สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

สล็อตเว็บตรง

Jenom dva prstíčky tam strčíme… Jenom dva prstíčky tam strčíme… « Slasti a strasti života na moři

Jenom dva prstíčky tam strčíme…

…říkaly Jeskyňky a já se divil, jak může být ten kluk takovej trouba a otevřít jim. Tehdy jsem ovšem svůj názor neformuloval tak jednoznačně, prostě jsem jenom vytřeštil oči, pevně se chytil peřiny a vystrašeně jsem kroutil hlavičkou. Bylo mi pět. Teď je mi pět plus třicet a i přes ty roky životních zkušeností jsem se nechal obalamutit podobnou nabídkou…

Vydejme se spolu na cestu do minulosti… psal se rok 2013, severní polokouli už sevřela do svých spárů zima, za okny ale ještě z posledních sil fičel jihozápadní monzun a my jsme byli připraveni, jak nikdy dřív…

Měřili jsme, koumali a pak bylo třeba taky něco dělat...

Měřili jsme, koumali a pak bylo třeba taky něco dělat…

I opustili jsme Kudat a už jsme se viděli, jak si to kalíme jihozápadně podél Bornea směrem na Singapur. Nadšení nás ale brzy přešlo. Černé myšlenky se zase jednou materializovaly. Motor vibroval, hřídel se mlela, naše nervy byly nadranc.

Byli jsme asi hodinu od Kudatu a začalo mírně foukat, takže jsme se rozhodli, že si alespoň zpátky doplachtíme. Poté, co jsme se dostatečně politovali a zanadávali si, začali jsme probírat, co s motorem uděláme. Vzájemně jsme se ujišťovali, že se nám jistě podaří motor znovu zarovnat, ale oba jsme tušili, že to asi nebude tak jednoduché.

A pak zaznělo:

„Já myslím, že ten motor bude muset ven.“

Následoval synchronizovaný povzdech. Oba jsme doufali, že to nějak ošolicháme, ale zároveň jsme tušili, že tentokrát z toho tak lehko nevyvázneme.

Do maríny jsme dorazili pod plachtami a posledních pár metrů jsme ještě potrápili motor. Janička ladně zajela na naše staré místo, já jsem vyskočil a vyvázal lana. Pak jsme otevřeli strojovnu a začali dumat.

Padly různé radikální myšlenky, jako že jsme tady proto, aby jsme byli na moři a plachtili, a že motor je jen pomocná síla a že ho prostě jenom nějak přišroubujeme a pojedeme dál. Zazněly i staré bezmotorové ohlasy — kdybychom ten motor neměli, ubylo by nám problémů… (mnoho dalších by nám ale přibylo).

Po zralé úvaze a konzultaci se sousedy jsme se rozhodli, že lože pro motor vylepšíme ocelovou výztuží – 9mm tlustými pláty svařenými do L, které přišroubujeme skrze laminátové lože. První krok byl za námi.

Déle nám trvalo, než jsme vybrali a objednali nové silentbloky a pak už nám nezbylo než čekat až dorazí. Vypadalo to slibně. Objednávali jsme je v zemi za tou druhou velkou louží, známou také jako Tichý oceán, kde měli silentbloky Vetus nejlevnější a nejrychleji s námi komunikovali, posílali to UPS a prý to dostaneme za týden.

Poctivě jsme několikrát denně sledovali, kde se náš balíček zrovna nachází a po týdnu skutečně dorazil do Malajsie, tj. státu kde jsme se toho času nacházeli. Pro ty, kteří zrovna ten den na hodině zeměpisu chyběli, připomínám, že Malajsie se skládá z jednoho velkého poloostrova přilepeného pod Thajskem a dvou států na ostrově Borneo. My jsme byli na severu Bornea v malajském státě Sabah a náš balíček byl nedaleko Kuala Lumpur na Malajském poloostrově, stejná země, ale vzdušnou čarou je to ještě nějakých 1000km.

