10.8.2008: Druhý den na moři

Noc byla sice klidná, ale stejně jsme toho moc nenaspali. Stále jsme ještě příliš napjatí, co nás může potkat.

Ráno nás uvítalo pohledem na severní část ostrova Penang. Zamířili jsme více k němu, protože před rozedněním nás trochu postrašily blesky na jižním horizontu. Severním část ostrova by nám byla sto poskytnou dobré útočiště. Stále jsme si udržovali vzdálenost kolem deseti mil, a když se ukázalo, že bouřka se nás netýká, stočili jsme kormidlo zpět severním směrem. Naším novým cílem se stal ostrov Paya. Strávíme tam noc a do Rebaku nám bude zbývat už jen asi půl den cesty, který si vychutnáme odpočatí. Navíc nám bylo řečeno, že u Payi jsou k dispozici kotevní bóje.

Janička po snídani asi na hodinu a půl usnula. Dnes nám vítr moc nepřál. Celý den jsme se plazili šnečím tempem, stále jsme se museli věnovat plachtám a na chvíli jsme se šinuli jenom pod naším modrým drifterem z lehkého nylonu, protože už jsme nemohli dál snášet plácání hlavní plachty. Tahle plachta musí ještě něco vydržet, novou plánujeme až příští rok. Doufali jsme, že se to zlepší, ale už jsme měli v záloze plán vydat se blíž pevnině, kde bysme mohli zakotvit nebo plout dál přes noc.

Ovšem s úderem jedné hodiny odpoledne se náhle zvedl asi deseti, v poryvech až dvaceti uzlový, vítr, který vydržel až k ostůvku Paya.

(Janička) Kolem půl páté se Paya znatelně přiblížila a ozvaly se naše žaludky. Péťa převzal hlídku a já šla vařit. Když bylo rizoto hotové, rozhodli jsme se, že nejlepší bude nejprve zakotvit, abychom se v případě neúspěšného kotvení nepozvraceli – tedy hlavně Péťa, který bude muset obsluhovat kotvu nebo lana. Večeře tedy zůstala v hrnci a my úzkostlivě sledovali blížící se ostrov. Podle mapy měla být u ostrova mělčina hluboká pět až šest metrů, kde se podle Sailing directions dá kotvit. Začali jsme rozeznávat stavení a kontury pobřeží. Zahlédli jsme i kotevní bóje. Nakonec jsme se rozhodli nastartovat motor, protože pod plachtami si nejsme v omezeném prostoru ještě tak jistí, pomalu se přiblížit a rozhodnout, zda a kde budeme kotvit, nebo zda se raději přivážeme k bóji. Už jsme byli dost blízko břehu a hloubka stále neklesala. Rozhodli jsme raději pro bóji, kotvit tak blízko břehu na navíc poměrně nechráněném místě jsme zamítli. Já kormidlovala, Péťa stál na přídi připraven s lodním hákem zachytit tlusté lano od bóje. Byli jsme dost napjatí – další z našich prvních námořnických krůčků! Ještě nikdy jsme kotevní bóji nechytali. Péťovi se podařilo lano zachytit, ale jeli jsme příliš rychle a hák se mu nepodařilo rychle z lana uvolnit, tak ho musel pustit. Nejprve jsme tedy udělali piruetku na záchranu háku. Dvakrát jsme ho museli obkroužit, než se ho Péťovi podařilo zachytit. Znovu, teď mnohem pomaleji jsem najížděla na bóji, Brumla trochu vrčel, protože jsem musela udržovat nízké otáčky, což nemá moc rád. Péťa rychle popadl lano a přehodil ho přes vazák na pravoboku. Odpolední vítr vybičoval asi metrové vlny a Janna sebou dost házela. Nebylo možné držet lano v ruce.

Nejprve jsme si nebyli jistí, jak se k lanu přivázat. Nemohli jsme zůstat tak blízko u bóje kvůli vlnám. Museli jsme použít naše třípramenná lana, ale máme je navázat přímo ke kotevnímu lanu? Neprodře se to v noci? Nakonec jsme to tak udělali, od obou předních vazáků jsme navázali lano přímo na tlusté lano od bóje a odebrali se do kokpitu spořádat rizoto, které na nás čekalo v papiňáku. Vlny stále házely Jannou nahoru a dolů, jíst nebylo jednoduché. Představte si jíst rizoto na houpačce. Bojovali jsme ale srdnatě a statečně polykali sousto za soustem. Rizoto jsme doplnili chilli tuňákem z konzervy a vše to zapili džusem a zbytkem vodky. Najednou se setmělo, tak jsme ještě zapnuli kotevní světlo a i přes neustálé poskakování lodi nahoru a dolu jsme usnuli v kokpitu jako batolata. Já spala opravdu tvrdě, vyrušil mě pouze Péťa, který opět začal plašit a v noci začal převazovat lana k bóji, a pak k ránu blesky, které opět ozařovaly celou oblohu, tentokrát na jih od nás. Někde kolem Penangu nebo dokonce až u Lumutu to asi zuří naplno.
Hned jsem si připomněla, jak jsme si oba během předchozí noci přáli, abychom dojeli bez další bouřky, kdykoli jsme zahlédli padat hvězdu. A tak jsem napůl klimbala a napůl pozorovala, zda budou naše přání vyslyšena. A navíc na sumateru to nevypadalo, vždyť bylo už sedm hodin ráno a brzy se rozední a sumatery většinou řádí kolem páté, jak jsme věděli z vlastní zkušenosti.