Co všechno jsme našli v lese

Dlouho se na ně čekalo. Nervózně jsme přešlapovali a z polních cest nakukovali do vyschlých lesů, brousili kudličky a vyprávěli si o starých nalezištích a kolik toho kdo kde našel, jó a minulý rok, to byly ale kousky. Škoda, že my o tu loňskou sklizeň přišli…

Se svými nálezy k prodeji se pak u silnic začali objevovat první náruživci. To dalo naději a dvakrát jsme se do stínu smrků a buků nechali vylákat. Tak se alespoň projdeme lesem, říkali jsme a košík jsme stydlivě schovávali za zády.

Před výpravou: Prázdný košík

Praskot suchých větviček a jehličí pod nohama je jedním z charakteristických zvuků lesa. Nám ale do uší navíc pronikla také dutá ozvěna šelestu na troud vyprahlé lesní půdy, chyběla zeleň, na které by mohly spočinout naše zraky. Ze všech koutů lesa se na nás sápaly vysušené byliny a traviny prahnoucí po vláze. Místo vodou nabakaných mechů, které vám pod nohama rozmarně začvachtají, jenom suchá tráva a choroše. I ten ptačí trus a zaječí bobky se pod dotykem rozpadaly, jak z nich rostlinné okolí lačně vysálo veškerou tekutinu.

Na pomoc jsme si vzali lítého ohaře, který ovšem houby ignoroval a nebo po nich zlomyslně šlapal

Minulý týden se ale v Čechách zablýskalo na lepší časy, sudy se naplnily, půda promočila, a když jsme předevčírem šli venčit Šmudlu, psíka Janiččiných rodičů, jinak stoická Janička vedle mě najednou vyjekla a vyskočila do výšky. Čas se na chvíli zastavil. Jak ve zpomaleném filmu se moje oči otočily po Janičce letící vzduchem. Hlava je pomalu následovala, ale než je stačila dohnat, oči ji najednou strhly opačným směrem, tam kde končila trajektorie Janiččina letu.

Sýpky ať se rychle plní, vozte plné pytle zrní...

Čas se opět zpustil normální rychlostí, Janička dopadla prudce, ale měkce na zem, a oběma rukama objala hřib. Že byl pravý, to nemusím dodávat.

Jako první úlovek sezóny jsme hřib obřadně nechali, kde byl, a hned naplánovali výpravu na další den.

Hrdinně jsme hledali a z lesa jsme vycházeli šťastní s půlkou košíku lišek, suchohřibů, klouzků a masáků. Já už jsem byl jednou nohou v autě, když jsem si všimnul, že se Janička podezřele zdržela opodál, poloket zahloubaná v košíku. Nervózně jsem polknul a vydal se Janičce v ústrety.

„Co se děje?“ zeptal jsem se opatrně.

„Teď přichází ten nejdůležitější okamžik! Na závěr se přece musí všechno dokonale naaranžovat.“

Janička aranžuje náš úlovek