Naštěstí v Malajsii létá spousta vnitrostátních letů a městečko Kudat, kde jsme na zásilku čekali je jenom 4 hodiny od letiště v Kota Kinabalu, kam balíček jistě hned pošlou. Krásně jsme to měli vymyšlené a počítali jsme, že v pátek bychom mohli silentbloky dostat. Přepočítali jsme se. Náš balíček se následující den ocitl v Shenzhenu v Číně.

Nové silentbloky Vetus

Nové silentbloky Vetus

Den sem, den tam. Malé zdržení by nevadilo. Problém byl v tom, že já jsem měl v pondělí ráno odletět na tři týdny na Tchajwan tlumočit, takže jestli ty silentbloky nedorazí v pátek, tak budeme muset čekat tři týdny, než budeme moci začít s opravami. Navíc byl balíček zaslán na mé jméno a tak pochopitelně vznikly teorie, jestli bude Janička schopná balík převzít, a že hrozí, že by balík mohli poslat zpět…

Nakonec jsme se dočkali. V sobotu odpoledne byl balík v našich rukách. Bylo ale už pozdě, protože já musel v neděli po obědě vyrazit do Kota Kinabalu na letiště.

Zatímco jsme čekali na silentbloky, já se pustil do programování a Janička začala rozebírat celou loď a natírat. Jenom poličky v šatníku že natře a pak že toho nechá. Janičky se ujal náš soused Bill, asi sedmdesátník z Austrálie, bývalý elektrikář na důlních stavbách. Jako většina námořních důchodců neměl většinu dne do čeho rýpnout a jakmile viděl, že ta holčička odvedle vytahuje z lodě prkna, barvy a štětce, přiběhl a jestli prý nechce pomoci. S natíráním zatím nemáme moc zkušeností, takže jsme odbornou pomoc uvítali. Já jsem občas vypomohl se šmirglováním a demolicí, jinak byla celá akce pod taktovkou Janičky.

Celou tu dobu jsme netrpělivě vyhlíželi silentbloky. Netrpělivost byla znát už i na Billovi, který nelenil a zatím opatřil veliký svěrák, závitníky a šrouby, kterými potom motor přišroubujeme k ocelovým výztužím. Pravidelně nás o svých přípravách informoval a my jeho zase o poslední známé lokaci silentbloků. Malování bylo u konce, silentbloky nikde a já se začal balit.

„Nechtěli byste pak pomoct s instalací toho motoru?“ zeptal se Bill nevinně. Ale jasně, určitě to tak půjde snadněji a alespoň se něco přiučíme, odpovídali jsme nadšeně. Netušili jsme ovšem, že tou otázkou Bill míní: Když mě necháte ten motor nainstalovat, dovolím vám, abyste mi pomáhali. Jeskyňky hadr.

Když jsem se po třech týdnech vrátil z Tchaj-wanu, očekával jsem, že mě bude vyhlížet nejen Janička, ale i Bill. Vrátil jsem se pozdě večer, marína ztichlá. S Billem jsem se minout nemohl, protože jejich loď byla hned vedle naší, tj. cca pět metrů od nás. Pozdravili jsme se a Bill na to, jak ses měl, a já že dobře, ale už jsem se nemohl dočkat, až budu zpátky. Pak Bill zamrkal a vyhrkl:

„A kdy chceš začít opravovat to lože?“

„Říkali jsme si, že bysme začali hned zítra ráno. Budeš mít chvilku?“

Billovi se zablýskalo v očích a s úlisným úsměvem dodal: „Přinesu nějaký nástroje.“

Ráno jsme začali zčerstva. Prvním krokem bylo smontovat „tlumič“ mezi setrvačníkem a převodovkou. Na Tchaj-wanu jsme si nechali udělat nové „gumičky“ a po chvíli mudrování a troše násilí se nám je podařilo narvat na jejich místo. Tlumič jsme pak namontovali zpět, stejně jako převodovku. To nám zabralo celé dopoledne.

