaha, patřící Peterovi Panovi (to není vtip, opravdu si tak říká), vedoucímu místní jachtařské školy a hlavnímu organizátorovi akce.

Čtěte dál →

Práskněte do čtrnácti párů koní

New heat exchanger

Montáž nového chladiče

Opět to začalo pavoukem. Kdo tvrdí, že pavouci nenosí štěstí, neměl asi nejspíš ještě příležitost přesvědčit se o této jejich schopnosti na vlastní kůži. Když Janička čekala před několika měsíci na výsledky žádosti o stipendium, aby mohla bezstarostně dokončit disertaci, na parapetu našeho tchajpejského bytu se začal z ničeho nic pravidelně objevovat malý pavouk. Rádi zdůrazňujeme, že jsme spokojení ateisté a že nejsme pověrčiví, ale i tak se Janička pro jistotu hned podívala na stránku tchajwanské Akademie věd, která stipendia udělovala a…, asi nemá smysl dělat drahoty, samozřejmě to stipendium dostala.

Tentokrát se plazil Janičce po ruce. Zajímavé, na mě ty potvory nejdou, ergo, hlavním štěstídárcem (to jako chlebodárcem, ale štěstí) je u nás Janička. Byl to jenom takový malinkatý roztomilý pavouček, a tak ho Janička jenom opatrně sklepla z předloktí. Pavouk zachoval chladnou hlavu, navázal se mžikem vláknem k Janičce a já jsem jen pobaveně pozoroval, jak Janička tančí po pokoji a roztáčí neviditelnou krinolínu pavučiny s miniaturním osminožcem na konci.

„To je znamení. Určitě se něco dobrýho stane. Dneska.“ Pavouk mezitím ztratil o řetízkový kolotoč zájem a zmizel někam za knihovnu.

Čtěte dál →

Návštěvníci milí a nemilí

Up in the rig

Janička v lanoví

Po patálii s prorezlým chladičem, jsem odjel na dva dny do Hong Kongu prodloužit si víza, navštívit svého profesora a trochu si s ním zakonzultovat. Druhý den na to, co jsem vrátil do Kaohsiungu, jsme vyrazili na tradiční večerní procházku k lodi. Ke své hrůze jsme zjistili, že se nám někdo pokoušel urazit zámky na skříních v kokpitu, kde máme uložené všechny naše nástroje a náhradní díly. Všude se válely kousky cihly, ale zámky to vydržely. Jak jsme posledních pár dní opravovali motor, měli jsme samozřejmě vytaháno spoustu věcí a očividně něco z toho se zalíbilo jednomu z všudypřítomných čumilů. Hned jsme to šli nahlásit na správu přístavu a rovnou jsme požádali o nahlédnutí do záznamu z bezpečnostních kamer. Podlomili se mi kolena, když jsem uviděl, že půlka kamer vůbec nefunguje a ta druhá je namířena do nesmyslných směrů. Bylo nám přislíbeno, že dojde k nápravě.

Čtěte dál →

Dočasně bez motoru

Hole in heat exchanger, Volvo Penta D1-30A

Hole in heat exchanger, Volvo Penta D1-30A

Začalo to na začátku února na Nový čínský rok. Chystali jsme se vyjet si na delší výlet na lodi, co nejdál od novoročního veselí, které se odehrává za všudypřítomného rambajzu a pálení obětních peněz. Ty se pálí ve velkých plechových popelnicích a produkují karcinogenní smrad s omamnými účinky, obsahující údajně benzen, toluen a enthylbenzen. Ani jednu z těchto příchutí zrovna nemusíme. Ve starém bytě nad marínou nás takto pravidelně vykuřovali z velkého chrámu za domem a párkrát se mi z toho zamotala hlava. Rozhodli jsme se proto, že se vypravíme raději na moře. Pustili jsme se tedy do průběžné kontroly lodě, až došlo na motor. Už předtím se nám zdálo, že někam mizí chladicí kapalina. Tentokrát ale ta modře zabarvená voda prostě najednou byla fuč během několika minut běhu motoru. Zakroutili jsme hlavou a šli koupit destilku a místního sourozence fridexu. Nenašli jsme nic jiného než jedovatě zelený lektvar, který jsme s odporem smíchali s destilovanou vodou a naplnili chladič. Motor naskočil a Janička se vyklonila přes bok lodi, aby zkontrolovala, že z výfuku fluše dostatečné množství mořské vody, která chladí sladkou vodu v chladiči.