Opravuji "tlumič" mezi setrvačníkem a převodovkou

Opravuji „tlumič“ mezi setrvačníkem a převodovkou

Ty gumičky tam jsou dost natěsno, nebyla to žádná sranda

Ty gumičky tam jsou dost natěsno, nebyla to žádná sranda

Po obědě jsme shodili plachtu, která nám zakrývá kokpit, z ráhna jsme udělali jeřáb a Janička zvedla metrák motoru pomocí kladkostroje do vzduchu jako by to bylo pírko. Celou dobu se u toho hihňala:

„To je tak snadný, to je prostě děsně snadný.“

Náš motor na ráhně

Náš motor na ráhně

Janička udržovala motor ve vzduchu, zatímco já s Billem jsme namontovali nové silentbloky, provizorně nasadili ocelové výztuže na staré lože a poprvé se pokusili motor na výztuže položit. Moje obavy se potvrdily – plášť setrvačníku byl moc široký a lože s výztužemi moc úzké a motor se opřel setrvačníkem o výztuže. Měl jsem už připravený záložní plán, který jsme s Billem probrali, padlo i pár dalších možností, ale nakonec šlo o nejschůdnější cestu. Hranu výztuže budeme muset trochu zabrousit. Vyrazili jsme proto s Janičkou do města koupit brusné disky do úhlové brusky, známé také jako flexka, a pak jsme už stihli jenom povzdychnout si nad západem slunce, vyčistit si zuby a po vydatné večeři zalehnout.

S Billem koumáme, kam asi tak ty výztuže přijdou

S Billem koumáme, kam asi tak ty výztuže přijdou

Druhý den ráno jsem nastoupil na šichtu pod Billovým dohledem. Už mi začalo být jasné, jak ho svrbí prsty. Obrousit cca 1,5x10cm nerez oceli zabere chvíli času. Do uší jsem si narval ucpávky, jiskry lítaly a brzy jsem byl zasypán popelem z brusky. Bill s Janičkou postávali opodál a kdykoli jsem vypnul brusku, abych si oddechl, Bill přiskočil a jestli nechci vystřídat. Statečně jsem jeho útokům odolával.

Ještě asi dvakrát jsme museli výztuže vyzkoušet, protože motor neseděl přesně ve středu lože. Ale nakonec jsme to prohlásili za uspokojivé a i Bill dostal šanci trochu si zabrousit. Koneckonců jsme používali jeho brusku, protože naše bruska je jakýsi čínský kšunt, děsně se přehřívala a pořád se zpomalovala. Prostě křáp.

Odpoledne jsme připevnili výztuže k laminátovému loži pomocí dvou masivních šroubů, pro které jsme vyvrtali díry skrze lože, a k naší radosti se nám podařilo využít starého závitu v ocelovém plátu, který byl vlepen uvnitř lože. Tento poslední šroub sice koukal ven, ale protože máme víc štěstí jak rozumu, zadní silentbloky se nám podařilo posadit přesně nad ten šroub – přesně podle našeho optimistického plánu.

Motor jsme potom víceméně zarovnali a označili si díry pro šrouby silentbloků. Bill se s nevinným pohledem v očích zeptal: „Chceš, abych to vyvrtal?“ Tentokrát už jsem podlehl. Několikrát jsem se pokusil chopit se vrtačky a závitníku, ale Bill vždy obratně ucukl, nevinně se na mě usmál, že tohle je prý lehké a pak s blýskáním v očích zeširoka rozkročil a vší silou se opřel do vrtačky.

Bill mě k vrtačce nepustil. Prát jsem se s ním o jeho oblíbenou hračku nechtěl

Bill mě k vrtačce nepustil. Prát jsem se s ním o jeho oblíbenou hračku nechtěl

Billovi je 73 let, slovy sedmdesát tři. Když jsem byl ještě na Tchajwanu, Bill radil Janičce při malování a jednoho deštivého dne usoudil, že naše baterky potřebují nutně dobít, proto je s Janiččinou pomocí z lodě vytáhl, obou se chopil a bez mrknutí oka je odnesl k cca 100m vzdálené zásuvce. Jedna baterie váží necelých 30kg. Kolik sedmdesátníků ve vašem okolí něco takového dokáže?

Důchodci, plavící se po mořích, prostě občas trpí na nedostatek činnosti a překypují energií. Ti, kteří trpí nejvíce, jsou většinou vysloužilí řemeslníci, elektrikáři, inženýři apod. Ti trpí na nedostatek poruch na vlastních lodích nejvíce, protože všechno mají vyšperkované. Proto jak se v jejich okolí objeví nějaká práce, tak hned přiskočí a nabídnou pomocnou ruku. Tohoto fenoménu si nedávno všiml jeden Ital, který se plavil sám a očividně to nebyl zrovna kutil. Na lodi toho potřeboval opravit docela hodně a tak jeden den odmontoval třeba alternátor a začal s ním významně chodit po molu, občas se zastavil, zachmuřil se, zadumal, pak zakroutil hlavou a pokračoval dál. Jeho oběti nejprve vykukovaly po očku zpoza plachet. Pak se jeden po druhém jako omámené zombie usadily v kokpitech svých lodí a nenápadně se za Italem ohlížely. Ten, kterému nejdříve povolily nervy, mohl za odměnu Italovi pomoci, což spočívalo v tom, že Ital vařil kafe a oběť makala ve strojovně. Ital tento trik provedl asi dvakrát, ale pak si to ostatní uvědomili a kdosi mu řekl, že takhle to dál nejde, že mu to spraví, ale že bude muset zaplatit.

Janička-Čistič. Lože vyspraveno, je možno natírat

Janička-Čistič. Lože vyspraveno, je možno natírat

Ale zpět k našemu ložeti. Abychom se vešli se zadními silentbloky nad ty vykukující šrouby, museli jsme motor posunout o pár centimetrů dopředu. To se může zdát jako jednoduchá operace, ale je třeba si uvědomit, že k motoru je připevněna ještě spousta dalších věcí jako dráty, hadice a hřídel. I tento problém jsme očekávali a plánovali jsme ho vyřešit novou hřídelí. Jenže to by znamenalo čekat týden až dva na ocelovou tyč a pak dalších pár dní na soustružníka. Dosud jsme měli mezi převodovkou a hřídelí vložku z jakéhosi tvrdého plastu a tu by prostě stačilo prodloužit. Trochu jsme měli obavy, že už to bude moc dlouhé a těžké, ale Bill nás ujistil, že toho se nemusíme obávat a navíc navrhl mnohem inteligentnější podobu celé vložky, která bude vyrobena z oceli. Takže jak jsme měli motor přibližně na místě, změřili jsme si, jak dlouhou tu vložku musíme udělat.

Natřeno a výztuže našroubovány

Natřeno a výztuže našroubovány

Ocelové výztuže jsme měli připraveny, závity pro šrouby od silenbloků hotové, motor zakrytý plachtou vedle na doku, vložka mezi hřídel a převodovku se vyráběla. Janička začistila lože a pak celou strojovnu natřela. Já jsem zrovna trpěl velice zákeřnou mutací mužské rýmičky, takže jsem simuloval a tak porůznu polehával a hekal, jako že děsně trpím a že jsem na umření. Vždycky něco chytnu, jak jedu na Tchaj-wan a celé dny se povaluju v klimatizovaných kancelářích. Po ránu jsem chrchlal takovým způsobem, že si všichni mohli vypnout budíky, protože kolem šesté jsem je spolehlivě zburcoval. Paní z jedné lodě, původem Turkyně, nám přinesla vývar z oregána, který jsem si měl zředit vodou a pak ho užívat. Silný dryák a docela účinný.

Pak nám ale odjel Bill do loděnice. Měli to naplánováno už hodně dopředu a teď přišel jejich čas, zrovna když jsme finišovali. Trochu nás to mrzelo, protože jsme se těšili, že se ještě přiučíme nějaké triky při zarovnávání motoru, ale nedalo se nic dělat, museli jsme se toho ujmout sami.