Čtěte dál →

Na koberečku v RHKYC

Někdy před rokem…

Je sobota večer, za chvíli odbije jedenáctá. Janička už spí. Posledních pár dní bylo náročných…

Právě jsme absolvovali redaktorský maratón nad čtyřmi knížkami a jedním filmem z pera tchajwanského básníka Yu Hsi. V zimě jsme totiž přeložili jeho epickou báseň Neposkvrněnost, odvážný mix staré čínské poetiky, obrazů moderní civilizace a buddhistického myšlení. Na sklonku jara k tomu ještě přibyla komiksová trilogie pohádek o Moudrém lovci a jeho dcerce včetně filmu, ke kterému jsme vytvářeli titulky.

Před týdnem jsme byli povoláni do Tchaj-peje, abychom pomohli s redakcí všech čtyř knih a titulků. Původně jsme měli také celý film dabovat, ale protože vše bylo (pěkně po čínsku) ponecháno na poslední chvíli a bylo nad slunce jasné, že se nestíhá, z dabingu sešlo. Škoda, docela jsme se na to těšili, ale nakonec toho i tak bylo dost.
Čtěte dál →

Nedělní plachtění

Galerie: Nedělní plavba

Janna se líně loudá ven ze zátoky

Chystali jsme se na to celý týden, ale pokaždé nám do toho něco vlezlo. Poslední den před Janiččiným odjezdem. Neděle. Celí natěšení jsme celou loď připravili a pak už jsme jen seděli v kokpitu a čekali na vítr, který ovšem nepřicházel. Dali jsme si závazek, že teď už nikam nechvátáme, takže všechny manévry teď jenom na plachty, motor byl tímto degradován na funkci, která mu ve skutečnosti právem náleží – pomocný motor.
Jenže už dva dny koukáme, jak se sem blíží další tropická bouře a protože dnes se chystáme plachtit, nastalo pochopitelně ono předbouřkové ticho.
Čtěte dál →

10.8.2008: Druhý den na moři

Noc byla sice klidná, ale stejně jsme toho moc nenaspali. Stále jsme ještě příliš napjatí, co nás může potkat.

Zbyl čas i na odpočinek

Ráno nás uvítalo pohledem na severní část ostrova Penang. Zamířili jsme více k němu, protože před rozedněním nás trochu postrašily blesky na jižním horizontu. Severním část ostrova by nám byla sto poskytnou dobré útočiště. Stále jsme si udržovali vzdálenost kolem deseti mil, a když se ukázalo, že bouřka se nás netýká, stočili jsme kormidlo zpět severním směrem. Naším novým cílem se stal ostrov Paya. Strávíme tam noc a do Rebaku nám bude zbývat už jen asi půl den cesty, který si vychutnáme odpočatí. Navíc nám bylo řečeno, že u Payi jsou k dispozici kotevní bóje.

Janička po snídani asi na hodinu a půl usnula. Dnes nám vítr moc nepřál. Celý den jsme se plazili šnečím tempem, stále jsme se museli věnovat plachtám a na chvíli jsme se šinuli jenom pod naším modrým drifterem z lehkého nylonu, protože už jsme nemohli dál snášet plácání hlavní plachty. Tahle plachta musí ještě něco vydržet, novou plánujeme až příští rok. Doufali jsme, že se to zlepší, ale už jsme měli v záloze plán vydat se blíž pevnině, kde bysme mohli zakotvit nebo plout dál přes noc.

Zapojili jsme autopilota a četli si

Ovšem s úderem jedné hodiny odpoledne se náhle zvedl asi deseti, v poryvech až dvaceti uzlový, vítr, který vydržel až k ostůvku Paya.