Zvednout motor na jeřábu z ráhna a otěže hlavní plachty jsme už měli nacvičeno. Motor seděl v lodi a my jsme začali zarovnávat. Měli jsme k tomu chytrou knížku, ve které se pravilo, že je to zdlouhavý proces a že je k tomu třeba hodně trpělivosti, tedy vlastnosti, kterou já zrovna neoplývám. První den skončil fiaskem. Druhý den byl frustrující. Třetí den ráno jsme už ani nechtěli vstávat. Ale naštěstí platí, že do třetice všeho dobrého a během dopoledne jsme přišli na to, že se nedá všechno dělat přesně podle učebnice a že se selským rozumem nejdál dojdeš. Problém byl v tom, že jakmile jsme začali utahovat šrouby, motor se začal stáčet na tu nebo onu stranu. Doufali jsme, že zarovnání motoru bude systematický proces přesných strojnických úhozů kladivem, ale nakonec z toho bylo hrubé přetahování poháněné vírou ve štěstí. Nejdříve jsme prostě museli zjistit, které šrouby motor nejvíc přetahují a kompenzovat jejich účinek. Byla to dobrá rozcvička v trojrozměrném uvažování.

Spároměrka v akci

Spároměrka v akci

Motor byl zarovnán a my jsme plesali. Ne ale na dlouho. Než jsme si dovolili motor pustit, raději jsem se potopil, abych zkontroloval stav lodního šroubu, a tu jsem si všimnul, že hřídel vykukuje z lodě trochu víc než dříve. Hned pod vodou jsem si začal nadávat, bubliny se mi valily z pusy i z nosu, tak mě to rozčílilo, že jsem sotva mohl popadnout dech. Uvědomil jsem si naštěstí, že jsem stále ještě pod vodou, a tak jsem trucovitě kopnul nožičkou a vyplaval na hladinu. Janičce jsem oznámil svoje zjištění a potopil se ještě jednou, zatímco Janička vrtěla kormidlem, čímž potvrdila, že střet kormidla a lodního šroubu je jistý. Přiložil jsem k hřídeli palec a odhadl, o kolik se bude muset vložka za převodovkou zkrátit.

Zarovnávání motoru se ukázalo být pěkně frustrujícím podnikem

Zarovnávání motoru se ukázalo být pěkně frustrujícím podnikem

Byli jsme z toho celí nesví, ale oprava vložky byla kupodivu rychlá a levná. Proč k tomu došlo, je jasné. Když jsme s Billem měřili prostor mezi převodovkou a koncem hřídele, nevtáhnul jsem hřídel dostatečně do lodě. Myslel jsem, že je na doraz, ale to byly asi vilejši, kteří se mezitím na hřídeli usadily. Měl jsem se prostě tehdy potopit a ujistit se. Inu, za lenost se platí.

To byl další den zdržení. Mezitím se nám podařilo vyměnit hadici od hladiče, která byla sice dostatečně dlouhá, ale stáčela se pod příliš ostrým úhlem, a protože byla docela měkká, lámala se. Nejdřív jsme přemýšleli o nějakém kolénku, ale v Kudatu jsme nic vhodného nenašli. Koupili jsme proto novou hadici s pružinou, která zabránila, aby se hadice v ostřejších zatáčkách lámala a problém byl vyřešen.

Rozebraný startovací motor

Rozebraný startovací motor

Důležité ale bylo, že teď bylo vše tak, jak má být, hadice a dráty napojeny, baterka plná, nažhavit žhavící svíčky, zmáčknout startér… a CVAK. Udivené pohledy. Co je zase? Navrhnul jsem, že jsem možná něco špatně zapojil. Když jsme tuto teorii vyvrátili, otevřeli jsme chytrou knížku a zjistili, že jedno cvaknutí znamená, že máme zaseknutý startovací motor. Po konzultaci se zkušenějšími se nám dostalo poučení, že to se prostě někdy stává. Takže znovu sundat alternátor, odpojit dráty, vyšroubovat startovací motor, rozebrat ho, zjistit, že s ním nic není, kartáč se prostě zasekl, nepřilehl ke komutátoru, prý nic zas tak neobvyklého. Inu vyčistili jsme to, podívali se, jak to uvnitř vypadá, vše namontovali zpět a motor naskočil, my se objali a s napětím jsme očekávali, jak dopadne test zarovnání motoru.

Dobře. Hřídel se točila, nic se nemlelo, výfuk vesele prskal.

S novými silentbloky nás čekalo překvapení. Milé i nemilé. Naše původní silentbloky byly určeny nejspíš na pořádnou rybářskou loď, byly mohutné a tvrdé. Motor se na nich ani nehnul, za to celá loď vibrovala, že nám občas drkotaly zuby. A ten řev!

Jak jsme ale motor nakopli s novými silentbloky, užasli jsme nad tím tichem (vnímáno relativně vůči rachotu z dob předcházejících). Ani loď se už neotřásala tak jako dříve. Motor ale začal na měkkých silentblocích „tancovat“, což nás trochu rozrušilo. Jak jsme ale přidali otáčky, motor se zklidnil a s ním i my.

Motor byl tedy hotov a my jsme mohli opět pomýšlet na další cestu.

Všechny věci se vrací na své přirozené místo, to veděl už Aristoteles

Všechny věci se vrací na své přirozené místo, to veděl už Aristoteles

6 comments to Jenom dva prstíčky tam strčíme…

  • Puvodne jsem vzdycky obdivoval lidi co maji lod a plavi se na ni kam chteji, tam kde bych taky chtel byt..ale procetl jsem Vase cesty od roku 2008 a zjistuju, ze cela jachtarina je hrozna rehole, snad horsi nez byt sedlakem… myslim ze nasledujicich deset let zustanu na sousi, a maximalne se s lodemi seznamim…pokud bych mel poridit nekdy vlasrni lod pro zivot… bude tomu predchazet hodne meditovani a asi i nejake zmeny a posuny v mem zivote… mate muj velky respekt! Jarda

    • Tak to je nám líto, že naše povídání působí odrazujícím dojmem. Řehole to je, ten věčný pohyb a sůl a slunce se dokáže na všem, včetně posádky, pěkně podepsat, ale je to řehole krásná. Zrovna nedávno, když jsme seděli v drifu v bouřce, loď se zmítala a jediným směrem, jakým se dalo jet, bylo zpátky, tak jsme si říkali, jestli to máme za potřebí, ale ona je ta plavba po moři a ta svoboda vzít celý svůj „barák“ o pár set mil dál, vyměnit krajinu za okny, vyměnit sousedy a nebo se prostě s tím „barákem“ pohybovat, prostě to všechno je hrozně návykové. A i když člověk občas trošku trpí, ať už při těch opravách nebo v bouřkách či bezvětří, všechno to „zlé“ člověka tak nějak zoceluje, na to nejhorší stejně člověk hned zapomene a celkový výsledek je většinou velice pozitivní. U nás to zatím takto funguje :)

  • …ber ten text prosim jako znak respektu…
    kazdopadne, texty velmi ctive psane, libi se mi jak drzite pri sobe, Vy dva prekladatele.. a vubec celkove se mi Vase mission libi.. Clovek vzdycky cas od casu uvazuje o necem podobnem.. tak je fajn cist tohle, kde je videt ze to je hospodarsky schudny…ale zaroven jsou tu popsany i ty tezsi, nebo ´horsi stranky…takze clovek ma pocit ze je opravdu kvalitne informovan… samozrejme vedle tiche nezistne zavisti.. :-) ..takze at se dari, at to frčí…

  • Tak to je velká pochvala. Když jsme začínali, vždycky nás potěšilo, když jsme narazili na povídání bez růžových brýlí. A o to se taky snažíme.

  • jarda

    Jakou knihu jste pouzili na serizeni motoru, a nemate obavu, ze vam ten vas tanecnik natrhne ucpavku?

    • Jestli seřízením myslíš to zarovnání, tak na to jsme použili kladivo 😉
      Ale naše vědomosti většinou pochází z knih Nigel Calder: Boatowner’s Mechanical and Electrical Manual a Marine Diesel Engines.
      O natržení ucpávky strach nemáme, spíš že se rychle ochodí ložisko (cutlass bearing). Zatím to řešíme tak, že nenecháváme motor dlouho běžet v otáčkách, které motor roztančí a teď nás čeká vytažení lodě na břeh a mezi hřídel a převodovku přidáme flexibilní spojku (flexible coupling).
      Jinak my máme gumovou Volvo penta ucpávku, která je zdá se dost odolná.