Na bóji u ostrůvku Paya

(Janička) Kolem půl páté se Paya znatelně přiblížila a ozvaly se naše žaludky. Péťa převzal hlídku a já šla vařit. Když bylo rizoto hotové, rozhodli jsme se, že nejlepší bude nejprve zakotvit, abychom se v případě neúspěšného kotvení nepozvraceli – tedy hlavně Péťa, který bude muset obsluhovat kotvu nebo lana. Večeře tedy zůstala v hrnci a my úzkostlivě sledovali blížící se ostrov. Podle mapy měla být u ostrova mělčina hluboká pět až šest metrů, kde se podle Sailing directions dá kotvit. Začali jsme rozeznávat stavení a kontury pobřeží. Zahlédli jsme i kotevní bóje. Nakonec jsme se rozhodli nastartovat motor, protože pod plachtami si nejsme v omezeném prostoru ještě tak jistí, pomalu se přiblížit a rozhodnout, zda a kde budeme kotvit, nebo zda se raději přivážeme k bóji. Už jsme byli dost blízko břehu a hloubka stále neklesala. Rozhodli jsme raději pro bóji, kotvit tak blízko břehu na navíc poměrně nechráněném místě jsme zamítli. Já kormidlovala, Péťa stál na přídi připraven s lodním hákem zachytit tlusté lano od bóje. Byli jsme dost napjatí – další z našich prvních námořnických krůčků! Ještě nikdy jsme kotevní bóji nechytali. Péťovi se podařilo lano zachytit, ale jeli jsme příliš rychle a hák se mu nepodařilo rychle z lana uvolnit, tak ho musel pustit. Nejprve jsme tedy udělali piruetku na záchranu háku. Dvakrát jsme ho museli obkroužit, než se ho Péťovi podařilo zachytit. Znovu, teď mnohem pomaleji jsem najížděla na bóji, Brumla trochu vrčel, protože jsem musela udržovat nízké otáčky, což nemá moc rád. Péťa rychle popadl lano a přehodil ho přes vazák na pravoboku. Odpolední vítr vybičoval asi metrové vlny a Janna sebou dost házela. Nebylo možné držet lano v ruce.

Zasloužený drink po večeři

Nejprve jsme si nebyli jistí, jak se k lanu přivázat. Nemohli jsme zůstat tak blízko u bóje kvůli vlnám. Museli jsme použít naše třípramenná lana, ale máme je navázat přímo ke kotevnímu lanu? Neprodře se to v noci? Nakonec jsme to tak udělali, od obou předních vazáků jsme navázali lano přímo na tlusté lano od bóje a odebrali se do kokpitu spořádat rizoto, které na nás čekalo v papiňáku. Vlny stále házely Jannou nahoru a dolů, jíst nebylo jednoduché. Představte si jíst rizoto na houpačce. Bojovali jsme ale srdnatě a statečně polykali sousto za soustem. Rizoto jsme doplnili chilli tuňákem z konzervy a vše to zapili džusem a zbytkem vodky. Najednou se setmělo, tak jsme ještě zapnuli kotevní světlo a i přes neustálé poskakování lodi nahoru a dolu jsme usnuli v kokpitu jako batolata. Já spala opravdu tvrdě, vyrušil mě pouze Péťa, který opět začal plašit a v noci začal převazovat lana k bóji, a pak k ránu blesky, které opět ozařovaly celou oblohu, tentokrát na jih od nás. Někde kolem Penangu nebo dokonce až u Lumutu to asi zuří naplno.
Hned jsem si připomněla, jak jsme si oba během předchozí noci přáli, abychom dojeli bez další bouřky, kdykoli jsme zahlédli padat hvězdu. A tak jsem napůl klimbala a napůl pozorovala, zda budou naše přání vyslyšena. A navíc na sumateru to nevypadalo, vždyť bylo už sedm hodin ráno a brzy se rozední a sumatery většinou řádí kolem páté, jak jsme věděli z vlastní zkušenosti.

9.8.2008: Opět vyplouváme

Sobota ráno. Den vyplutí. Chtěli jsme původně vyplout už včera, ale v pátek už jsme jednou vypluli a nic dobrého z toho nevzešlo. Proč to tedy pokoušet.

Po zazvonění budíku jsme oba, i já, hned vyskočili… ne tak ne, nevyskočili. Janička mě poopravuje, že budík zamáčkla a probudila mě až ve tři čtvrtě na sedm. To bylo ale tak akorát, protože slunce nám tady vychází až po sedmé. Posnídali jsme a pustili se do finálních příprav.
Dolili jsme vodu do nádrže, přitáhli lanoví, uklidili v lodi a doplnili chladící kapalinu a olej. Pak jsme zavolali Mikovi, ať se připraví na chytání Fentonova člunu a Janička se staženým žaludkem (a prý i zadkem, ovšem řekla to trošku jinak) nastartovala Brumlu, který k naší radosti poslušně naskočil a já začal pumpovat řetěz s kotvou.
Čtěte dál →

8.8.2008: Den před vyplutím

Ráno jsme vstali docela odpočatí. Já se v noci budil pouze na čurání, ovšem docela často, protože jsem se před spaním nažbrundal spousty vody, abych posílil organismus po té včerejší střevní průtrži. Spal jsem celou noc na posteli v kabině. Janička byla zpočátku na letišti, ale trápili jí tam komáři, tak si k ránu vlezla do kokpitu.

Dnes jsme moc nezaháleli a hned po prvním posnídaňovém čaji jsme přelili pitnou vodu a naftu do nádrží a vydali se na druhé kolo.
Čtěte dál →